Mlčoch, Lubomír OFS

 "Jen se podívejte, bratři kolem sebe, komu se u vás dostalo povolání. A shledáte, že tu není mnoho moudrých v lidských očích, ani mnoho urozených. A přece: ty které svět pokládá za nevzdělané, ty si Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil ty, kdo mají moc, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, ba i ty, kteří nejsou vůbec nic, ty si Bůh vyvolil, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco". A to všechno proto, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet".

Sv. Pavel v 1. listu Korinťanům

 Redakce Poutníka již v tomto ročníku zveřejnila rozhovory s novými vysokými "šaržemi"- biskupem, senátorem, děkanem, tedy těmi bratry v Kristu, které považuje sv. Pavel v uvedeném citátu spíše za "výjimky" mezi prvními křesťany, t.j. za moudré i v lidských očích. Je tedy plně namístě udělat "interview" s někým v lidských očích zcela nenápadným. O rozhovor jsem požádal paní Annu Pešatovou z farnosti u sv. Terezičky v Kobylisích.

 Aničko, vím z několika Vašich zmínek, že oba Vaši rodiče byli františkánští "terciáři". Jak jste jako dítě vnímala toto duchovní povolání rodičů a co s odstupem času pro Vás a celou Vaši rodinu znamenalo?

 Pocházím z ústí nad Orlicí, kde rodiče patřili do společenství sv.Františka při farním kostele Nanebevzetí P.Marie. Bylo nás 7 dětí, jeden bratříček zemřel v sedmi letech. Věděla jsem, že rodiče chodí na františkánské shromáždění, ale to byl jen vnější projev: co bylo podstatné, spiritualita sv.Františka se u nás žila doma, v rodině - bylo to poznávací znamení rodiny Jakubcovy. Společenství samotné čítalo asi 20 bratří a sester. Maminka mne občas pověřovala, abych za ni "zaskočila" při adoračních hodinách v kostele. Vím, že přijíždívaly "vizitace" a v té souvislosti jsem zaslechla poprvé i jméno P.Aloise Moce,OFM. Jako děti jsme doma slýchaly životopisy svatých, především sv.Františka. Ale už i dona Bosca, což jaksi předvídavě předurčovalo můj další život. Rodiče se dožili poměrně vysokého věku, otec přes 70 let, maminka 8O. Nikdo z nás dětí neodpadl od víry: bratr Josef byl knězem - v jezuitském řádu, bratr Václav dosud slouží jako farní kněz. Bratr František je členem Sekulárního řádu svého patrona, byl dvakrát vážně nemocen, a usiluje opravdu o duchovní život. Sestra Marie a bratr Jiří doplňují tento krátký "kádrový materiál" - ten poslední má 8 dětí. I ty se snaží žít z víry. Ale na duchovnosti nás všech měla určitě svůj hluboký vliv i rodina v širším smyslu: tatínkův bratr Josef Jakubec, vikář v Žamberku, patřil ke kněžím vězněným v 50.letech a zemřel na Mirově, maminčina sestra byla v řádu školských sester Notre Dame- ta v pohnutých dobách pracovala v továrně a poté se starala o těžce mentálně postižené děti. Na tohoto strýčka a tuto tetu vzpomínám rovněž s vděčností.

 Zdá se, že rodina žijící vírou a z víry je nejlepším prostředím pro předávání štafety evangelia- jinak víme, že víra není dána žádnou "dědičností". Možná už složitější je to s konkrétní spiritualitou, předáváním "povolání k sekulárnímu františkánství". Jak to bylo ve Vašem případě, když jste v roce 1962 "upadla mezi saleziány"?

 Manžel Josef patřil k prvním oratoriánům u sv.Terezičky za války a krátce po válce. Potom byl saleziánský duch zasut dobou, a teprve od konce 6O.let se začal pozvolna probouzet. Josef se stal a je dosud saleziánským spolupracovníkem, což je obdoba "třetího řádu františkánského", a štafetu už předal i staršímu synovi Pepovi. A mladší syn Pavel je knězem saleziánského řádu a působí v Pardubicích. Já jsem cítila jakési dlouhodobé volání k sekulárnímu františkánství, hlavně díky mamince, ale nakonec jsem se rozhodla netříštit úsilí a spiritualitu rodiny i farnosti v níž a pro niž se snažíme s mužem i dětmi žít. Dnes už můžeme hovořit i o snaše jako saleziánské spolupracovnici, a i naše vnoučata Jeník a Evička jaksi patří k rodině dona Bosca.

