Říský, Bernard OFM
František se chce co nejvíc připodobnit svému Pánu, který uchvátil jeho srdce. Chce být chudý jako on, aby mohl chudým přinášet radostnou zvěst.
Tak chodí po světě a káže - prostým lidem - vyzývá je k dobrému křesťanskému životu, aby tak odpovídali na Boží lásku, která není milovaná - ač se jí žádná jiná nemůže rovnat.
Své bratry kazatele napomíná, aby ve svých kázáních „mluvili slovy promyšlenými a ryzími, aby sledovali prospěch a vzdělání lidu, aby mu připomínali hřích a ctnost, trest a slávu, a to stručnými slovy, protože krátce mluvil Pán na zemi“ (9. kap.). Vážnost, kterou František choval ke hlásání Božího slova, se zračí v jeho příkazu: „Ať se žádný bratr vůbec neodváží kázat lidu, nevyzkoušel-li ho generální ministr řádu, uznal ho za schopného a svěřil mu kazatelský úřad“ (9. kap.).
František se však nezmiňuje o potřebě studia pro bratry kazatele. Sám zná latinsky a píše latinsky, a to nejen řeholi - a na druhé straně se stává svou Písní o bratru slunci. která je prvním literárním dílem v italštině, jejím zakladatelem. Tímto lidovým jazykem oslovuje své posluchače. Nejsou to však jen jeho slova, která uchvacují, ale je to řeč jeho srdce, která strhuje.
Z toho můžeme usoudit, že generální ministr neměl podle Františka zkoumat výmluvnost a učenost těch, které posílal kázat, ale spíš jejich vnitřní pravdivost - jestli mluví z plnosti srdce. Kazatelská činnost není vysloveně řádu vlastní. Bratři mají na prvním místě kázat opravdovostí svého života. Proto v 10. kapitole řehole napomíná František své bratry, „aby se chránili vší pýchy, marné slávy, závisti, chamtivosti, péče a starosti o tento svět, pomlouvání a nespokojenosti. Kdo nemají vzdělání, ať se nesnaží je získat; spíše ať se snaží o to, po čem mají toužit nade všecko, totiž aby měli ducha Páně a ten aby v nich svatě působil, aby se k němu modlili neustále čistým srdcem, aby byli pokorní, trpěliví v pronásledování a nemoci a milovali ty, kteří je pronásledují, ponižují a tupí, protože praví Pán: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás hanobí a pronásledují...“
Pro Františka nebyly knihy a školy zdrojem vzdělání, ale život s Pánem v modlitbě a v pokoře. Cítí nebezpečí, které ohrozí církev a křesťanství, když se oddělí rozumové poznání - teologická věda - od prožívání víry. Poznání znamená moc a nese v sobě nebezpečí pýchy. Nadhodnocení vědy - rozumu nad srdcem - láskou vedlo ke sporům reformace a protireformace, při čemž zájem o čistotu víry zastínil první a nedůležitější přikázání - lásky.
Když k Františkovi přicházeli učení bratři z vysokých škol, chápal jejich potřebu studia. Odkazuje je na Písmo svaté a podělí je jednotlivými listy evangelia, aby z něj čerpali vzdělání srdce.
Souhlasí s tím, aby bratr Antonín - Paduánský - „přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v řeholi“ (List bratru Antonínovi).
Dnes vidíme důsledky rozvoje věd - nejen teologie - bez vyváženého vztahu k prostředí - materiálnímu i duchovnímu - a jímá nás hrůza z moci, kterou člověk získal věděním. Proto nám Pán dává svatého Františka, patrona ekologie, a ten nás upozorňuje, že samo vědění je nebezpečné, není-li provázenou touhou po Moudrosti, která dává všemu Jednotu v řádu Lásky. Jen vzdělání srdce může zaručit budoucnost ŽIVOTU.
Bernard Říský OFM