Jáchym, Radim OFM
Život lidský se odehrává ve více rovinách. K tragickým, tragikomickým i komickým situacím dochází, když vnější pozorovatel chápe určitou situaci v jiné rovině než se odehrává. Tohle zažili Menší bratři na dalekém Východě (ještě federální) republiky na jaře 1988. Je však třeba vysvětlit to konkrétně.
Rovina č. 1: Menší bratři české provincie s slovenských Košicoch na Moravské ulici stavěli dům, aby měli kde bydlet ve společenství. Pamětlivi příkazu svého otce Františka, aby se živili pořádnou prací nedbajíce na pozemskou odměnu, měli ještě před zimou hrubou stavbu pod střechou.
Rovina č. 2: Protože dne 21. března začalo úředně jaro, naplánovali si pokračování stavby hned na nejbližší pátek a sobotu 25.-26. března toho roku, a proto si na pátek všichni vzali v zaměstnání dovolenou.
Rovina č. 3: Na pátek 25.3.1988 večer byla v Bratislavě vyhlášena památná svíčková manifestace víry na Hviezdoslavovo náměstí. Dlužno poznamenat, že bratři se o tuto rovinu č. 3 vzhledem k rovině č. 2 nijak nezajímali.
Zato však jejich tajní přátelé, kteří s nevšedním zájmem a pozorností sledovali každý krok bratří, neváhali varovat aspoň některé z nich před účastí na rovině č. 3 a dostalo se jim po pravdě kladného ujištění, že nemají nyní nikterak v úmyslu harcovat se čtyři sta kilometrů na Západ. Jelikož však těmto přátelům našich bratří neunikla výše uvedená rovina č. 2, přesněji řečeno její část týkající se dovolených na pátek (později v slovenské historii nazvaný „velký“), ujistili sami sebe, že bratři nedbajíce daného slova a tedy hřešíce lhaním, slovensky řečeno klamaním čiže cigáněním, odjedou se svíčkami do slovenské metropole. Zde se však dopustili neodpustitelné profesionální chyby, jak z dalšího vyplyne, neboť si neověřili, že nikterak neodjeli po železnici ani po dálnici, ba ani autobusem. Polehčující okolností budiž, že je zmátl představený otec Titus, který byl mimo Košice.
Menší litorgicko-morální zádrhel, že uvedený den 25. marce, totiž slavnost Zvěstování Pána, je na Slovensku držán jako zasvěcený svátek, obešli bratři tím, že v tento páteční den nakoupili stavební materiál a v dopoledních hodinách jej autem přivezli na stavbu s tím, že stavebně pracovat budou až v sobotu, aby den sváteční neznesvětili.
Když přijeli kolem hodiny jedenácté k rozestavěnému domu, podezřelé pohyby neznámých osob jim prozradily, že v pivniční části domu jsou jacísi nevítaní hosté, kteří větříce prozrazení ruče vyskákali sklepním okénkem na zahradu a hupsli do sklepa sousedního neobývaného domu. Rozradostněni, že konečně se mohou dostat k pozitivní spolupráci s bezpečnostními orgány při dopadení lapajů, vyslali bratra Cyrila, v nepřítomnosti otce Tita k tomu jako vikáře konventu příslušného, aby telefonem přivolal hlídku VB. Ta se dostavila obratem v síle několika mužů ve dvou „nanukách“, a ihned se chystala vpadnout do podzemí onoho sousedního domu, kde podezřelá individua držela dveře zevnitř a bratři strážili zvenku, pamětliví příkladu apoštola Jana u prázdného hrobu na Golgotě, aby čest vstoupit do jámy lvové přenechali nikoli ovšem Petrovi, ale uniformovaným strážcům pořádku.
