PÍSEŇ PŘÁTELSTVÍ
Zotto, Cornelio OFM
(Chvály Boha Nejvyššího)
(Dokončení)
b) Chvála Boha Lásky, který zachraňuje, sytí, chrání a hájí
V hrubých rysech lze soudit, že první verše, nad který- mi jsme uvažovali, jsou chvála Boha jednoho a trojího jako Stvořitele světa a Otce veškeré útěchy. Následující verše se týkají historie Boha, který zachraňuje a tedy vykoupeného člověka, v prvé řadě Františka a s ním všech spasených ze Sionu, kteří intonují Píseň chvály.
Tys láska a milování, ty jsi moudrost, tys pokora, tys trpělivost,
ty jsi krása, tys laskavost, ty jsi bezpečí, ty jsi pokoj,
ty jsi radost, ty jsi naše naděje a veselí,
ty jsi spravedlnost,
ty jsi mírnost, ty jsi všechno naše bohatství, které potřebujeme.
Ty jsi krása, ty jsi laskavost;
tys ochránce, ty jsi náš strážce a obhájce,
ty jsi síla, tys osvěžení.
Jen Boží Slovo dokáže zjevit své tajemství. Je to Zje- vení, které nám říká: "Bůh je láska (caritas)" (1 Jan 4, 8): "Ty jsi láska." Připojení termínu "milování (amor)" patrně dává zaznívat nejstarší antifoně Zeleného čtvrtku "Ubi cartas et amor, Deus ibi est (Kde je opravdová láska, tam pře- bývá Bůh)" složené Paolinem z Aquileje a deklamované poprvé 796 na synodu v Cividale ve Friulsku, kterou začínají všech- ny eucharistické hymny církve v nejslavnostnější okamžik její velikonoční liturgie na Zelený čtvrtek.
Tato hypotéze rozšiřuje pojednání na konečné vidění eschatologické slavnosti, neboť verše praví: "... abychom mohli vidět ve slávě tvou tvář, Kriste Bože, radosti, která je nezměrná." Touha kontemplovat oslavenou tvář Pána Ježíše nalezla své první velikonoční uskutečnění při setkání s Ukřižovaným v San Damianu, stala se zkušeností posvěcující a proměňující lásky ve vtisknutí stigmat, momentu proměňování této osobní mše, která shrnuje celý jeho život v Kristu, dává mu "účast na božské přirozenosti" a nyní se projevuje jako zpěv společenství v Ubi caritas et amor, Deus ibi est liturgie Zeleného čtvrtku.
Tento význam se ještě rozšiřuje, všimneme-li si výrazů, které sv. František užil: "Tys láska a milování, ty jsi moudrost, tys pokora". K janovské definici Boha jako "Láska" se připojuje pavlovská "Boží moudrost" (por. 1 Kor 1, 24), která nabývá pravdy těla, když se odívá pokorou a prosvítá v osobě věřících. Vtělení a kříž jsou dva stoupající momenty cesty, která celá je zářivým zjevením mnohotvárné Boží moudrosti. "Sjednocení všeho v Kristu" (Ef 1, 10) stává se vrcholem každé dokonalé modlitby. Apoštolské zaměření dovršuje význam slova a obrazu tím, že v nich projevuje plnost božské milosti.
Odevzdání Království Otci, aby Bůh byl všechno ve všem (srov. 1 Kor 15, 24-28), uskutečňuje se základním přechodem z jednoho stupně na druhý v postupu, jenž zoceluje vytrvalost a rodí vyzkoušenou ctnost, která zase dává vyklíčit ostatním podivuhodným ctnostem: naději, radosti, a otevírá člověka obdivuhodnému rozkvětu křesťanské krásy.
Je to otevření plné života, které vstupuje do přetvářející a šťastné zkušenosti zřetelného vidění Boha, "svátost těla, závoj kříže Kristova (Sacramentum carnis crucis Christi velamentum)" (sv. Bonaventura). Když tento závoj je odhalen, potom se slaví povýšení Kříže, a velikonoční světlo začíná zářit a přetvářet celý zbývající život Františkův.
"Stigmata sv. Františka spíše proměňují než křižují: svatému Františkovi se nezjevuje Ukřižovaný, ale Seraf zářící a okřídlený, spojený s biblicko-prorockými obrazy zjevení proměňujícího ohně Boží svatosti; nacházíme se tedy překvapivě před ikonou Raspiat Serafim ukřižovaného Serafa" (M. T. Alexejeva Leskov, František z Assisi, ikona nedělitelné svatosti církve, ve: Sv. František jako duchovní vychovatel, Milán 1982).
Tak právě proměnění je modlitbou světce, která září v celé své kráse svatosti Božího Syna, která prosvítá z jeho křehkého lidství. Tato čistá oslava ukřižovaného Božího Syna umožňuje v jeho slávě rozlít se jako řeka pokoje po světě. "Jako záblesk, obraz budoucího světa přichází k nám jako slavnost Krásy... Láska, a to i v Bohu, nemůže nemít ráz oběti: odtud Kříž a křížová cesta, kterou dnešní svět kráčí v Kristových šlépějích; avšak Kříž - a to je otevřené posel- ství ikony proměnění (a my připojujeme: Františka, proměněné ikony ukřižovaného Krista!) - září již světlem jitra Vzkříšení" (P. Evdokimov, Teologie Krásy, Umění ikony, Řím 1984).
