Hardick, Lothar OFM

Kde leží vlastní důvod "pravé a dokonalé radosti?"

     V poslední části zprávy je nám zvlášť nápadný silný protiklad mezi nejhlubší tělesnou bídou a zcela vřelou radostí. Nejde však jen o tělesnou bídu. Ta je vylíčena takovým způsobem, že ji lze chápat jako symbol totální existenční bídy. Je hluboká noc: znamení temnoty opuštěnosti, nejistoty. Je zima: znamení chladu, ale také chladné zatvrzelosti, ve které se lidé mohou setkávat. Z ran teče krev: znamení nejen bolesti, ale také, že je napaden a ohrožen život.

     Něco takového se může přihodit někdy každému z nás, že se z nějakého důvodu dostaneme do situace, ze které se - na kraji nebo přímo na konci svých sil - nemůžeme sami zachránit. Potom pociťujeme kolem sebe jenom temnotu. Cítíme se opuštěni. A pak se nám často bude zdát, jako by všichni ostatní byli vůči této naší bídě chladní a necitelní. Může být, že tomu tak není, že si nás jen v naší bídě nepovšimli. Nemůže však právě to být obzvlášť hořké, když nás nikdo v temnotě naší bídy nevidí? Co máme potom dělat? Když si s tím sami neporadíme, neměli bychom se potom aspoň pokusit jít k druhým a zaklepat na jejich dveře? Právě na toto východisko pomyslel i František ve své zprávě o pravé a dokonalé radosti.

     Ale co pak, když tam, u dveří druhých, se bída ještě zvětší? A to se nejen může stát, ono se to mnohému stává. Tu někdo prosí druhého o pomoc - a je odmítnut. Pokusí se o to ještě jednou, protože jeho bída a temnota jsou tak veliké - a je sražen, pokořen. Překoná se a prosí znovu, přednese svou prosbu "pro Boží lásku" - a je beznadějně poslán do noci a zimy: "O takového ať se starají druzí, pro mne jsi příliš nepatrný, abych si s tebou ještě dělal práci."

     Tady nereagovat se zahořklostí: to nazývá František "pravou radostí".

     Snad si musíme ale nejdříve položit otázku, co vůbec je a co znamená radost. Radost není totožná se smíchem. Smích může být vnějším projevem radosti, není to však radost sama. Totéž platí o zářící tváři nebo svítících očích. Prožívat radost znamená v podstatě: Člověk zakouší znamení a skutečnosti, které souvisejí s jeho konečnou touhou po naplnění a zajištění svého bytí, a poskytují mu z toho aspoň předběžné dosažení. Pro věřícího člověka znamená prožívání radosti toto: Zakouší Boží blízkost. Zakouší, že Bůh jej přitahuje k sobě, ten Bůh, který mu dává jistotu a důvěru, který ho určil k věčnému sjednocení s Bohem.

     Tak je u Františka důvod pravé radosti dán tím, že člověk v bídě, temnotě a opuštěnosti poznává, jak je mu zde dána možnost následovat Krista, který byl odmítnut a zakoušel trpkou bídu. Člověk prožívá, že je vtahován do společenství osudu s Kristem, jehož cesta života a utrpení nám dala vykoupení a jistotu naší věčné spásy.

     František říká nakonec, že kdyby ve vší té bídě a odmítnutí dokázal být trpělivý a nerozčiloval se nad uzavřeností a chladem lidí, že v tom je "pravá radost a pravá ctnost a spása duše".

     To nás opravňuje k myšlence: Pravá a dokonalá radost spočívá z velké části také v tom, že dokážeme odpustit člověku, tak jako Kristus na kříži nejen ujistil o odpuštění zločince, který byl spolu s ním ukřižován, ale dokonce prosil za odpuštění pro své nepřátele. Dokážeme-li nějakému člověku odpustit a nereagujeme na jeho chování rozčíleně a bez lásky, máme vlastně dvojnásobný důvod k radosti. To se stává tehdy, když v nás účinně působí síla Boha, který je vždy připraven odpouštět; cítíme to jako Boží dar pro sebe.

     Kromě toho se pak můžeme radovat i za toho, kterému jsme dokázali odpustit, to znamená: Tady naše radost zahrnuje nejen Boha jako dárce všeho dobra i nás samých, ale i našeho bližního, kterému jsme směli pro Boha poskytnout Boží dar odpuštění.

     Nějak můžeme vidět hluboký důvod "pravé a dokonalé radosti" vyslovený ve výroku sv. Františka: "Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám v Kristu celý podává" (List gen. kap. 2 - závěr). Nic si pro sebe neponechávat, dokázat všechno dát - pak se člověk stává schopným být plně přijat Bohem k jednotě s ním, jenž se nám v Kristu zcela vydal.

