Františkánská „misie“ v Plzni
Pechar, Jiří OFM
(Dopis bratřím, sestrám a přátelům, kteří na nás myslí a jimž jsme dlužni dát o sobě zprávu)
úvod - pro ty, kdo nevědí, o co běží
Otec biskup František pozval do Plzně Menší bratry, aby zde vytvořili jakousi misii na padesátitisícovém sídlišti Lochotín, kde dosud nefungoval žádný katolický kostel (jeden tam je - nově opravený gotický kostel Všech svatých, původní farní kostel Plzně - ovšem stranou sídliště, takže je k nedělním bohoslužbám nepoužitelný). Otec biskup měl představu nějaké netradiční pastorace, která by byla schopna oslovit i „zbylých 99% obyvatel“ - jak rád říká - kteří nechodí do kostela.
Náš provinční představený s tím souhlasil, neboť františkáni byli v Plzni po mnoho staletí, a když před dvěma lety Plzeň opouštěli, slíbil o. biskupovi, že se vrátí. Svůj slib splnil a poslal do Plzně tři mladé bratry: Jeronýma (tehdy 33 let, 3 měsíce po kněžském svěcení, byl jmenován představeným nové komunity), Šebestiána (3O let, rok po kněžském svěcení) a Jiřího (26 let, laik, po skončení studia teologie začal v Plzni civilní službu místo vojny). Nová komunita je tedy nejmladší i věkovým průměrem členů. O. biskup pro ni koupil hezký přízemní byt 4+1 v paneláku na sídlišti Vinice, které sousedí s Lochotínem.
Z kroniky bratra Jiřího
Jako první přijel do Plzně br. Jiří, a to na kole z Prahy, v neděli 1. září 1996 večer, aby druhý den ráno mohl nastoupit civilní službu na biskupství. Dělá ta, „děvče pro všechno“ - nákupy, stěhování, údržba, psaní na počítači, kopírování, vrátnice. Dvě až tři dopoledne v týdnu pomáhá prací všeho druhu v krásné Meditační zahradě (u Hrušků), což si velmi pochvaluje - že prý jméno nedostala náhodou.
Hned druhý den, 2. 9., přijel Jeroným z Liberce. Prvé dny věnoval vybalování a zařizování bytu (něco jsme zdědili po bývalém obyvateli p. Adamu Lodkovi), vrcholem jeho činnosti byla koupě pračky.
Tentýž den jsme byli pozváni na večeři k sestrám salesiánkám, které se přistěhovaly na „vinici Páně“ zároveň s námi, rovněž v počtu tří a do paneláku, ale až do dvanáctého poschodí, asi 500m od nás.
Plzeň je zvláštní tím, že v ní žije spousta řeholníků (salesiáni, dominikáni, františkáni, nově Koinonia St. G. Battista - KGB - z Itálie) a téměř žádné řeholnice - když před dvěma roky přišly tři Školské sestry sv. Františka do salesiánské farnosti (zvláštní shoda!), byly jedinými řeholnicemi v Plzni. Po roce odešly a vystřídaly je tři Sestry sv. Josefa (nazývané „Tety Pána Ježíše“, jde o mezinárodní komunitu z USA, Indie a Německa) a jedna Křížová sestra, starající se o o. biskupa.
Po večeři přišel také o. arciděkan Šťastný a snažil se nám předat co nejvíce práce ve farnosti. Mně a sestrám předal učení náboženství na devíti ZŠ, které jsme pak příštích 14 dní společnými silami obcházeli. Výsledek byl praubohý - z 5O tříd se mi přihlásilo jen 2O dětí. Když jsem se byl potom představit jejich rodičům byt po bytu, nepustili mě až na dvě výjimky přes práh a v jednom případě se se mnou odmítli bavit.
Jeroným se P. Šťastnému bránil úspěšněji, takže bratři kněží převzali jen Domov důchodců, kde každý pátek slouží mši, Léčebnu dlouhodobě nemocným a fakultní nemocnici na Lochotíně, kde navštěvují nemocné. Tato sebeobrana bratří je nutná, chtějí-li si uchovat určitý misijní ráz své činnosti a nechtějí-li sklouznout do tradiční farní pastorace.
