Zotto, Cornelio OFM

 (Pokračování)

3. Liturgicko-mystické čtení modlitby Chval

 Charakteristikou těchto Chval je jásavý úžas chvály, jenž tryská z Františkova srdce. Boží TY jej uchvacuje až k vytržení srdce, které přenáší do jasného příbytku věčnosti. Je to zpěv plnosti a blaženosti lásky, která začíná ochutnávat plnost nekonečného pokoje. Lze docela říci, že je to obřad vzpomínky (ritus memorialis), jenž slaví eucharistii (= díkůvzdání) svého života. Oněch 31 TY jsou šípy blaženosti, kterými František proniká příbytek světla, v němž kontempluje Boha a osvěcuje se v jeho přítomnosti. Je to liturgické přebásnění modlitby Otče náš, v jejímž výkladu František prosí, aby do nás přišlo království Otce, "abys v nás vládl svou milostí a přivedl nás do svého království, kde na tebe budeme patřit bez závoje, dokonale tě milovat, spojeni s tebou ve štěstí a radovat se s tebou bez konce". Je to zde, kde "my" se obrací v TY a Boží děti se ocitají společně v jediném synu zalíbení, v milovaném Synu (srov. Kol 1, 13). Žádné "já" nemůže obstát jako skutečnost oddělená, vzdálená, autonomní, nezávislá tam, kde Otec nás přitahuje do svého Království nekonečné blaženosti. Proto v Otčenáši není žádné "já", ani v Chválách Boha nejvyššího, které jsou jakoby doxologií oslavy stigmat na Františkově těle v plném souzvuku s Ježíšem Kristem, do něhož byl tehdy František přenesen navždy zkušeností svatých ran. Přechod "z tohoto světa k Otci" (srov. Jan 16, 28) je v něm slaven jako památka stigmat.

 Jak se v této liturgické oslavě znovu nesetkat se zkušeností Františkova povolání, když se nečekaně ocitl tváří v tvář Ukřižovanému ze sv. Damiána, který byl jako Beránek z Apokalypsy, jenž rozlomil všechny pečetě svého života a zjevoval to v originalitě Otcova plánu, a uváděl ho v obrozující síle Ducha "do celé pravdy" (Jan 16, 13). Tento janovský Ukřižovaný, jenž slaví svůj návrat k Otci jako Ten, který přemohl smrt a uvádí do Království všechny spravedlivé, potom co naplnil tajemství těla darovanému pro život tím, že se stal pramenem života v srdci věřících, obrozuje Františka jako prvotiny oné obrody církve, na níž chce dát účast všem tím způsobem, že "v něm a jeho zásluhami svět objevil novou mladost a nečekanou naději" (1 Cel 89). Jde o skutečné a pravé povýšení Kříže, které nachází ve vtisknutí stigmat svůj vrchol zjevení. A právě zde Františkův život definitivně vstupuje do eucharistické liturgie církve jako velký hymnus, který neumdlévá.

 Nejde jen o mystické zaměření, ale o eucharistickou mystiku, která uvádí celý jeho život do velikonočního tajemství (Paschy) Ježíše Krista. Sama struktura skladby prozrazuje vzor eucharistické liturgie, jako závěrečné mše života, jenž se naplňuje v lásce Kristově a vrací se s Ním k Otci, přičemž se sděluje bratřím jako dar v duchu tím, že se stal podobným "druhému Adamovi, jenž je oživujícím duchem" (1 Kor 15, 45).

a) Chvála Boha Stvořitele, trojího a jediného, nejvyššího dobra

 Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky. Ty jsi silný, ty jsi veliký, ty jsi nejvyšší, tys všemocný král, ty, Otče svatý, Králi nebe i země.

 Tys trojí a jediný, Pán, Bůh nad bohy, ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán, Bůh živý a pravý.

 (Pozn. překl.: nový překlad podle latinského vydání)

 Je zjevně nápadná liturgická inspirace těchto prvých veršů. Intonace je vzata z andělského chvalozpěvu při příchodu Božího Syna ve Vtělení (srov. Lk 2, 14), kterým začíná mešní "Chvála na výsostech Bohu", v němž nacházíme přímo první slova Chval Boha nejvyššího. Jde tedy o intonaci přítomnosti Pána slávy na nejvyšších nebesích, jenž ve Františkovi na La Verně vykonal podivuhodné věci.

 V Sláva se nacházejí výrazy: "Neboť ty jediný jsi Svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem, ve slávě Boha Otce!" Výrazy obracející se na Syna plní u Františka svůj poslední krok návratu až k Otci a obracejí se k nebeskému Otci, který je zároveň trojí a jediný, Pán a Bůh, dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán, Bůh živý a pravý, neboli Žijící, Ten, který všem dává život a svou přítomností uvádí do království života a blaženosti bez hranic, neboť nejvyšší nebesa, jak se zdá naznačovat přívlastek "nejvyšší" připisovaný Bohu, označují Boží příbytek, odkud začíná nová píseň, intonovaná anděly při prvém příchodu Syna, a kde se naplňuje táž nová píseň, když nesčetný zástup vykoupených vstupuje do slavnosti a intonuje "Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde" (Zj 4, 8 a 5, 9-10), jako kdyby v plné chvále uzavíral "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy ..." Izajáše 6, 3 a mešního Svatý. Je to tak, že pouze Svatý uvádí do Království svatosti a milosti vykoupené ze Sionu, z nichž František je již prvotinou. "Já jsem alfa i omega... začátek i konec" (Zj 22, 13), "Já jsem výhonek (z Davidova kořene) a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda" (Zj 22, 16). V uznání Boží svatosti se naplňuje kruh stvoření, a stvoření se vrací k Bohu jako čistá chvála slávy, v obraze Krásy ukřižované a zářící na nebi vzkříšení. «První slovo bible: "Budiž světlo" (= buď světlo světa - Jan 8, 12): buď světlo Kristovo! (velikonoční liturgie takto uvádí slavnost nezničitelného a slavného života Božího království) - je také poslední: "Buď Krása!" Člověk se má celý proměnit v živou doxologii: "Sláva Tobě, který jsi nám zjevil Světlo!" - "Jedno žádám od Jahve a po tom toužím: přebývat v domě Jahve po všechny dny svého života, abych kontemploval Krásu Jahve" (Žl 26/27, 4). Sv. Bazil připojuje: "Svatí se modlili, aby kontemplace božské Krásy trvala po věčnost..."» (P. Evdokimov, Teologie krásy. Umění ikony, Řím 1984).

