Baroková, Terezie

Jen Bůh

František vyšel bránou za hradby města. Od doby, kdy se vrátil z Perugie, se nejlépe cítil v přírodě. Běhal po kopcích, přeskakoval keříky a obdivoval stromy. Před ním se vypínal vrch Subasio jako mocný ochránce. Strmé skály, hebké trávníky a mohutné stromy se mu najednou staly blízkými přáteli.

Skláněl se ke kopretinám a hovořil k nim: „Jste krásné. Hlavičkami mi ukazujete k nebi, že tam je váš Stvořitel.“ Utrhl zvonek a mával jím: „Zvoňte, zvonky, jako ty v kostele. Křehké, jemné zvonky. Které ucho vás může slyšet?“

Rozhlédl se. V dálce se pásly srnky. Pomalu se k nim přibližoval. A div divoucí - srnky stály, dokud k nim František nepřišel a nepohladil je. Ze stromů ho zase zdravili ptáci. Slétali se k němu a švitořili, ba některý se odvážil sednout si mu na rameno nebo na hlavu.

Cesta ho vedla kolem kostelíka sv. Damiána. Vešel dovnitř a klekl si: „Bože, jaký sešlý kostelík je tvým domovem. Dovoluješ, aby byl tvým příbytkem, třebaže ti všechno patří!“

František se zahleděl na velký kříž na stěně a najednou - je to možné? Kristus na kříži otvírá oči a hledí na Františka, který z jeho pohledu pochopil: „On mě miluje. Velmi mě miluje. Tak, jako mě nikdo nemiloval a nebude milovat.“

Dlouho a mlčky se na sebe dívali. „Na kříži trpíš za mne,“ chtěl říci František, ale nemohl ze sebe vypravit ani slovo. „Také já chci od nynějška žít jen pro tebe.“

V tu chvíli se mu zdálo, že také Kristus na kříži chce promluvit.  František otvírá doširoka oči  a napíná uši, aby mu neuniklo ani slovo. Je přece velmi důležité vědět, co říká Bůh. A z kříže znějí slova: „Františku, oprav můj dům. Copak nevidíš, že se boří?“

Na okamžik strnul.  Opravdu to promluvil Pán? Jemu to řekl? Naplnila ho radost, jakou ještě nezažil. Vyskočil a roztančil se po kostelíku. Jak poskakoval od jedné stěny ke druhé, prohlížel si je, obracel hlavu ke stropu, odhadoval, co všechno bude třeba udělat.

„Budu potřebovat peníze. Hodně peněz. Kde je vezmu?“ napadlo ho. Váhal jen chvíli, pak se rozběhl domů. Co rozběhl, letěl!  Otec právě odcestoval, nebylo nikoho, kdo by mu zabránil naložit vrchovatě vůz látkami, zapřáhnout koně a odvézt zboží na trh do nedalekého městečka Foligno. Domů se vrátil pěšky. Prodal všechno. Látky, vůz i koně. Zamířil přímo ke kostelíku sv. Damiána. Nalezl v něm kněze Rogera, který bydlel nedaleko v malém dřevěném domku.

„Otče, kostelík se boří,“ oslovil ho. „Přinesl jsem peníze na jeho opravu. A chci vás také poprosit, jestli bych tady mohl s vámi bydlet.“

Kněz si ho nedůvěřivě prohlížel: „Ty jsi přece Bernardone. Není to jen tvůj nový výstřelek?“

František se usmál: „Máte pravdu, otče, nežil jsem dobře. Ale od nynějška chci všechen čas věnovat jen Bohu.“

„Bydlet tu můžeš,“ pokrčil kněz rameny, „ale peníze si nevezmu.“

„Když je vy nechcete, ani já o ně nestojím,“ prohlásil František. Nevěděl však, co s nimi. Nakonec je hodil do okenního výklenku jako nepotřebné haraburdí.

*

„Sklad je jako vykradený. Co se stalo? Byli tu zloději, nebo František zase dostal záchvat milosrdenství?!“ nadával otec, když se vrátil. Křičel, až se dům otřásal.

Matka se ho snažila upokojit: „Petře, František už od nás odešel, bydlí při kostelíku sv. Damiána. Netrap se, vždyť brzy zase naplníš sklad. Bude to Františkovo dědictví.“

„Tak při kostelíku sv. Damiána!“ zuřil otec. „Ale já mu ukážu! Rozházet mi majetek a odejít! To tak! To by se mu líbilo! Ale já ho přivedu k rozumu!“

Svolal sousedy a přátele, sedli na koně a zamířili za město.

František předpokládal, že otec takto zareaguje, proto se skryl v jeskyni.

„Kde je František?“ udeřil Bernardone na otce Rogera, ale ten mu nemohl pomoci.

Prohledali celé okolí, ale nadarmo. Nenašli ho. Celý měsíc prožil František v jeskyni: „Bože, jsem tady spokojený,“ modlil se. „Aspoň mám dost času o tobě přemýšlet. Jen to mě mrzí, že se otec na mne hněvá. Dej mi sílu neutíkat před jeho holí. Neboť kdoví, třeba tě v bolesti najdu.“

Nakonec se rozhodl. Šel za otcem Rogerem: „Otče, požehnej mě na cestu. Jdu za otcem.“

Kněz viděl, že se František upřímně obrátil, že se změnil, a bylo mu ho líto. Věděl, že ho doma čeká tvrdá zkouška. Dal mu požehnání, objal ho a potom dlouho stál před kostelíkem a díval se za ním, dokud mu nezmizel v dálce.

*

František kráčel ulicemi Assisi bledý a vyhublý. Lidé si mysleli, že se zbláznil, a házeli po něm kamení a bláto. Špinavý a slabý stál před otcem: „Otče, chci tě poprosit, aby ses na mne nehněval. Dělám jen to, co mi Bůh přikazuje. On je přece nejvyšší Pán a všichni ho máme poslouchat.“

Petr Bernardone ale Františka nechtěl poslouchat a zavřel ho do tmavé komory.

„Jak chceš,  otče,“ usmál se syn. „Je úplně jedno, jestli se modlím tady nebo v jeskyni.“

„Bože, jak je dobře, že jsi všude přítomný,“ vzdychl si, když osaměl.

Po měsíci musel otec znovu odcestovat. Manželce přikázal Františka dobře hlídat. Ale ona čekala jen na to, kdy za sebou zavře dveře, a rozběhla se za Františkem: „Můj synu, jsi volný,“ řekla mu. „Jestli chceš, zůstaň doma. Ale když myslíš, jdi a schovej se před otcem. Já ti sice nerozumím, ale možná tě skutečně volá Bůh.“

„Když mohu odejít, půjdu znovu ke sv. Damiánu. Bůh mi přikázal tento kostelík opravit.“

Matka ho na rozloučenou požehnala.V kostelíku se František hned pustil do nošení kamene na opravu. Práci střídal s modlitbou v jeskyni, v lese nebo v kostelíku. Viděl se jenom s otcem Rogerem, který ho často slyšel při práci zpívat:

Chvalte mého Pána

pokorně všechny dny,

zvečera i zrána

buď Pán pochválený.

(pokračování)