L6. 9. přijel z Uherského Hradiště bratr Šebestián, na kteroužto počest jsme pozvali sestry salesiánky k nám na večeři. Jeho příjezdem dostalo vybavování bytu nový spád a brzo byl objednán nábytek za poslední peníze, které jsme si do Plzně přivezli (cca 4O tisíc). Od té chvíle se musíme uživit a platit nájem za byt z našich platů, což je dohromady asi 13 tisíc měsíčně. I díky darům věřících jsme dosud neměli finanční potíže a jsme stále v mírňounkém plusu.
Když jsou v bytě dva kněží, můžeme v něm pravidelně od Po do Čt sloužit mši svatou, na kterou docházejí i lidé zvenčí, tu dva, tu pět, někdy nikdy, rekord je 18 lidí.
17. 9. uléhám s anginou na 14 dní do postele, když jsem si byl předtím zaběhat, na což jsou spolubratři už z Prahy zvyklí (což ovšem neznamená, že by je to neštvalo, zvláště pak některé), vyplašenější se zdají být Plzeňáci, soudě podle počtu pozdravů.
18. 9. si Jeroným se Šebestiánem hrají na CI-
V pátek 2O. 9. začínáme naši první rekolekci tím, že si večer stanovíme několik otázek o našem životě a činnosti a pak o nich v tichu rozjímáme. Šebestián si v rámci rozjímání objel na mém kole Lochotín, aby se s ním seznámil. Výsledkem je, že mám z kola 8.
V sobotu odpoledne pokračujeme v rekolekci diskusí o stanovených otázkách, když tu náhle o půl dvanácté zazvoní zvonek a přicházejí z Říma dva apoštolové (Slovák a Ital, který neumí slovo česky) z Neokatechumenátu. Říkají nám, že nás Ježíš miluje a chce nám odpustit naše hříchy, pak čtou úryvek z evangelia, ke kterému chtějí říct pár slov, ale najednou nevědí co, tak jim Šebestián pomáhá. Nakonec s chutí jedí náš oběd.
23. 9. odjel Šebesta do Polska na konferenci o misiích na sídlišti, kterou pořádají francouzští kněží (loni to bylo v Brně). Po čtyřech dnech se vrátil povzbuzen, prý to viděli všichni podobně, že je potřeba věnovat se co nejvíce lidem, kteří by pak pomáhali vytvářet živé farní společenství.
V sobotu 28. 9. odpoledne dáváme Jeronýmovi k svátku dárek: posíláme ho vlakem na jeho zamilovanou šumavu a dovolujeme mu, že se smí vrátit až v neděli večer. Když se vrátil, vyprávěl celý dojatý a rozzářený jako dítě, jak šel údolím řeky Křemelné, jak dýchal čerstvý vzduch a do očí se mu vpíjely barvy Šumavy. Nocoval v jakémsi seníku, který zkušeně našel, o snídani se rozdělil s myškou a u tábornického kafete vzpomínal na mládí (dědek stará!). Cestou sloužil mši na kameni nad údolím.
1. října nás navštívila metodistická paní farářka za účelem seznámení se. Tím začíná naše účast na poměrně živém ekumenickém hnutí v Plzni.
3. 10 nás o. biskup představil starostovi a místostarostovi Plzně (Lochotína), s nimiž jsme jednali o možnostech našeho budoucího působení.
4. 10. proběhlo podobné setkání mezi námi, biskupem a našimi představenými (Matouš, Tonda a Michal). Byla zřízena nová (kvazi) farnost Lochotín, jejímiž faráři jsou společně Jeroným a Šebestián, který je moderátorem, tzn. má společnou činnost řídit a zastupovat právně farnost.
6. 10 uspořádaly sestry salesiánky u nás na Vinicích dětské odpoledne, do kterého nás také zapřáhly. Z našeho přízemního okna se vydávaly odměny, což naši sousedé nelibě nesli vzhledem k tomu, že polovina dětí (z celkového počtu asi 6O) byly rómové, kterých se ostatní dost bojí. Svou nevoli vyjádřili hned ten večer na domovní schůzi.
Od 11. do 19. 10. jsme se poprvé zúčastnili akce Diecézního centra mládeže (DCM), začali jsme postupně navštěvovat různá společenství v Plzni a pomáhali vytvořit program pro mladé ve františkánském kostele v rámci Dnů víry.
