Jáchym, Radim OFM

     K slavnosti Všech svatých Léta Páně 1997 se chtěly důstojně připojit Chudé sestry svaté Kláry tím, že v tento den otevřou svůj nový klášter v Brně-Soběšicích. K této události vpravdě historické a u nás od drahných let nevídané sešli se hosté obyčejní i vzácní z blízka i z dáli, především pak, pamětliví napomenutí svého Otce svatého Františka, aby měli péči o sestry sv. Kláry, Menší bratři františkáni ze všech konventů svatováclavské provincie, v čele se svým provinčním ministrem bratrem Matoušem.

     K nim se připojil i host nejvzdálenější, ale duchovně nejbližší, generální asistent pro klauzurované sestry bratr Herbert Schneider z Říma, který neopomenul zdůraznit, že teprve dnešním kanonickým zřízením kláštera druhého řádu bude přítomnost františkánské rodiny v našich zemích po dvou staletích úplná, že v celém světě je vedle 18 tisíc františkánů 14 tisíc klarisek, že v současné době se buduje 20 nových klášterů klarisek, a to nejen v misiích, ale na příklad i v Norsku a Španělsku, a že dnes, kdy po nedávném zemětřesení je budova mateřského kláštera sv. Kláry v Assisi na několik let neobyvatelná, svědčí otevření brněnského kláštera o životnosti charizmatu sv. Františka a sv. Kláry.

     Tmavohnědé františkánské kutny zpestřil provinční ministr kapucínů bratr Lev, zástupci minoritů, salesiánů, kteří v dosavadním provizoriu sester v Brně-Stránicích o ně zvlášť duchovně pečovali, i diecézního kléru, takže předpokládaný počet dvaceti koncelebrujících kněží byl o polovinu překročen, nepočítaje v to asistující bratry františkány.

     Mezi účastníky slavnosti byla hojně zastoupena sedmá velmoc (jak se říkalo dříve) čili média (jak to slyšíme dnes), od Vatikánského rozhlasu přes ČT Brno až na posledním místě po reportéra Radia DAMIAN, nenápadně se mezi koncelebranty vloudivšího bratra Radima. Bzučení kamer, blesky fotoaparátů, to vše tvořilo po celou dobu slavnosti její soudobovou kulisu.

     Náš reportér bratr Radim s úžasem zjišťoval, že ačkoli stavba kláštera byla kolaudována už před týdnem, v budově se stále horlivě pracuje, ještě hodinu před zahájením slavnosti se montovaly lavice v chóru sester a navážely prozatímní židle do kostela pro ostatní věřící, zkoušela zvuková aparatura a vůbec, mezi tím pobíhaly sestry klarisky v modrých pracovních hábitech s kbelíky a hadry, aby stále dokola s marným úsilím snažily se uklidit stopy tohoto horlivého pracovního vypětí stavitelů chrámu, vydatně v tom podporovány sestrami jiných kongregací. Když pak čtvrt hodiny před zahájením byl na stěnu připevněn prozatímní svatostánek, pracovní ruch ustal a vše bylo připraveno k zahájení slavnosti.

     Neboť tu již přijížděl host nejvzácnější a hlavní osoba celého obřadu, brněnský diecézní biskup Vojtěch Cikrle se svým vždy vlídným, klidným úsměvem a se skromným doprovodem. Klarisky odložily hadry, kbelíky a modré hábity, oblekly se do slavnostních hnědých se sněhobílým provazem a usadily se do prvních řad v chóru: abatyše zakládajícího kláštera v Paderbornu Matka Marie, představená brněnského kláštera sestra Thoma, profesní sestry Agnes a Pavla, sestry s jednoduchými sliby Benedicta, Salomea a Annuntiata, novicka Judita a kandidátka Markéta. Za nimi obsadily lavice sestry jiných kongregací, které si nenechaly tuto slavnostní příležitost ujít, a ještě se do chóru natlačili věřící, kteří se nevešli do lodě kostela, protože dnes zkrátka ještě papežská klauzura neplatila, jak to ostatně vyjadřovaly i otevřené mříže.

