Říský, Bernard OFM

František byl zajat Láskou. Skutečnost, že Bůh nám dal vlastního Syna, abychom si mohli udělat představu, co je božská láska - mu stále vhání slzy do očí. Vtělení a příchod Božího Syna je pro Františka ústřední myšlenkou jeho života, která ho nikdy neopouští: Slovo se stalo tělem - Bůh se stal naším bratrem. Narození Páně je pro něj největší událostí dějin a největším svátkem: Láska se sama zmařila a přijala chudobu a bezmocnost Novorozeněte!

V každé  chudobě, s níž se setká, vidí a vnímá chudobu svého Pána, který chtěl být chudým, abychom z jeho chudoby zbohatli (2Kor 8,9). František vidí v Kristově chudobě jeho  nepochopitelnou lásku, a protože jde za Láskou - a k ní vede i své bratry - žádá v Řeholi, aby bratři „k ní přilnuli celou duší a pro jméno našeho Pána Ježíše Krista na věky nechtějte mít nic jiného na tomto světě. To ať je váš úděl, který uvádí do země živých. Pán se pro nás stal chudým na tomto světě - a v tom je vznešenost svrchované chudoby!“(6. kap.).

A jen láska, prožívaná v solidaritě s Pánovou chudobou, dává Františkovi pochopit tajemství eucharistie. V něm se Láska vzdává všeho - i své lidské podoby a důstojnosti - aby se stala Chlebem a sloužila člověku jako Pokrm života.

Touží po tom, aby přivedl všechny lidi k chvále Chleba-Lásky, a tak posílá své bratry do celého světa s touto modlitbou: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“ Bratři mají svou úctou k tomuto tajemství rozněcovat lidské srdce k lásce vůči Lásce, která není nikdy dost milovaná.

Tato úcta leží Františkovi na srdci, když píše List všem kustodům Menších bratří: „Prosím vás naléhavěji, než kdybych prosil sám za sebe, abyste, pokud to bude vhodné a budete vidět, že to může přinést užitek, pokorně prosili duchovní, aby nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista i napsaná jeho svatá jména a slova, která toto Tělo svátostně zpřítomňují, měli nade vše v úctě. Kalichy, korporály, oltářní ozdoby a vše, co náleží k oběti, ať je drahocenné. A je-li někde nejsvětější Tělo Páně uchováváno docela chudě, ať je podle předpisů církve uloženo na důstojném místě a pečlivě uzavřou a s velkou úctou přenášejí a druhým podávají s pravou zbožností. Také napsaná jména a slova Páně, jsou-li na nečistých místech, ať jsou sebrána a uložena na čestném místě. A při každém svém kázání napomínejte lid ke kajícímu životu, a že nikdo nemůže být spasen, nepřijímá-li nejsvětější Tělo a Krev Páně. A když je kněz na oltáři obětuje nebo někam přenáší, pak ať všichni lidé pokleknou a vzdávají chválu a čest Pánu, živému a pravému Bohu“ (Františkánské prameny str. 61).

Tomáš Celano v životopisu sv. Františka (z r. 1246-47) vydává své osobní svědectví: „Z celého srdce a se zanícením uctíval svátost Těla Páně. Velmi obdivoval ponižující se blahosklonnost a milostivou lásku. Toužil denně být přítomen mši svaté. Často přijímal Tělo Páně s takovou oddaností a zbožností, že i druhé k oddanosti strhoval.  Onen přesvatý děj sledovával s velikou úctou a celý se přinášel jako oběť. A když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který na oltáři jeho srdce vždy plápolal...

Také chtěl, aby se kněžským rukám, kterým je dána taková velká moc, konat totiž tuto svátost, prokazovala veliká úcta. Často říkával: Kdybych náhodou potkal z nebe přicházejícího světce a současně i chudého, prostého kněze, nejprve bych vzdal čest knězi a políbil mu ruku a pak bych se světci omluvil: Měj strpení, neboť ruce tohoto kněze se dotýkají Slova života a tím mají moc nad něčím, co všechno lidské přesahuje“(Frant. prameny str. 279-28O).

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste...

Bernard Říský OFM