24.-27. 10. se účastníme dalších akcí DCM, tentokrát se salesiánkami, v Železné rudě, a to nejen ve dne: noční změna letního času nás přivedla na nápad udělat v asi deset km vzdálené rozbořeném kostelíčku na Hůrce mši od 2 hod. do 2 hod., tedy „mimo čas“). Oltář jsme narychlo postavili z cihel ve zbytku gotického portálu, neboť dovnitř nebylo radno vcházet. Děcka zatím rozjímala, každé o svém citátu z Bible s hořící svíčkou v ruce, a pak svíčkami ozdobila portál.
3. 11. slouží naši bratři první mši svatou v Lochotínském pavilonku, který si za tím účelem pronajímáme na celé nedělní dopoledne. Po mši vždy hodinu posedíme a povídáme u kafe. Napoprvé přišlo asi 4O lidí, postupně jich přibývalo, až na Nový rok bylo cca 110 lidí - víc se jich do pavilonku nevejde, proto uvažujeme o zavedení druhé nedělní mše.
5. 11 shlédla naše komunita Maryšu v Komorním divadle. 7.-12. 11 se Jeroným se Šebestiánem zúčastnili setkání mladých bratří s věčnými sliby v Brně. Rokovali o tom, co cítí v našem řádu jako ne dobré a co naopak jako naději do budoucna. Šéba byl v Řezně žebrat peníze pro naši farnost. Chtěli bychom totiž koupit část bývalé mateřské školky na Lochotíně, kde bychom bydleli a zároveň by tam probíhal život farnosti. Panelákový byt není vhodný k takovému provozu. Já jsem měl přednášku o křesťanství ve 4. třídě konzervatoře v hodině filosofie, po které následovaly v příštích týdnech dvě besedy, všichni jsme vyslechli zajímavou přednášku o romech ve sboru metodistické církve a u nás v bytě se poprvé sešlo spolčo mladých. Vede je Šéba, ale chodíme mezi ně i Jeroným a já.
2O. 11. k nám přišel reportér z Plzeňského večerníku. Má svou představu o řeholnících, kterou si nechce nechat vzít.
Ve Čt 28. 11. se u nás v bytě začaly pravidelně scházet maminky s dětmi: Šebestián si s maminkami povídá o víře apod., já si hraju s dětmi.
29. 11. začínám spolu se salesiánkami chodit jednou týdně na němčinu k „tetě Pána Ježíše“, která je Němka.
Od začátku prosince pořádáme v kostele Všech svatých pravidelná nedělní adventní setkání, hrajeme s dětmi mikulášská divadla. 9.-10. 12. se Šebestián účastní setkání kněží s o. biskupem v Železné Rudě, na němž hledají nový model kněžského působení a probírají situaci na biskupství.
19. 12. mám tři přednášky v l. - 3. třídě konzervatoře o Vánocích a křesťanství v rámci občanské výchovy. a den nato se s Šébou účastním modlitebního ekumenického setkání duchovních v Západním sboru ČBCE.
24. 12. dopoledne mše v Domově důchodců. Koledy hrají a zpívají mládež a děti.
Půlnoční jsme měli opravdu o půlnoci v kostele Všech svatých, koledy hrála jazzová skupina na harmoniku, kytaru, flétnu a lesní roh. Lidem se líbila, ani nechtěli jít domů.
26. 12. nás navštívila paní redaktorka z rozhlasu a natočila s námi krátký rozhovor do křesťanského vysílání.
Večer nám zavolal kněz Jarda Hůle, že mu chce majitel diskotéky na Lochotíně předat dar pro církev a jestli bychom nešli s ním - a tak jsem byl poprvé v životě na diskotéce (v hábitu). Myslím, že to byl větší šok pro mne než pro děcka z diskotéky. Šebestián vystoupil na pódium, kde před tím vrtěla nahým zadkem tanečnice, a řekl děckám, že je jejich farář, z čehož byli všichni potěšeni.
Rok 1997
Dodatečně jsem si vzpomněl na jednu historku, která se stala jednoho sobotního zimního odpoledne minulého roku:
Pán s buldočkem
Jeroným se Šebestiánem sedí u stolu v naší kuchyni a debatují. Z ničeho nic se někdo začne štrachat klíčem ve dveřích. Bratři si uvědomují, že to nemůže být Jiří, který je tou dobou v Praze, proto Šebesta střelhbitě a potichu přiběhne ke dveřím a kukátkem pozoruje interventa. Vidí staršího pána v beranici, proto se odváží otevřít.
Šebesta: Dobrý den, přejete si?