 Proto je třeba chápat slova na začátku: "Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky!" jako ponoření se do jasného a zářivého světla, ve kterém vidí vracet se k Otci Syna nekonečného zalíbení: Ježíše Krista, Krále věčné slávy.

 Kdybychom se tázali, zda modlitba sv. Františka byla kristocentrická anebo teocentrická, nelze dát jednoznačnou odpověď, leda doplňující zdůraznění: Františkova zbožnost je zároveň kristocentrická a trinitární, neboť postupuje od stvoření k spáse Kristem přes obrozující sílu Ducha svatého.

 Podstatná charakteristika "chvály", jak ji vidíme v této vnitřní perspektivě a v průzračnosti pravdy lásky, kterou vyjadřuje, prostřednictvím slova a obrazu, jenž ji zakrývá, vědomí přítomnosti Pána slávy, je vázána na rytmus přechodu z první osoby "já" na TY: "TY jsi" se opakuje 31krát! Boží

TY, ty, kterým je Bůh, stojí tedy na prvém místě, ba pohlcuje do sebe všechnu skutečnost: vesmír, dějiny, člověk se neztrácejí, ale prostřednictvím dynamismu chvály vracejí se k prameni, ze kterého vyšly. Šestnáct řádek originálu neobsahuje žádnou otázku. "Chválit znamená pro Františka vyslovovat s láskou Boží «jména», říkat, co On je, odevzdat Mu to, co jeho milosrdná všemohoucnost «nalistovala» ve vesmíru a v dějinách" (C. Paolazzi, Lettura degli Scritti).

 "Je to pohroužení se do tajemství Boha, který je svatý a který dělá zázraky, a proto je "silný", je "veliký" ... Ve Chválách Boha nejvyššího se ověřuje opačný postup proti Chvalozpěvu stvoření: velikost, síla, dobrota stvořeného světa napovídají hlediska božské skutečnosti, jíž jsou připisovány kladné vlastnosti, které František kontempluje na «nebi» a na «zemi»" (tamtéž).

 Trinitární chvála se odvíjí jako doxologie slávy a současně plné soustředění bytí, které se nachází v Bohu. "Povšimněte si, jak pokračuje řetěz asociací: Bůh je «nejvyšší», tento atribut připomíná svrchovanost Boha nad světem, který stvořil, tedy «všemocný král ... Král nebe i země», avšak také «svatý Otec», neboť nebe i země a všechno, co zahrnují, jsou Boží děti... Výraz «svatý Otec» kromě všeobecného Božího otcovství odkazuje na věčné otcovství Boha a uvádí trinitární chválu: «Tys trojí a jediný, Pán, Bůh nad bohy». Avšak který bůh, jaké dobro existuje mimo tebe? «Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro...» trojí oslovení dobroty «trojího» Boha. A tato první vlna chvály začíná zmínkou o svatosti «Pána, Boha živého a pravého» (další liturgický výraz, neboť v římském kánonu stojí «Bože věčný, živý a pravý»)" (tamtéž).

 Pokračuje tedy eucharistická liturgie počínaje od úvodního Sláva přes Svatý, které uvádí všechny Boží atributy, až k obětnímu momentu obětního daru a definitivnímu uvedení do Království ve společenství plném lásky.

 Liturgická struktura "Mše nad světem" charakterizuje tuto Chválu, která je - dalo by se říci - pro Františka autobiografická. František se objevuje v liturgickém postoji a v momentu, kdy vstupuje do Kristova tajemství. To nám umožňuje přijmout myšlenku ortodoxní církve o přítomnosti slávy svatých jako liturgických postav, které vykonávají svátost klanění se Bohu v tajemství těchto jejich postav, které se stávají chrámem oběti a oltářem obětního daru, neboť, jak tvrdí Minucius Felix v apologetickém spisu Octavius, "v srdci člověka si Bůh zbudoval nejkrásnější oltář světa"!

 "Světec - tvrdí Evdokimov - není nadčlověk, ale ten, kdo prožívá svou pravdu jako liturgické bytí." Otcové nacházejí nejpřesnější antropologickou definici v "eucharistickém" klanění. Lidské bytí je člověk zpívající Svatý a přibližující se zástupům andělů, kteří "ve věčně neměnném pohybu krouží kolem Boha ..., zpívají a dobrořečí trojí chválou Boha trojího a jediného" (tamtéž).

 František se vyjadřuje jako dokonalý oslavovatel Otce, neboť se osvěcuje v obraze moudrosti, která je zářící a jiskřící tváří Boží.

(Dokončení)

Cornelio Del Zotto Vita Minorum 5/1995

 Z italštiny přeložil: Radim Jáchym OFM