Holota, Benedikt OFM

Neuveď nás v pokušení

„Neuveď nás v pokušení“ sahá ke kořenům prosby předešlé - „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“.

Naše hříchy jsou plodem souhlasu s pokušením, a prosíme našeho Otce, aby nás nenechal v pokušení podlehnout.

Co je to pokušení? Náchylnost vůle ke hříchu.  Pramenem vnitřního pokušení jsou naše žádostivosti a pramenem vnějšího pokušení jsou vnější okolnosti, svět a ten Zlý. Každé pokušení v sobě nese nebezpečí hříchu. Musíme vědět, že samo pokušení není hříchem, i kdyby bylo sebe silnější. Jak se mu máme bránit? Především modlitbou, a hlavně bdělostí srdce. Chráníme se předsevzetím, které si umiňujeme jako obranný postoj.

Pokušení můžeme odporovat buď přímo, když se mu postavíme tváří v tvář, nebo nepřímo, když od pokušení utečeme. V přímém odporování pokušení je vítězství na konci, po boji, při nepřímém je vítězství hned na začátku. Tento způsob boje se doporučuje zvláště při pokušení proti čistotě. Kdo uteče, ten vyhraje.

Slovy „Neuveď nás v pokušení“ prosíme Pána, aby nás nenechal podlehnout pokušení. Pán sám nemůže být vnitřně pokoušen a také nikoho nepokouší. Chce nás před pokušením ochránit a od něho osvobodit. Prosíme ho, aby nepřipustil, že bychom se vydali na cestu, která vede do hříchu. Každé pokušení znamená boj mezi tělem a duchem, jak říká sv. Pavel: „Duch bojuje proti tělu a tělo proti duchu.“

Je třeba rozlišovat mezi pokušením a zkouškou. Zkouška je něco jiného než pokušení. Jsou různé zkoušky na cestě růstu vnitřního člověka. Přicházejí proto, aby se prokázala ctnost. Pokušení naproti tomu svádí ke hříchu a vede k duchovní smrti. Když se Pán Ježíš postil na poušti a ďábel ho pokoušel,  nabízel Pánu něco, co vypadá jako dobro, ale v podstatě je to zlo: „Skoč dolů, bude z toho Boží sláva, prokážeš se jako Boží  Syn, vždyť andělé tě zachytí.“ Kristus ďábla odmítl: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“

Něco jiného je zkouška: Při utrpení, kdy měl Ježíš splnit Otcovu vůli, byl podroben zkoušce, na kterou odpověděl: „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Ne, jak já chci.“

Origenes (nar. cca 185) říká o pokušení: „Pokušení je k něčemu užitečné. Nikdo kromě Boha neví, co naše duše od Boha dostala. Dokonce si to ani neuvědomujeme. Pokušení to však odhaluje, aby nás učilo poznávat sebe a tak na vlastní oči objevit svou ubohost i velikost, a také aby nás přinutilo děkovat za všechno dobré.

Co nám pokušení v našem běžném životě může odhalit? Nebo jak se takovou  odhalující situací můžeme lépe poznat? Někdo nás může pokoušet tím, že nás bude přehnaně chválit. A my v sobě zacítíme, že bychom chválu brali, třebaže víme, že takoví nejsme. Nebo slyšíme, že někdo  pochválil někoho  druhého a v nás se ozve: „A já nic? Já nedostanu žádnou pochvalu? Já nic nedělám?“ Tak zjišťujeme, že jsme ješitní, pyšní. Nebo když někdo druhého za chybu silně pokárá. Mělo by nám být toho druhého trochu líto. Ale v nás se ozve: „To já bych něco takového nikdy neudělal!“ Tak narážíme v sobě na to, na co bychom sami hned tak nepřišli: na naši sebestřednou domýšlivost.

Nevejít v pokušení, to vyžaduje rozhodnost proti hříchu. Tu může ovlivňovat hlavní činitel našeho života. Kdo  je to?

Jak objevit toho hlavního aktéra našeho života, to něco, co naším životem hýbe, co nás usměrňuje?

Když chceme objevit skrytého, ale hlavního hybatele našeho života, když chceme objevit, kde je naše srdce, položme si jen jedinou otázku: „Co miluji?“ A nemilosrdně a pravdivě si na ni odpovězme. „Co miluji? Co skutečně miluji? Co skutečně doopravdy miluji? Co skutečně doopravdy nejvíce miluji?“ - Tam je mé srdce, tam je můj poklad, a to je také ten hlavní aktér mého života.

„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24). „Zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný. On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet“ (1Kor 10,13).

To osvědčili Izraelité nucení Antiochem k odpadu od náboženství. Ve zkoušce obstáli s takovou duchovní silou, že královští poslové, kteří je měli přinutit zříci se Boha, žasli, kde se v nich taková duchovní síla bere.  Hlavním hybatelem jejich života byla láska k Bohu nade všechno. Měli bychom být i my tak jednoznačně rozhodnuti pro Pána Boha.

Vítězství nad pokušením je možné především modlitbou, potom bdělostí srdce, a k té je potřeba vybízet především. Bdělost srdce a modlitba je naše ochranná atmosféra. Snaží se ji v nás probouzet a udržovat Duch svatý.

Prosba „neuveď nás v pokušení“ nabývá dramatického významu zvláště ve vztahu k našemu pozemskému poslednímu boji, kdy bude unikat poslední šance toho Zlého. Bude se namáhat, aby nás strhl pro sebe. Je potřeba prosit, denně prosit, abychom vytrvali v dobrém až do konce. Žádný neznáme chvíli, kdy nás Pán z tohoto světa odvolá, jak je to psáno v knize Zjevení: „Hle, přicházím jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí“ (Zj 16,15).

Benedikt Holota OFM