Pán (zcela samozřejmě): Dobrý den, jdu domů. (Hrne se dovnitř a odepíná buldočka, kterého měl na řetízku. Buldoček se jal pobíhat po bytě a očuchávat kde co, sledován pobouřeným Jeronýmem, kterému se nedaří psa chytit.)
Šebesta (hlasitě a pomalu, jak se mluví k nahluchlým lidem): Vy jste se asi spletl, viďte - tady nebydlíte.
Pán (pohleděv na číslo bytu na dveřích): Ale ano, bydlím - číslo jedna!
Šebesta: A jaképak máte číslo vchodu?
Pán: Osmnáct.
Šeba (s úsměvem úspěšného detektiva): Ale tady jste v čísle dvacet, vy jste se spletl!
Pán (pokorně): Aha, tak to jsem se asi spletl! (a počíná se svlékat...!)
Šebesta (již bez úsměvu): Vy k nám jdete na návštěvu, že?
Pán (jakoby pro sebe): No, když tady budlím!
Teď začne Šebesta pána oblékat, otáčet ho a dojemně se s ním loučí. Jeroným vypuzuje z bytu psa, kterého se mu podařilo chytit. Pán pokračuje v obvyklé odpolední vycházce, tažen buldočkem. Od tohoto dne nás pak zdraví na ulici jako staré známé...
Týdnu od Zjevení Páně (6. ledna) se říká alianční, neboť
se v něm křesťané na celém světě modlí za jednotu, již od dob vzniku tzv. Evangelické aliance v Anglii (1846). V Plzni bylo každý večer v tomto týdnu ekumenické modlitební shromáždění, vždy v jiném sboru. My jsme se zúčastnili modliteb v Křesťanském společenství (K.S.) na Lochotíně, které nám připadalo trochu jako křesťanská diskotéka (představený sboru je zároveň šéfem kapely), u metodistů v Maran-atě, u metodistů na Lochotíně, kde kázal br. Jeroným, a u adventistů - tam všude byla atmosféra podobná, ale malinko střízlivější.
Jako na potvoru existuje ještě druhá tradice modliteb za jednotu křesťanů, pocházející rovněž z Anglie, a to v týdnu od 18. do 25. ledna (svátek Obrácení apoštola Pavla). tuto tradici začali r. 1908 anglikánští duchovní, brzy se k nim připojila katolická církev a Světová rada církví, dnes se na přípravě textů podílí např. i YMCA. Přesto je v naší zemi chápán spíše jako „katolický“ týden - souvisí to s památkou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů (18- 1.) a s tzv. unionistickými kongresy na Velehradě. V Plzni se v tomto týdnu konala pouze bohoslužba slova vedené o. biskupem Radkovským v Maran-atě. Bylo tam nabito.
K pozoruhodnostem měsíce ledna snad dále patří má (možná první v životě) jízda taxíkem do práce, ke které došlo 6. 1. tím, že jsem pomohl taxikáři vytlačit auto po klouzačce u nás pod okny, když se o to sám hodinu marně pokoušel. Jeho vděčnost neznala mezí. (Pozorování podobných pokusů z okna nám celý měsíc sloužilo místo televize.)
26. 1. má Jeroným v pavilonku první křest (dítěte).
V pátek 31. 1. večer odjíždějí bratři s naším společenstvím mladých plně naloženým autobusem DCM na bývalou faru v Abertamech v Krušných Horách. Já za nimi pojedu až v sobotu na setkání řeholníků s naším biskupem, kde se má představit každá komunita. Toto setkání se už tradičně uskutečňuje v mnoha diecézích kolem svátku Uvedení Páně do chrámu (2. 2.) - od letoška je tento den podle ustanovení papeže zároveň Dnem zasvěceného života.
7.2. uspořádali farníci v pavilonku karneval pro asi 50 dětí; po něm začínáme rekolekci s adorací.
9.-10. 2. se bráchové účastní setkání kněží ve Stodě.
11. 2. máme u nás v bytě vysokoškoláky a masopustní sýrové hody.
12. 2. je Popeleční středa. Po mši se u nás v bytě modlíme s lidmi křížovou cestu.
13. 2. jsem se zúčastnil jedné skupiny mladých u K.S., která se schází každý čtvrtek u mladých manželů Čapkových. Atmosféra byla příjemná a vůči mně velice vstřícná - vyptávali se mě, proč jsem vstoupil do kláštera a přitom se ukázalo, že toho vědí o katolické církvi i o Františkovi docela hodně.