"Je to podle Krista - řekl by ortodoxní mystik (Cabasilas, Život v Kristu) - že bylo stvořeno lidské srdce, veliká skřínka dostatečně prostorná, aby obsáhla Boha samého... Oko bylo stvořeno pro světlo, ucho pro zvuky, každá věc pro svůj účel, a touha duše proto, aby se vrhla ke Kristu."
Celý vesmír se soustřeďuje sjednocen ve Františkově chvále a znovu nachází sebe jako ve svém příbytku světla a ve své původní důstojnosti a kráse. Oživuje se tak tajemství oné nesmírné lásky, která umožnila Vtělení Slova a dovolila, aby se otevřelo srdce Božího Syna na Kříži, aby, když se roztrhla opona chrámu, rozlila se po celém světě řeka živé vody tryskající z pravého boku obětního Oltáře. Potom se může stvoření ukázat ve svém novém rouchu posvěcujícího světla a znovuzískává nevinnost.
Ve svatém Františku srdce mluví a hlas zaznívá a chvála se vylévá po nebesích vzkříšení, ve veliké oktávě symfonie lásky, která se sklání k celému stvoření. Také Chvalozpěv stvoření zazní v udivujícím půvabu Kristovy chvály, intonované v nevinném srdci stigmatizovaného Františka.
c) Chvála Boha, naší naděje a věčného života, velkého a obdivuhodného
Závěrečná sloka, s verši, které ji vytvářejí, je plným důvěrným odevzdáním se Bohu, v němž František nalezl své "osvěžení", jak to říká poslední verš předchozí sloky. Zdá se být ozvěnou žalmu 65/66, 12: "Prošli jsme ohněm a vodou, ale pak jsi nám popřál osvěžení." Na Františkově cestě, a také na naší cestě, se nyní rýsuje cíl touhy poutníka, který už je na dosah konce útrap pouti, který překonal vyprahlost pouště a který už v naději zakouší radost posilujícího odpočinku u Boha, jenž ho přijme navždy do svého příbytku světla a míru a utiší jeho žízeň po blaženosti.
Tys naše naděje, tys naše víra, tys naše láska
tys celá naše sladkost, tys náš věčný život:
velký a obdivuhodný Pán,
všemohoucí Bůh, milosrdný Spasitel.
"Tys naše naděje..." je poslední píseň poutníka Františka, jenž vstoupil do příbytku světla Syna zalíbení v nej- vznešenějším zakoušení lásky. Nyní uskutečňuje zbožšťující přechod z tohoto světa k Otci.
Otče náš je zpěv naděje, jenž rozkvétá v srdci, které se stalo "srdcem syna", jenž se plně svěřuje Otci. František je nyní "sjednocen" v osobě, stal se "jedním duchem" s Ježíšem Kristem (srov. 1 Kor 6, 17) takovým způsobem, že Bůh se stal jeho vším (srov. 1 Kor 12, 6).
P. Leonard Lehmann ve své knize "Hloubka a šířka" (Tiefe und Weite) píše, že František již zakouší blaženost plnosti a šťasten se ponořuje do plnosti lásky.
Bůh již není daleko, ale stává se tkanivem světla, které posvěcuje a odívá blažeností svou přítomností malého služebníka Františka, jenž se nachází v Něm, "spokojený", šťastný jako dítě v matčině lůně a rodí se do nekonečné blaženosti. Třikrát se ocitá v tomto postoji dětství: když spatří světlo světa, když se znovuzrodí v církvi před biskupem Guidem, a nakonec když se připravuje přijmout svůj oděv nesmrtelnosti, dříve než se představí nebeskému Otci, aby se znovuzrodil do "života věčného".
Věrnost a něžnost jsou dva prameny "milosrdenství" Otcova srdce, v němž nyní František zaujal stálé přebývání. Na jeho nebi se teď objevuje jako znamení a naděje Božího království, které se v něm, jenž vstoupil do království Kristova, neustále uskutečňuje v plnosti.
4. Přetvářející síla a pedagogika "Chval Boha Nejvyššího"
Tato čistá chvála, tryskající z Františkova srdce a neustále posvěcovaná v srdci nebeského Otce, kde zaznívá jako čistá oslava jeho Syna Ježíše Krista, v něhož se František nyní proměnil, stává se posilujícím lékem pro bratra Lva, který jí je potěšen a nachází tak znovu radost žít a chválit Pána. Proto můžeme říci, že Chvály Boha Nejvyššího jsou rovněž písní čistého a obrozujícího přátelství na nejvyšších vrcholcích kontemplace Boha.
Cornelio Del Zotto
Vita Minorum 5/1995
Z italštiny přeložil
Radim Jáchym OFM