Matějček, Zdeněk

„Prosím o radu. Máme osmiletého chlapce, chodí do 2. třídy. Na vysvědčení měl dvě dvojky. Je hrozně hravý a s autíčky jde do postele, do koupelny, na WC a snaží se je propašovat i do školy. Ve školním sešitě má často napsáno: Péťo, nedáváš pozor! Domácí úkoly jsou dobré, ale školní jsou horší. Když domluvy nepomohly, vzala jsem mu auta, že mu je dám, až bude dávat ve škole pozor. Od té doby se zhoršil v učení a poznala to i paní učitelka. Ale čím ho upoutat, aby nebyl tak hravý a dával pozor? Kde se stala chyba a jak ji napravit?“

Na druhou otázku je odpověď celkem snadná: Chyba se nestala žádná a napravovat není co! S první otázkou  je to však trochu obtížnější - pro odpověď se musíme vypravit do hlubin dnešní neuropsychologie. Ta nás učí, že pozornost u dítěte je moc málo závislá na jeho vlastní vůli - a tím méně ovšem na vůli rodičů nebo paní učitelky. Není závislá na dobrém vychování ani na blahobytu  rodiny ani na jiných vnějších podmínkách, ale vypovídá o stavu, kvalitě a zralosti jeho nervového systému.

Abychom vůbec mohli na něco dávat pozor, o tom rozhodují velmi staré části našeho mozku, které máme společné s ostatními živočichy. Odtamtud se teprve kůra mozková více nebo méně „nabudí“, abychom mohli vnímat, co se kolem nás děje. A v té spoustě podnětů, které v našem bdělém stavu neustále na naše smysly útočí, jsou některé, které mají pro nás  zvláštní význam a přitažlivost, takže k nim svou pozornost tzv. soustředíme. to znamená, že velice intenzívně vnímáme právě onu zajímavou věc, kdežto všechno ostatní, tj. to bezvýznamné a nepřitažlivé, do našeho vědomí buď nevstoupí vůbec, nebo jen okrajově. Prostě to nevidíme, neslyšíme, nevnímáme, i když to tu nepochybně je a i když někdo druhý (maminka, paní učitelka) to vnímá třeba velice silně a diví se, že my „nedáváme pozor“.

„Nepozornost“ v pravém slova smyslu neexistuje - je jenom pozornost, ale k něčemu jinému, než co se od nás požadovalo. Silná „nepozornost“ znamená tedy zpravidla i silnou pozornost, jenomže k podnětům pokládaným obecně za vedlejší, nedůležité, dětinské - jako jsou zrovna ta autíčka onoho chlapce v našem příběhu. A poněvadž prastará psychologická poučka praví, že „zájem vede pozornost“, je pomoc jedině v tom, že chceme-li, aby se dítě na něco soustředilo, musíme to učinit pro ně zajímavým, přitažlivým, významným. Dávat na něco pozor na rozkaz nebo ze strachu před trestem je sice možné (je to také motivace), ale dlouho to nevydrží a učení z toho žádné nevzejde. Vlastní zájem dítěte nepochybně v onom souboji podnětů nakonec zvítězí. A tak tedy maminka, která chlapci sebrala autíčka v představě, že pak bude ve škole pozornější, je se svou pedagogikou dokonale vedle. Daleko lépe by udělala, kdyby si s ním doma na chvíli (docela krátkou) sedla a probrala, co snad ve škole pro nepozornost nepochytil. Vždyť konec konců jde o to, aby chlapec uměl to, co umět má, a ne aby snad nad tím vysedával s myšlenkami kdesi u svých autíček.

A ještě slovíčko o dětské hravosti- Hra je totiž také učení, a to docela vážné učení.  Co se musí kotě naplížit a naběhat za kdejakým hadříčkem, než  je z něho dospělá kočka, která chytá myši. Ne nadarmo se říká, že dětská hra je příprava na dospělou práci. Že dítě má zájem o hru a že u ní vydrží, to je vlastně dobré znamení. Toto jeho „sebevzdělávání“ konkuruje sice onomu formálnímu (a dosti nezáživnému) vzdělávání školnímu, ale je možná v dlouhodobé perspektivě pro život důležitější než několik diktátů nebo příkladů na násobilku.

I když v určitém vývojovém období vždy převládají v dětských hrách určité typické náměty, nebylo by dobře, aby si náš chlapec hrál jen a jen s autíčky. Repertoár jeho her bychom asi měli taktně rozšiřovat. Ale to nedokážeme nějakým rozkazem nebo výhrůžkami - zase platí, že nejlépe je s dítětem ve hře spolupracovat. Pozvat je, aby si s námi hrálo s něčím jiným nebo na něco jiného, a udělat z toho pěknou, radostnou zábavu. A pamatujme, že takovéto hravé děti se zpravidla dají dobře získat už na začátku školního věku k docela řádné práci. Mám na mysli pomoc doma při vaření, při úklidu, pomoc při spravování věcí v domácnosti, při spravování auta, pomoc na zahradě, v dílně, u babičky a dědečka atd. Ona je to totiž pro dítě také hra - a jak zajímavá!

Zdeněk Matějček