     Téměř přesně ve stanovenou desátou hodinu se začal prodírat zástupem věřících dvojstup koncelebrujících kněží a jáhnů následován biskupem jako hlavním celebrantem. Abychom zkrátili reportáž o to, s čím se čtenář setkává při všech církevních slavnostech, zmiňme se jen, že kázání trvalo pouhých 8 minut, takže nebyla postrádána služba Červeného kříže ani Maltézských rytířů. Nenaplnily se ani černé obavy sestry sakristiánky z nepředvídaných průšvihů při liturgii, přestože ji bratr Radim uklidňoval, že ty patří ke každé slavnosti. Pouze v jednu chvíli marně zkoumal čichem, kam šířící se nezvyklou vůni liturgicky zařadit, když tu se ceremoniáři vrhli na jednoho z koncelebrantů a vyvedli jej ven, aby se po chvíli vrátil v jiném ornátu; provinivší se svíce byla mezitím odsunuta poněkud stranou.

     Po homilii nastala chvíle nejslavnostnější. Biskup Vojtěch upozornil, že kostel je znamením Krista a jeho oběti: svýma rukama názorně ukázal, jak se loď světa, kde se bude shromažďovat věřící lid, protíná v kříži s chórem modlitby sester, a v průsečíku stojí oltář, představující samého Krista. Dlouhou modlitbou posvětil tento oltář, na kterém se od nynějšku bude zpřítomňovat Kristova oběť kříže za spásu světa, a za zpěvu písně "Ejhle, oltář Hospodinův září!" posvátným olejem křižma potřel rukou celou jeho mramorovou desku; potom pomazal dvanáct kamenů zasazených do stěn - šest v lodi věřících a šest v chóru sester - na znamení dvanácti apoštolů jako novozákonního Božího lidu.

     Do oltáře vložil pak ostatky svatých: sv. Libora, patrona města Paderbornu zakládajícího kláštera, dále zemských patronů: sv. Vojtěcha na paměť jeho letošního tisíciletého jubilea, a posledních dvou kanonizovaných: sv. Jana Sarkandra a sv. Zdislavy. Nato byl oltář pokryt plátny, biskup jej políbil a začala bohoslužba oběti.

     Po mši sv. a slavnostním požehnání následovalo požehnání kláštera: biskup procházel všemi chodbami a místnostmi následován sestrami, kněžími a lidem a všechno důkladně vykropil. Věřící měli vzácnou příležitost prohlédnout si všechny místnosti, neboť teprve po obědě a pohoštění biskup slavnostně uzavřel papežskou klauzuru, a od té chvíle do ní nikdo cizí přístup, stejně jako sestry (až na vzácné výjimky) z ní nemohou vycházet, aby klášter mohl plnit své poslání: být domem Božím a místem modlitby. I využili všichni této možnosti, každý podle svého zaměření: jedni ve sklepení zkoumali, jak je zařízeno vytápění, druzí v podkroví nakukovali do cel sester a podle vlastní povahy buď se obdivovali jejich nejprostšímu zařízení anebo se ho děsili: na zemi slamník a dost - jako za časů sv. Kláry. Neboť další nábytek dodávající firma zatím nestačila dovézt.

     Po odchodu vzácných i méně vzácných hostí si sestry mohly říci: "Konečně samy!" Což však nebylo tak docela pravda, neboť se ukázalo, že jeden z návštěvníků se jaksi zapomněl v bludišti klauzury a musel být na jeho vyvedení vyprošen anděl s plamenným mečem. Sestry ještě posbíraly věci zapomenuté návštěvníky a hosty a telefonem (který kupodivu neruší ani papežskou klauzuru) se pokoušely o výměnnou burzu: "Albu a štolu? Nechtěl byste místo nich brýle? Škoda, ty se našly!"

     A pak konečně mohly s celou vroucností v osamělém chóru recitovat poslední modlitbu dne:

Prosíme tě, ó Pane náš,
této noci buď naše stráž,
ať spočineme v lásce tvé,
dopřej nám chvíle pokojné!

Radim Jáchym OFM