Tito bratřím poděkovali za jejich službu, aby se však o zásluhu zadržení pachatelů nemuseli s nimi dělit, vyhnali je od domu do patřičné vzdálenosti, a pak teprve zavolal jejich velitel: „V mene zákona otvorte!“ a když se dveře neotvíraly, tišším hlasem dodal: „Možete už vyjsť, všeci sú preč!“ Teprve potom měli bratři možnost vidět tři muže, lépe řečeno jejich obleky, protože rukama „poslušně“ složenýma na hlavě si chránili tváře jako Lazar omotaný obinadly, když vyšel z hrobu. Nikdo však nedal příkaz, aby je rozmotali, ale uniformovaní příslušníci veřejného pořádku je naložili pohodlně dozadu do jednoho auta, neopomenuli vzít ze sklepa vrtačku s kabelem jako doličné předměty, a pak už jen motor odjíždějícího policejního vozu signalizoval finále policejní akce.
Nyní teprve bratři sestoupili do sklepa rozestavěného domu, aby zjistili, jaké škody nezvaní hosté napáchali. Neztratilo se nic, naopak něco přibylo: úzká díra půl metru hluboká směrem k sousednímu domu. Když zvědavě, ale opatrně kovovou tyčí zkoumali, jaký živočich se v oné díře skrývá, kovový zvuk jim prozradil, že oním zvířetem je záhadný kovový předmět. Teď se ukázala v praxi pověstná františkánská nesvornost, neboť každý ze sedmi bratří měl (podle své profese, koníčků a duchovní výše) jinou vidinu, co onen neviditelný předmět je, a protože každý stál na svém, nemohli k žádnému závěru dospěti; i vzpomněli si na poučení, že ráno je moudřejší večera, a nechali tuto životně důležitou otázku prozatím otevřenou.
Druhého dne se shodli aspoň na tom, že budou podél základů domu kopat tak, aby záhadný předmět uvolnili. Po jistém úsilí se objevil jeho druhý konec podivného tvaru, který někomu připomenul rozbušku, takže varoval před pokračováním v kopání. Když hrozilo nové sedminásobné schizma, protože každý v onom „čudném“ kovovém konci viděl něco jiného, objevila se jako deus ex machina matka jednoho z bratří s koláči (s čím také jiným?), a ač profesorka fyziky, zcela prostomyslně se zeptala: „Chlapci, co to tu kopete?“
To už bylo příliš mnoho na právě kopajícího bratra Františka, který odsekl: „Varlama!“ Sovětský film „Pokání“ tehdy „letěl“ a příběh ženy vytrvale vykopávající mrtvolu zasloužilého funkcionáře byl příslovečný. Paní profesorka však zachovala pedagogický klid, o biologii neprojevila zájem a po zběžném ohledání prohlásila, že to je určitě něco radioaktivního, co by v řeholním domě po jeho dokončení zákeřně ničilo zdraví bratří.
Jediný, kdo odporoval, byl bratr František, známý svou zásadovostí (čti: tvrdohlavostí), a aby podal důkaz pravdy, přes varování ostatních pracoval dále, až záhadný předmět uvolnil a vytáhl: „Podívejte se, už jsem toho Varlama vykopal!“ vyhlásil hrdě a ukazoval ostatním - vrták! Že mělo být do domu zavedeno bdělé „ucho“, bylo nabíledni, však už měli zkušenost z bytu v Popradu, kde také odhalili „štěnici“.
Dům na Moravské ulici už dávno stojí, obývají jej sestry, bratři odtáhli na západ, někteří se zastavili před řekou Moravou, jiní pokračovali za ni, vrták si vzali na památku do Olomouce, kde nevydržel při opravě semináře. Ono toho nevydrželo víc, hlavně, že většina bratří vydržela, a ona zkušenost s dírou, vrtákem a dvojími policajty je stmelila, takže při náhodném setkání si připomínají: „Tak co, Varlama už kopat nebudeme?“
Podle vyprávění účastníka bratra Petra Wacha sepsal bratr Radim Jáchym pro paměť budoucím.