Valer, Dominik OFM

Jak je v naší zemi už dávným zvykem, také letos navštívil naši farnost v Brně - Husovicích svatý biskup z Lykijského města Myry. U nás ovšem na rozdíl od jiných farností přichází dokonce dvakrát a vůbec mu nevadí, že to není zrovna přesně na jeho svátek.

Poprvé přichází, aby potěšil a podaroval děti, které se sejdou ve středu na dětskou mši svatou v kostele a podruhé přichází ještě v sobotu do místní orlovny, kde se sejde ještě širší okruh dětí z naší čtvrti.

Co se týče dvojí návštěvy Mikuláše, nebyl letošní rok vyjímkou, ale způsob, jakým se návštěva odehrála, byl poněkud zvláštní.

Návštěva v kostele byla ještě docela normální. Po skončení dětské mše svaté následovala chvíle napjatého očekávání. Když zhasla většina světel v kostele, ztratily sice některé menší děti svůj „obvyklý“ klid, nebť jim bylo v tu chvíli jasné, kdo asi přijde první, zda Mikuláš nebo čerti (ostatně měli ještě v paměti své zkušenosti z minula). Nicméně čerti v kostele přece jen poněkud zjihli a po několika více méně neúspěšných pokusech děti postrašit se raději stáhli do ústraní. Pak už jen přišel Mikuláš s andělem, děti odrecitovali a zazpívali, co se za ten rok nového naučili, dostali sladké dárky a bylo to.

V orlovně však vzaly věci docela jiný spád… Začalo to zcela obyčejně jako každý rok: Děti se scházely a obsazovaly lavičky, které tvořily kruh kolem tělocvičny (zpravidla s sebou braly také rodiče, aby jim doma nebylo smutno). Když byla tělocvična více méně plná, zazpívali si s hlavním organizátorem besídky, kterému zde všichni přezdívají „Jezevec“,  několik písniček a už s napětím očekávaly, co bude dál.

Nejdříve přišel otec Jiljí, kaplan, kterého děti znají z dětských mší, a vyprávěl jim příběh obětavého biskupa Mikuláše. Skončil radostným oznámením, že Mikuláš už stojí za dveřmi.

Vtom do místnosti vstoupila podivná postava: Na hlavě to mělo bílou mitru a pod ní bílý pluviál (liturgický plášť), ale to bylo vše, co na něm mohlo připomínat Mikuláše. Pod mitrou se černal usmolený obličej orámovaný černými kudrnami, pod pluviálem temněla černá srst a co bylo nejpodezřelejší, vzadu pod lemem pláště se kroutil dlouhý černý ohon! Pan Jezevec se ještě stačil do mikrofonu zeptat: „Děti, je toto opravdický Mikuláš?“ Bez jediného zaváhání odhalily děti neohrabaného podvodníka a zvolaly sborové: „Ne!“ Odhalený čert se sice ještě trapně snažil děti dále balamutit, ale děti už věděly své.

V tu chvíli však na scénu přichází další podivná postava. Je to jakýsi sehnutý muž s bílo - šedými vlasy a vousy,  oblečený v jakousi bílou róbu, která by se dala nazvat albou* , ale přes ni má přehozen pruhovaný župan, opírá se o biskupskou berlu, kroutí hlavou a něco si brouká pod fousy. Pan Jezevec se ještě jednou zeptá dětí: „A kdo je tohle?“ Teď jsou ovšem děti zmateny, z jedné strany se ozývá rozhodné: „ne!“, z druhé zase nejisté: „ano“ a někde se dokonce ozývá dětsky upřímné: „nevíme“.

Mezitím se nově příchozí rázně chopil mikrofonu a zároveň se objevuje dlouho očekávaná světlá postava - pravý anděl (ten je ovšem zcela podle předpisů, až na to snad, že má dlouhé černé vlasy) a očividně se snaží dohnat spěchajícího v županu oděného pána. Ten už pokračuje: „No tohle se mi tedy ještě nestalo! Už jsem prošel hodně zemí, poznal hodně lidí, ale aby mi ukradli mitru a plášť, sotva si trošku zdřímnu, to se mi ještě nikde nestalo.“ Teď už bylo ovšem i největším pochybovačům jasné o koho se jedná. Čertu nezbývalo, než se s nepořízenou vzdát své trofeje a Mikuláš si oblékl zpět všechny své biskupské odznaky. Děti si oddechly, že všechno nakonec dobře dopadlo a že jim nebude dárky rozdávat čert, ale opravdický Mikuláš, jenže…

