Flood, David OFM

Praktická odpověď na zásadní otázku

Autorův rozbor tohoto Napomenutí, které zvažuje v kontextu ostatních Napomenutí a první řehole, je inspirující jednak jako příklad interpretativního čtení textu, ale i jako příklad praktického uvažování. Hloubka pochopení Františkova myšlení a jasnost výkladu vytvářejí z této krátké studie silný impuls pro věrnost františkánskému povolání.

 XII. Jak poznat Ducha Páně.

Zda má Boží služebník Ducha Páně, to lze poznat takto: Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, že si jeho tělo na tom nic nezakládá, protože (tělo) se vždy protiví všemu dobrému, ale tím více se má před (svýma) očima za horšího a pokládá se za menšího než všichni ostatní lidé.

 Jakkoli stručné, Napomenutí XII. se ukazuje bohaté významem. Jako bezprostřední odpověď na jasnou a přímou otázku nás vyzývá zahloubat se do kontextu, abychom sledovali zblízka, co se dělo v počátcích františkánského života. A právě to chceme udělat, když rozvineme tři body.

 Za východiskový bod považujeme nezbytné stanovit tomuto Napomenutí bezpečné místo v začátcích františkánské historie. Zapadá do výchovného procesu prvních františkánů, a třebaže tento krátký odstavec se nám zachoval jako jedno z 28 Napomenutí, ve skutečnosti nenapomíná, ale vysvětluje.

 A skutečně tím, že uvádí, jak rozeznat Ducha Páně, poskytuje odpověď na choulostivý a ústřední problém františkánského života, a snadno poznáváme, že dobře odpovídá vývoji teorie hnutí. To si uvědomíme, jakmile je umístíme do širšího kontextu této historie.

 Na druhém místě objasníme text Napomenutí, když vysvětlíme jeho termíny a obsah. Takový výklad je nezbytný, neboť František a jeho druhové užívali středověký jazyk, a to zvláštním způsobem. Tito mladí muži rozvíjeli tak celou kulturu ve vztahu ke svým odlišným účelům. Protože jsme zvyklí na lingvistická pravidla XX. století, středověký jazyk se nám jeví především drsný, a kromě toho považujeme za obtížné sledovat františkánské zacházení se středověkou latinou.

 A konečně se aspoň stručně podíváme, jaké místo tento krátký odstavec zaujímá v celé skupině Napomenutí, v závěru těch (od V. do XII.), která podporují a rozvíjejí úlohu XVII. hlavy první řehole. Napomenutí XII. je rovněž úvodem do těch Napomenutí, která začínají slovem "Blahoslavený", termínem, jenž se neobjevuje v celé sbírce tak nečekaně, jak bychom si mohli myslit. Jeho vstup na scénu je odůvodněn skutečností, že v odstavcích začínajících Napomenutím XIII. František objasňuje celou řadou příkladů obecnou zásadu Napomenutí XII., které má zvláštní váhu v celé této řadě.

 Upozorňuji, že jakmile zjistíme, že František má v úmyslu trýznit tělo, instinktivně se stahujeme zpět s nedůvěřivostí. Můžeme ovšem trýznit tělo i tělesným cvičením a dietou, to však jsme ochotni dělat, protože máme zájem vypadat mladí a přitažliví, ba mladší a přitažlivější. Nejsme nepřáteli svého těla. Vypořádáme se s tímto typickým problémem naší moderní doby v bodu 2., nejdříve však musíme situovat Napomenutí v počáteční fázi františkánské historie.

 Máme dobře zdokumentováno, jak první františkáni prodiskutovali a stanovili své společné cíle. Můžeme složit jejich historii velmi dobře, třebaže jen málokteří se rozhodli to udělat. Mnozí nazývají tento materiál "Spisy sv. Františka" s použitím chybného označení. Texty dostaly formu díky činnosti Františka a dalších v procesu, kterého se František účastnil jako bratr František a ne jako svatý František. Nebudeme-li postupovat na základě takových otázek, které dokážou vymezit závěry našeho pojednání o počátcích františkánské historie, přičemž důsledně necháme stranou předpoklady, podle nichž františkánští historikové zaměřují své studie, neuděláme nic jiného než že určíme, jaké místo zaujímá v tomto materiálu Napomenutí XII. Předpokládáme-li, že tvoří součást rozpravy o prvním františkánství a připojuje se k ní, jak se připojuje a jak se zařazuje do "prvních františkánských spisů"?

 (Co se týká prvotních františkánských pramenů, musíme se ještě vypořádat s otázkou týkající se toho, co bylo uchováno a co bylo opomenuto. František nebyl jediným hlasem v létech 1209-1220. Víme, že františkáni produkovali a užívali psané texty, nevíme však, proč se nakonec ocitáme před sbírkou spisů v podstatě Františkových. Kdo se nezajímá o tuto otázku, ukazuje, že nemá zájem o historii.)