14. 2. odjel Šebesta na setkání katechumenů do Mýta u Rokycan a Jeroným na setkání animátorů do Stodu, oba se vrátili v sobotu večer. Já jsem v sobotu ukázal třem konzervatoristům varhany v našem kostele Všech svatých.
16. 2. odjel Šebestián na exercicie, které dával Msgre Simandl na Velehradě, po nich se ještě na tři dny stavil v Uherském Hradišti.
2l. 2. pro mne zase začala práce na zahradě, na biskupství je zato práce čím dál méně.
2. 3. nás přijel navštívit Dominik z Brna, který mi přivezl nafukovací člun, díky němuž dostává čištění rybníčku v meditační zahradě o mnoho veselejší charakter.
3. 3. se u nás poprvé sešel katechumenát.
5. 3. se u nás poprvé sešlo spolčo starších mladých (od 18 let).
7.3. odjíždí Šeba na brigádo-rekolekci otců (rodin) do Těnovic.
10. 3. dojeli na snídani spolčáci z Uh. Hradiště, zvaní „Tajfuni“, spolu s naším bratrem Solánem.
13. 3. jsme byli zase po dlouhé době plavat.
V neděli 26. 3. odjíždí mladší („Malé“) spolčo s bráchama na jarní prázdniny na Šebestiánovic chatu do Labutě pod Přimdou (Krušné Hory).
Velikonoce
Liturgii velikonočního tridua nám zpestřilo nejen zpěvem společenství Noe. Na Velký pátek (28. 3.) zahrála skupina hudebních nadšenců z naší farnosti vlastní pašije u kostela Všech svatých na Roudné. Stěžejní „Voice band“ představoval zlo dorážející na Ježíše, přítomné v každém z nás - jak se snažil v úvodním slovu naznačit Šebestián, přestože ho v začínající vichřici nebylo moc slyšet. Šebestián měl na pašijích také kus zásluhy tím, že vnitřně podpořil hlavního z nadšenců Láďu Pohořelého. Vigilie Bílé soboty u nás začínala ve 21 hod. a trvala se všemi čteními něco přes dvě hodiny. Většina z asi 60 přítomných si pak udělala hojné agapé, které pro některé skončilo až chvíli před ranní nedělní mší, jež se nesla poněkud ospalým duchem. Nedělní večer jsme si udělali sváteční - zašli jsme si na pizzu.
3. 4. opět na týden uléhám do postele, zmožen virózou.
4. 4. Šebesta odjíždí na jednodenní rekolekci pro novokřtěnce a katechumeny.
5. 4. nás přijel navštívit bratr Paschal a sloužil nám nedělní mši.
10. 4. nás navštívili dva francouzští kněží, kteří se zajímají o pastoraci na sídlištích - Šebesta se s nimi seznámil loni v Polsku. Večer jsme udělali první setkání katechetů naší farnosti, abychom se seznámili, vyměnili si zkušenosti a pokusili se vymyslet strategii učení náboženství v příštím školním roce. Ze sedmi katechetů přišli jen tři, přesto to ve mně zanechalo dobrý dojem.
V pátek 11. 4. odjíždíme autem do Domaslavi, kde prožijeme s vysokoškoláky moc hezký den a půl (v sobotu celodenní výlet, sport, sdílení se s problémy duchovního života).
13. 4. na nedělní mši rekordní účast 16O lidí. Odpoledne pomáháme salesiánkám s dětským odpolednem na Vinicích - hrajeme se staršími kluky fotbal. Večer promítáme u salesiánů pro vysokoškoláky a některé „malé“ spolčáky muzikál o Františkovi Forza Venite Gente, a přes protesty Šebestiána dokument, který o něm natočila Česká televize.
Počet různých společenství v naší farnosti se rozrostl natolik, že jsme si je museli rozdělit: Šebestián vede katechumenát, „malé“ spolčo, lochotínské společenství rodin, maminky s dětmi, a spolu s Jeronýmem se účastní Velkého spolča. Já mám na starosti druhé společenství rodin na Lochotíně, spolu s Jeronýmem biblické společenství a docházím do jednoho vysokoškolského spolča. Jeroným čeká, zda se podaří založit společenství rodin přímo na Vinicích.
(Pozn. red.: Toto je jen stručný výběr z aktivit bratří - plzeňských „misionářů“. Celá jejich kronika by zabrala celé toto číslo Poutníka.)