Ve chvíli, kdy si všichni toto začali myslet a Mikuláš začal svou obvyklou řeč k dětem a začal s otázkami, jak poslouchaly rodiče, stalo se zase něco nezvyklého. Ve dveřích se objevil muž, perfektně upravený, v černém obleku s černou kravatou a bílou košilí, na rukou měl černé kožené rukavice a na hlavě černý klobouk s tmavými zrcadlovými brýlemi, ačkoli právě v tělocvičně nesvítilo sluníčko. Celkově budil dojem úspěšného amerického podnikatele. Než se Mikuláš stačil vzpamatovat vytrhl mu cizinec mikrofon z ruky a hned se na něho obořil, ovšem perfektní češtinou:

„Prosím vás, co jim to tady vykládáte? To jsem tedy přišel právě v čas, abych to všechno uvedl na pravou míru.“

Mikuláš se sice snažil chabě bránit, ale cizinec se jím vůbec nehodlal dál zabývat, otočil se k němu zády a mluvil k dětem:

„Milé děti, já vás všechny zdravím!“, a udělal gesto jaké dělají rokoví zpěváci na začátku svého koncertu před přeplněným hledištěm. Děti však trochu rozpačitě pokukovaly po sobě, po rodičích a hlavně trochu s nedůvěrou na tohoto nového příchozího. Kdyby se jich teď Jezevec zeptal: „A kdo je tohle?“, asi by byly ještě více roztříštěny než naposledy.

„To co vám tady vykládal tady ten starý Mikuláš, to jsou samozřejmě samé nesmysly.“, pokračuje černý, „On už je starý a nerozumí moderní době.“

„My dneska samozřejmě víme, že poslouchat rodiče se co…?“, děti zaraženě mlčí. „No poslouchat rodiče se přece nemá! A nejenom to, poslouchat rodiče je dokonce škodlivé. Je vědecky dokázáno, že z poslouchání rodičů bolí zuby, bříško a jsou z toho žaludeční vředy.“ (Nic inteligentnějšího ho v tu chvíli zjevně nenapadlo.) Děti valily bulvičky, div že jim nevypadly z důlků. Něco takového je ještě nikdo neučil. Ty větší ale začínaly už něco tušit.

Podivný pán však pokračoval krátkou lekcí: ‘Jak nejlépe a nejchytřeji zlobit’. A vrchol všeho byl, když oznámil, že dětem samozřejmě přinesl také dárky, a lepší. A nyní přijde praktická ukázka, jak s nimi zacházet. Náhle se objevila v jeho ruce celá láhev Becherovky a malá štamprle, se kterou hodlal děti naučit pít alkohol a vzápětí už vytahoval z kapsičky krabičku cigaret a sirky aby názorně předvedl, jak se kouří.

To už ale nevydržel Mikuláš, který se mezitím vzpamatoval z ohromení a který nyní držel mikrofon, který si cizinec musel odložit, když si chtěl zapálit cigaretu. Kroutil opět nevěřícně hlavou a prohlásil: „Děti, v tom musí být nějaká čertovina.“, a hned smetl berlou černému pánovi černý klobouk z jeho černé kudrnaté hlavy. Ten se sice ihned strašně rozčílil, ale nebylo mu to už nic platné. Každé malé dítě vědělo už opět o co tu kráčí, neboť pod kloboukem se objevily dlouhé rohy.

A tak musel i tento rafinovaný Lhář s nepořízenou odejít a slabší čert ze začátku byl přinucen andělem, aby sloužil dětem tím, že jim bude předávat dárky. To se také stalo pro leckteré z dětí zároveň pravým bobříkem odvahy, přijmout dárek z rukou takového chlupatého černého ohavy, i když se choval už docela krotce.

Nakonec si děti směly i s Mikulášem a andělem zatancovat a rozcházely se domů s novou zkušeností: Zlo i dobro může mít tisíc tváří, ale uvnitř zůstává stále stejné a toho jediného si máme všímat a podle toho volit, čemu se vyhnout a co si zvolit.

Postavy (možno vynechat): Mikuláš - kandidát františkánů Tonda, cizinec - br. Dominik, dále mládež z farnosti: čert - Ondřej, anděl - Marta

br. Dominik , ofm