Remeš, Prokop

Pane doktore, magii jste připomínal u některých sekt. Bylo by dobré si připomenout, které sekty se jí zabývají.

 

 

Magie není ani skupina, ani sekta, ani hnutí, ale forma spirituálnosti, náboženskosti. Když by se měla někam zařadit, asi by se kladla na hranici mezi satanismem a hnutím New Age, protože  na čaroděje si dělají nárok jak satanisté, tak New Age.

 

 

 

 

Co je to magie?

 

 

Magie je čarování. Je to soustava více či méně propracovaných praktik, které mají za úkol ovlivňování lidí, předmětů, budoucích, vzdálených dějů atp., a to ne fyzikálními ani psychologickými prostředky. Je bílá magie, která používá pouze pozitivních sil - tito lidé by tvrdili, že s magií nemají nic společného, protože jde o dobro - kdežto při černé magii jde o působení zla.

 

 

 

 

Magii známe již z dob pohanských.

 

 

Hnutí New Age má v sobě hodně z pohanství. Magie je jakýsi paranáboženský fenomén, který se táhne dějinami a nikdy nevymizel. Předkřesťanská doba znala magii, ale nikdy nevymizela ani v éře křesťanské. Víme, že Kosmas brojil proti tomu, že se lidé chodí klanět ke studánkám nebo k posvátným stromům. Jasnou magií jsou různé talismany. Lidová magie se táhne celými dějinami, ve středověku byla ztotožňována se satanismem, vnímaným nepřátelsky vůči vládnoucí církvi. Pak přechází pod povrchem dobu osvícenskou až po dobu současnou. Je to jakýsi skrytý paranáboženský fenomén.

 

 

Je třeba si hned ze začátku uvědomit, že občas není správně chápán rozdíl mezi náboženským úkonem a úkonem magickým. Například někteří protestanté obviňují katolíky z toho, že žehnání je magie. Ovšem to je nepochopení. Magický úkon se liší od náboženského úkonu tím, že v magii se člověk cítí být pánem těchto sil, kdežto v náboženství člověk prosí Boha, svého Pána. Svátostiny jsou modlitební přímluva církve, je to vztah k Bohu. Člověk si nedělá nárok na to, že by byl vládcem. Vláda náleží Bohu. Naproti tomu v magii se čaroděj staví na místo Boha, on je pánem sil, on nikoho neprosí. Udělá pakt s ďáblem, a pak už sám rozhoduje. Tady je ta hranice. Ale v lidovém náboženství to není tak jasné.

 

 

 

 

U nás se magie asi hodně rozmáhá?

 

 

U nás může existovat 20 000 čarodějů. Je zde totiž registrováno asi 50 000 tzv. přírodních léčitelů a dobrá polovina z nich provádí při léčení nějaké úkony, které souvisí s magií, s čarováním. To je až neuvěřitelné - ještě v 17. století by se něco takového nemohlo stát.

 

 

 

 

Lidé, kteří navštěvují přírodní léčitele, říkají, že jim skutečně léčba pomáhá.

 

 

Citově to může působit, protože léčení jde přes psychiku, ale to při léčení není důležité, jestli uleví nebo ne. Vždyť v lidovém náboženství se čaruje např. přikládáním svatých obrázků. Je to čarování? Jistě je! Ovšem tento člověk bude popírat, že to je magie.

 

 

 

 

V takových případech je nutno brát v úvahu víru člověka a jeho zbožný úmysl. Ale ty hranice jsou asi velmi jemné.

 

 

Vezměte případ, že narkomani se scházeli na náměstí Republiky. Ti vyléčení zastrkovali posvěcené medailky do různých škvír na náměstí - a feťáci se přestěhovali na Staroměstské náměstí. Bylo to „pročišťování duchovní atmosféry“. Vypadá to jako magie, ale tito lidé užívali posvěcených předmětů s vírou. Šlo tedy o svátostinu? To je fenomén, který není tak zcela zřetelný.

 

 

Čarování však představuje velký nápor na psychiku a může člověka přivést i na psychiatrii.

 

 

 

 

Lze do této kategorie zařadit např. vykládání z karet?

 

 

To není magie, i když to spolu souvisí. Je to věštectví, ale neovlivňuje život člověka.

 

 

Ale i u magie je rozhodující subjektivní přístup člověka. Blíží se vánoční čas, který naši předkové opředli mnohými zvyky a obyčeji. Lijeme olovo, třeseme bezem, házíme střevícem, rozkrajujeme jablko. Myslím si, že když člověk něco provádí a vnímá jako lidový zvyk, tak se v jeho duchovním stavu nic zlého neděje, Není třeba za vším vidět démony. Tyto zvyky jsou  věštectví, jasnovidectví, ale nejdůležitější se subjektivní přístup k nim.  Líbat se pod větvičkou jmelí, to už je ukrytá snaha o ovlivnění budoucnosti. Ale když to někdo vnímá jako  lidový zvyk, tak to s jeho duchovním stavem nic  špatného neudělá.

 

 

 

 

Otvírání studánek na jaře je dokonce ekologicky správné.

 

 

Ovšem letniční skupiny se i od tohoto distancují. Mají snahu zavrhnout všechno, co není dokonalé. I evangelíci by to považovali za modloslužbu.

 

 

 

 

Dnešním rozhovorem uzavíráme náš seriál o sektách, který nám pomohl orientovat se v těchto poněkud složitých otázkách. Prosím vás ještě o závěrečné teologické slovo psychiatra.

 

 

Nikdo u nás nečekal takový nástup tzv. nové religiozity. Lidé hladoví po duchovních hodnotách. Je-li křesťanské prostředí aktivní, potom tento člověk zakotví v renomované církvi. Když žije v oblasti, kde aktivity křesťanů jsou minimální, je samozřejmé, že se dostane třeba k New Age. Výsledky u nás jsou známkou, že církev selhala v tom smyslu, že člověka neoslovila dřív než některé sekta. Člověk byl otevřený náboženským hodnotám, a byl osloven někým jiným.

 

 

 

 

Ovšem po listopadu 1989 situace byla jiná - vzpomeňme například modlitbu Otčenáš na Letné.

 

 

Ovšem. Lidé sami navštěvovali kostely - ale to už opadlo. Lidi dnes nelze obracet po stovkách. Z těch narychlo obrácených ve sportovních halách během jednoho roku 99% odpadlo. Byla to plytká otevřenost. Lidé byli snadno oslovitelní, ale také snadno odpadli. Dnes už nestačí naivní evangelizace. Obrácení musí jít ze srdce.

 

 

 

 

Jedno procento vytrvalo, ostatní na Boha zapomněli nebo jsou členy některé ze sekt. Je třeba si tuto skutečnost přiznat. Jak ji přijmout?

 

 

Je třeba být k lidem otevřený, mluvit s nimi. Mluvit se všemi, kdo jsou ochotni poslouchat. Znát je, přesvědčovat je - to je cesta. Je psychologická pravda, že člověk, který evangelizuje, sám sebe utvrzuje ve víře. Kdo se evangelizaci vyhýbá, ukazuje, že jeho víra je nabouratelné, že sám o ní pochybuje. Je třeba mít sebevědomí, že mám pravdu a světlo, že jsem nositelem pravdy a že je třeba ji šířit. Psychologicky to funguje, že člověk, který začne přesvědčovat o náboženských pravdách, nejlepším způsobem přesvědčuje sám sebe.

 

 

Za rozhovor poděkovala Olga P. Šotolová