Klást svou chloubu do kříže Páně

     To, co nám bylo uchováno ve zprávě o pravé a dokonalé radosti sv. Františka, má zřetelnou paralelu v 5. Napomenutí světce, které má nadpis: "Že nikdo nemá klást svou chloubu do něčeho jiného než do kříže Páně." (Jeho text uveřejnil POUTNÍK v č. 4/1997.) Je nezbytné znát myšlenky tohoto Napomenutí, chceme-li pochopit výpovědi sv. Františka o pravé a dokonalé radosti v jejich hloubce víry.

     Patrně hned už při prvém čtení tohoto Napomenutí poznáváme, že stojí jaksi uprostřed mezi zprávou o pravé a dokonalé radosti sv. Františka a slovy apoštola Pavla. U Pavla je to jednak "Velepíseň lásky" z 1. listu Korinťanům (13, 1-13), potom však také tak zvaná "bláznovská řeč" z 2. listu Korinťanům (11,16-12,13). Anebo, chceme-li to porovnat s cestou volného přenesení: Slova sv. Pavla nacházíme přenesena v 5. Napomenutí, a Napomenutí nacházíme pak přeneseno ve zprávě o pravé a dokonalé radosti. Protože František je zde zvlášť zřetelně inspirován myšlenkami Písma sv., měli bychom také vyjít ze slov apoštola Pavla, abychom odtud pochopili výpovědi 5. Napomenutí, a snažili se potom vyrovnat s "pravou a dokonalou radostí".

     Ve Velepísni lásky Pavel vypočítává: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými... [...]" František vypočítává v 5. Napomenutí: "Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že bys měl všechno vědění... [...]" Aniž by citoval doslovně, zůstává František zcela v linii Pavlových slov. Aktualizuje však motivy silněji na normální křesťanský okruh života.

     Totéž se děje s ještě větší naléhavostí při "pravé a dokonalé radosti". Tam se vypočítává: Kdyby vstoupili do řádu všichni pařížští Mistři, všichni zaalpští preláti, [...] kdyby sám František uměl uzdravovat nemocné a dělat mnoho zázraků... Celé toto líčení přesně zapadá do doby, kdy se řád Menších bratří rychle šířil a rostl počtem a významem.

     Velmi poučné je však rovněž, jaké stanovisko je zaujato ke všem těmto předpokládaným situacím. U Pavla přichází jako refrén: "Kdybych neměl lásku, ničím bych nebyl, nic by mi to neprospělo." V 5. Napomenutí sv. Františka stojí: "Tím vším se nemůžeš chlubit." Zpráva o dokonalé radosti říká: "To není pravá radost."

     Jestliže František v 5. Napomenutí tak důsledně popírá každý důvod k sebechvále, pak je přitom jasně ovlivněn "bláznovskou řečí" 2. listu Korinťanům (11-12). Pavel se zde cítí nucen vyrovnat se s protivníky, kteří ohrožovali jeho dílo v Korintu. Byli to křesťané ze židovství, kteří se nedrželi cesty věcně vedené diskuse, ale pokoušeli se osobně pomlouvat ty, kdo smýšleli jinak. [...]

     (Potom) Pavel prohlašuje: "Když se mnozí chlubí věcmi jen lidskými, pochlubím se také" (2 Kor 11,18). Nato vypočítává: "Jsou Hebreové? Já také! Jsou Izraelité? Já také! Jsou Abrahámovi potomci? Já také! Jsou Kristovi služebníci? To mluvím už úplně bez rozumu: Já více než oni!" A potom uvádí všechny námahy a útrapy, které pro Krista vzal na sebe. Ví, že v Korintu musí kvůli svému poselství obhajovat svou autoritu, a činí to prostředky, které na Korinťany dělají dojem. Přitom však stále znovu zdůrazňuje, že taková sebechvála sama o sobě není k ničemu, že se před Bohem nesluší (2 Kor 11,22-12,4).

     Pak však uvádí Pavel i věci, pro které se opravdu chlubit může a chce: "Když už se musím chlubit, chci se chlubit svou slabostí... Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti (a snáším to) pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný" (2 Kor 11,30.12,9b-10). A v listu Galaťanům apoštol vyznává: "Chci se chlubit jen křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu" (Gal 6,14).

     František to všechno shrnuje v závěrečné větě 5. Napomenutí: "Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi, a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista." Zpráva o "pravé a dokonalé radosti" pak po vypočítání nejrůznějších útrap nakonec říká: "Nuže: budu-li trpělivý a nerozčílím se - říkám ti, že v tom je pravá radost a v tom je pravá ctnost a spása duše."

     Snad zde už cítíme, že oprávněná sebechvála a pravá radost jsou vlastně totéž.

    Lothar Hardick OFM: Die wahre und vollkommene Freude des

   heiligen Franziskus, Dietrich-Coelde-Vlg. Werl, 1981

                        Z němčiny přeložil: Radim Jáchym OFM