 Aničko, jak vidíte rozdíly v různých spiritualitách a jejich vzájemné soužití. Jde o věc problematickou anebo spíše obohacující církev právě vzájemně se doplňujícím prožíváním duchovního života. Rozdíly mezi františkány a saleziány tady určitě jsou. Sv.František mne vždy lákal svou prostotou, jednoduchostí, přímočarostí lásky. Saleziánská duchovnost je jaksi rozevlátější, otevřená především mládeži. Bratr Josef mi zase zprostředkovával rozumovou uměřenost jezuitů. Co je podstatné, a to mi dala rodina, v níž jsem vyrostla, je vzájemná bratrská a sesterská láska. Pak tvoří různé řehole jakousi krásnou mozaiku v Kristově ovčinci, pak se navzájem doplňují a mohou znít plnou harmonií a symfonií hlasů k oslavě Stvořitele. Tento recept má ovšem obecnější platnost: láska je tím univerzálním lékem proti duchu rozdělení, nevraživosti či neposlušnosti v církvi jako Těle Kristově.

 Někdy bývá duch rozdělení formulován i v poměru mezi generacemi, mezi dospělými a mládeží. Jak vidíte tento problém františkánskou i saleziánskou zkušeností?

 Rodina, kde děti a rodiče /a prarodiče/ žijí v lásce, se nemůže dostat do situace nějaké nepřekonatelné generační přehrady. U nás doma jsme se společně modlili, povídali, hráli si, společně přijímali pokrm vezdejší. Televize tehdy nebyla, my neměli doma ani rádio. V dnešních prostředcích masové komunikace vidím veliké pokušení a možnou příčinu rozdělení i mezi generacemi. Lidé si mohou přestávat rozumět, pocit generačního oddělování mám i já, a to i v širší rodině saleziánské. Naši rodiče nás vychovávali nějak svým vlastním životem, skoro aniž bychom to vůbec tušili.

Vaše rodina se vyznačuje jakousi duchovní plodností, rozmnožováním povolání. I já se mohu vyznat z toho, že patřím když už ne přímo k duchovním dětem, tedy aspoň k duchovním mladším bratřím Vás osobně, a Vašich dvou Josefů: manžela a bratra. Ostatně výrok: "Prodáme ho františkánům" zazněl z úst P.Františka Hrona,SJ právě u Vás doma a započal tak mou cestu do Sekulárního řádu. Váš bratr Josef- jako jezuita- vysoce cenil spiritualitu našeho otce sv.Františka a považoval ji nanejvýš "moderní" a aktuální pro naši dobu. Jak vidíte Vy, Aničko, budoucnost františkánství v Čechách.

 Vybavuje se mi vzpomínka na tatínka. Šli jsme třeba celá rodina na pouť, a my- jak to děti dělávají- chtěly napít. Šlo o prostou, obyčejnou vodu- ne o takovou či makovou limonádu, naši či dovezenou z ciziny. A otec řekl: zkuste to, děti, chvíli vydržet, a obětujte svou žízeň na úmysl naší pouti! Rodiče nás vedli a učili odříkání, smyslu oběti. To naše společnost ohrožená duchem konzumerismu potřebuje jako sůl. Bez této schopnosti křesťanství ztrácí svou sílu. Proto vidím ducha pokory a chudoby, s nímž přišel /znovu/ sv.František jako klíčovou věc pro naši budoucnost. A právě proto, že se bojím, že se těchto ctností českému národu nedostává, dívám se do budoucnosti trochu s obavami. Vracím se stále k návštěvě u P.Aloise Moce, kdy mne ve svém bytě přijal nedlouho po oněch společenských změnách roku 1989. Hodnotil je velmi střízlivě. Na rozdíl od nás /i mnoha jiných/ neupadal do žádné euforie. Naopak zní mi v uších jeho: "bude třeba ještě vydávat i svědectví krve!". Ale i vůči takovéto prorocké hrozbě nás náš Otec sv.František vybavuje svým chápáním "pravé radosti". Neboť "Přáteli našimi jsou... všichni, kdož nám nespravedlivě působí nátisk a soužení, hořkosti a zahanbení, bezpráví a úzkosti, bolesti a smrt. Za to všechno je máme velice milovati, poněvadž za to, čím nás trápí, dosáhneme života věčného". /Druhá řehole, hlava XXII/.

Za redakci Poutníka rozmlouval

Lubomír Mlčoch OFS