1. Souvislosti

 Napomenutí XII. odpovídá na praktickou otázku nadhozenou hlavou XVII. první řehole, která vznikla následujícím způsobem. František a jeho bratři přáli druhým pokoj vyplývající z jejich aktivního života naplněného prací a službou a z jejich ochoty dělit se o svá dobra s bližním. To budilo zájem, vyvolávalo však i odpor, protože přední občané Assisi měli své představy, jak mají obíhat životní dobra. Toto obíhání jim přinášelo ohromné množství těchto statků, a jako dobří křesťané za to děkovali Bohu. Nedívali se s nadšením na jednoduché a neuspořádané obíhání uskutečňované Františkem a jeho družinou (kteří byli svými kritiky označováni spíše za nezodpovědné žebráky než za bratry ochotné pomáhat).

 Pozorní přední občané Assisi stáli před problémem. Abychom jej lépe vymezili, můžeme říci, že bratři nejen byli dobří a trpěliví, ale i jemní a inteligentní. Sám František byl řečník, jenž svým kouzlem dokázal získat i přízeň obezřetného papeže. V každém případě však, když viděli způsoby, jaké bratři užívali na veřejnosti, přece jen museli něco podniknout. Nedlouho potom se přední občané Assisi uchýlili ke klasickému politickému manévru, totiž dát nové společenské síle podíl na zisku. Assiská opozice k Františkově družině si umínila, že zatáhne tyto mladé muže do zvyklostí občanské politiky (totiž v oběhu dober života, jak jej chce Bůh).

 Tento politický manévr stojí za hlavou XVII, 11-12 první řehole. Hlavy Assisi opustily svou počáteční jasnou opozici proti Františkově družině a počaly na ně dělat nátlak, aby vzali na sebe úlohu profesionálních křesťanských občanů. Veřejně chválili bratry za jejich milosrdnou lásku a zbožnost. Počítali, že by františkáni skončili v sociální oblasti své určení jako příkladní křesťané tím, že by ukazovali ostatním, jak být zaměstnáni, spokojeni s málem, respektujíce ustanovený řád. Tito dobří občané byli přesvědčeni, že všechno, co potřebovali "ti dobří bratři", bylo trochu kázně, a zanechat už (pochopitelných) extrémů prvních dob.

 ("Trochu kázně": tak se dá nazvat první, ne ještě čistá forma toho, co do 1260 vytvořilo úvod k Narbonnským konstitucím, nejzávažnějšímu textu františkánské prózy XIII. století.)

 Z historického hlediska víme, že hlavy Assisi sledovaly tento cíl, neboť František a jeho bratři manévr zmařili. Aby jej demaskovali, františkáni tomu museli dát objasňující formu. Tím, že odmítli pokoj, který jim byl ukládán, položili jak základ tak zaměření svého hnutí. (Možná, že od tohoto momentu máme dobré kritické důvody používat slovo "hnutí", od momentu, kdy máme organizaci angažovanou do sociální a aktivní obnovy v organizované společnosti. Ve skutečnosti se přešlo k užívání termínu hnutí pro první františkánské události, aniž by se vysvětlilo, co obsahuje a proč máme důvod jej užívat.) Františkáni rozlišovali mezi duchem světa a Duchem Páně (1. řehole XVII, 10-16). Duchem světa chápali právě problémy spojené se zaměřením předních občanů Assisi. Neměli nijak v úmyslu připustit, aby jim horliví městští občané kladli překážky, tak jako zamezili "pokoj z roku 1210". Duchem Páně chápali František a jeho přátelé v bezprostředních termínech své myšlení a své obecné vymezení vzhledem k dílům, která uskutečňovali, a k účelům, jež si předsevzali. Udělali, co mohli nejlépe, aby kráčeli v Ježíšových šlépějích (které 1200 let předtím lidé v Palestině rozdupali, aniž by zanechali stopy), a fungovalo to. Když František a jeho bratři prohlásili, že budou sledovat vůli Boží a ne zatvrzelost Assisi, stanovili jako specifický cíl hnutí "vrátit Bohu všechna dobra". Objasnili, jak uskutečňovali obíhání životních dober, která chtěli dostat dopředu, neboť Duch Páně - Duch pravého pokoje, jenž byl v rozporu s "pokojem 1210" - působil ve Františkovi a v jeho bratřích.

 V tomto bodu pozorujeme jakýsi jásot hnutí, když František a jeho bratři dokážou odhalit a zavrhnout politiku předních občanů Assisi, v momentu kdy vykládají svou politiku způsobem tak jasným a důrazným. A skutečně hlava XVII. končí chvalozpěvem, a tato radost v zápase se stala primárním prvkem spisů. Vidíme to zvláště v Listu všem křesťanům (9-10) a v Chvále ctností (oba úryvky třeba číst ve světle hl. XVII.).

 Všechno dobro je tedy v dobrém úmyslu. Sotva František a jeho bratři dokončili vyjádření své myšlenky a dali tak pevný základ hnutí, a všichni bratři měli možnost přijmout poslední část teorie, jeden přemýšlivý bratr zdvihl ruku a zeptal se Františka: "Bratře Františku, odpusť mi můj prostý a praktický způsob uvažování, ale jak mohu vědět, že Duch ve mně působí?" Čti Napomenutí XII. a najdeš tam odpověď.

(Pokračování)

VITA MINORUM 1/1997

David Flood

Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM