Nevrlá, J.

Bartoň OFMCap. pravidelně navštěvuje společenství sekulárního františkánů na Čeladné. Mnohé  jeho promluvy a odpovědi na dotazy  členové společenství zapsali, a aby z nich měli užitek i další čtenáři Poutníka,  poslali něco z toho k nám do redakce. Rádi otiskujeme - pro začátek  jeho odpovědi na otázky:

Otče Bernarde, v naší farnosti máme kněze, který pečuje o dobrý stav farnosti. Co ještě hledáme?

Je zapotřebí se učit milovat Boha z celého srdce a svého bližního jako sebe.  Když se zeptáte lidí, kteří přicházejí v neděli do kostela, jestli milují každého člověka jako sebe, budete z toho smutní, protože to nepovažují za důležité. Podle nás vypadá blíženská láska asi takto: já vám nebudu škodit, ale víc se o vás nebudu zajímat. Když mi ublížíte, já vám odpustím, ale už s vámi nebudu mít nic společného.

Prokazovat dobro, aniž bych za to něco žádal, je velké umění. Automaticky čekám uznání, třeba jenom úsměv. Když to nedostanu, odvaha ke konání dobra se zmenšuje. A když vám ke všemu někdo vynadá, řeknete si, že to takhle dál nejde, a vaše snaha končí.

Své bližní rozdělujeme na blízké a neblízké. Milujeme svou rodinu, trochu méně už ty druhé, další ještě méně, a před představou, že máme milovat své nepřátele, rychle couvneme. A přitom to je součást evangelia, kterou nelze vyškrtnout.

Za svého bližního považujeme především toho, kdo je nám prospěšný. Především jsem tu já a mé dobro. Vy jste šikovný instalatér, vás si budu vážit. Jednou se mě však Pán zeptá: Jak ses díval na bezdomovce? A já budu muset říci: Pane, oni mě nezajímali, protože jsem od nich nemohl nic čekat. Stejně jako boháč a Lazar. Boháč Lazarovi neubližoval, aby byl pro něho vzduch - on ho prostě neviděl.

Musíme se pokoušet mít rádi všechny lidi, i když to stále neumíme.

Milovat Boha a bližního se prolíná. Je nesmysl říkat, miluji Boha, a přitom se na druhého dívat přes rameno. Zbavit se toho je možné přes duchovní cvičení. Ale kdo o ně stojí?

Otče, přibližte nám sv. Františka. V čem je jeho síla, že ho uznávají i nevěřící?

František byl muž zcela oddaný Kristu. Krista si tak zamiloval, že ho viděl v každém člověku. Na svět se díval skrze Krista. Na La Verně žádal Krista, aby s ním mohl prožít Kalvárii -  a obdržel stigmata.

Byl dobrý ke všem bez výjimky. Miluje Krista a přináší  lidem Krista v té podobě, v jaké ho potřebují. Začíná tím, že jde mezi malomocné a dokazuje s pomocí Boží, že právě toto je láska k bližnímu. Dříve než někoho oslovím, mám projevit dobrotu a porozumění - to vnesl František do  svého společenství. Pán Ježíš také nejdřív konal skutky a pak teprve učil.

Co by dělal sv. František, kdyby přišel dnes na svět?

Kdyby dnes přišel a viděl vztahy lidí mezi sebou, jak posuzujeme druhé podle toho, nakolik je potřebujeme, začal by tím, že by prokazoval dobro každému, ať za to dostane odměnu nebo ne. A dále - šířil by pokoj. Žádné pomlouvání. Každému by vyšel vstříc. Pán Ježíš umřel za všechny, i za ty, kteří se k němu neznají. Byl by mezi prvními všude, kde je třeba pomoci. Jako to dělala matka Tereza: nemyslet na sebe a sloužit potřebným. Nehromadil by peníze. Kdyby nějaké dostal, dal by je těm, kterým pomáhá, aby se jim vedlo lépe. Tím vším by se postavil proti sobectví dnešní společnosti. Tím je příkladem pro nás. Jestliže my křesťané, my františkáni, splyneme s proudem sobectví dnešní doby, budeme bezcenní.

Jak víte, účastníme se života farnosti. Jsme však všichni dost zaneprázdněni a bojíme se zavázat k dalším povinnostem.

Především je  důležité vědět, že náš křesťanský život nespočívá v nějakém přídělu určitých modliteb nebo úkonů, které odvedu, a když po mně někdo bude chtít něco navíc - na znamení lásky, tak odpadám. Chybí nám pojem svatosti. Vědomí, že mám usilovat o to, abych miloval Boha z celé duše a bližního jako sebe, se omezuje na formu toho odvádění jakýchsi povinných „desátků“ Bohu a bližnímu.  Jak už jsem řekl, v dávání lidem to máme rozdělené: nejprve těm, kteří nám jsou sympatičtí, pak těm méně sympatickým, a ti ostatní jsou jen na okraji. Domníváme se, že to je správný postoj.

Spokojíme se jenom s tím, co máme dát, to v praxi znamená, že se ráno pomodlím, pak dlouho nic, pak možná v poledne a večer, ale ostatní doba nemá nic společného s Pánem Bohem. Zde Bůh není pojímán jako milovaný, ale jako věřitel. To je nějaké divné křesťanství, nemyslíte? To nemá s usilováním o svatost nic společného. Taková křesťan miluje sebe víc než Boha. Myslí na sebe, na to, co dělá, a to mu stačí. Kdo z nás poctivě promyslel, že máme milovat Boha z celé duše (ale opravdu celé!), ze vší mysli a ze vší síly?

Jestliže toto nepochopím, tak se budu ptát: Co ještě po mně někdo může chtít? Já si to s Pánem Bohem vyříkám tou přídělovou cestou a pak se starám o sebe. Když vyjdu v neděli z kostela, už myslím na všechno ostatní, Pán Bůh se vytratí z mého repertoáru. Co chcete s takovým křesťanstvím? To má někoho získat?

Lidé si neuvědomují, že jde o věčné štěstí. Pokud jsem žil jenom tak přídělově, že Pán Bůh byl pro mne jenom někdo, s kým jsem si to nechtěl rozházet, ale koho nemusím mít rád, pak bude záležet jen na Božím milosrdenství, jestli mi dá ještě možnost. Abych  jednou nedopadl jako ti před branou: Odejděte ode mne, zlořečení...

Při exerciciích má člověk čas na problémy, které zanedbával celý život. Uvědomí si, jaká to byla opovážlivost, že o to nedbal. V tichu a mlčení  pozná, že je možné žít i jinak.

Rozhovor připravila J. Nevrlá