Moc, Alois OFM

V pozůstalosti otce Aloise Moce OFM jsme nalezli jeho rozjímání nad sekvencí Přijď, ó Duchu přesvatý, které zpracoval podle knihy preláta Dr. Josefa Waltera z Innichen: Duch sv. ve svých milostech a darech. V úvodu  otec Alois připomíná, že toto rozjímání o Duchu svatém není vůbec vázáno pouze na svatodušní slavnost, ale lze je s velkým užitkem konat kdykoliv během roku. Právě v letošním roce, zasvěceném Duchu svatému, jsou slova otce Aloise velmi aktuální.

Přijď, ó Duchu přesvatý, rač paprsek bohatý

světla svého v nás vylít.

l. K přípravě na novénu k Duchu svatému ti nic tak neposlouží, jako když se opravdu živě vmyslíš a ponoříš do toho, co se nám vypráví o apoštolech, když se vzpamatovali z vytržení, ve kterém jejich oči nazíraly nanebevstoupení Páně. „Potom se apoštolové vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. ... A když zase přišli do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli: Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou Matkou Marií a s jeho příbuznými“ (Sk 1,12-14).

Toto byl opravdu základ církve, který čekal na dech Ducha svatého, aby jím oživen se rozrostl po celé zemi a žil dále až do konce časů. Tento Duch stále působí v církvi a sdílí se všem. Seslání Ducha svatého se tedy týká nás všech! My všichni se tedy máme duchovně sjednotit s prvními Ježíšovými učedníky, být v milosti plném Večeřadle a v sobě vytvořit ducha, který tam vládl: ducha usebranosti a modlitby.

Uzavřme dveře vnějších smyslů, aby se duše snadněji otevřela hlasu Božímu.

2. Přenesme se tedy do nálady, která oživovala ono svaté shromáždění.: Především zde vládl pocit vlastní nemohoucnosti a neschopnosti. Bylo to oprávněné, neboť úkol, který Pán dal apoštolům a učedníkům, nebyl lehký: mají se stát učiteli všech národů - mají dobýt celý svět Kristu, a přitom nemají nic, co by jim dávalo tuto schopnost. Navíc je očekával útlak, pronásledování a mučednictví, jak jim to Pán předpověděl. Komu by se před těmito vyhlídkami nesvíralo srdce?

Jen Utěšitel, jim zaslíbený, jim mohl dát tuto schopnost a mohl je posílit. útěchu nalézají jen v zaslíbení Páně: „Budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“ (Jan 14,16-18).

V jeruzalémském Večeřadle vládla velká touha po Duchu svatém  nejen proto, aby přišel na pomoc jejich nemohoucnosti, ale také pro všechno  dobro, které jim Pán řekl o Duchu svatém a jeho darech. Nazýval ho Duchem pravdy, Silou shůry, sladkým Utěšitelem, který jim bude všechno ve všem a úplně nahradí jeho vlastní přítomnost, takže je pro ně dokonce dobré, když on sám odejde, aby k nim přišel Duch svatý. Tato skvělá zaslíbení o Duchu svatém zvýšila toužebné očekávání. Tehdy už začalo v církvi ono „Přijď, ó Duchu přesvatý!“ Jistě nikdy nebylo toto volání tak vroucně modleno, jako tehdy v jeruzalémském sále.

Snažme se  připojit se k tomuto smýšlení, které ovládlo toto společenství. Nechme se vnitřně hluboce proniknout myšlenkou, jak jsme nemohoucí, že bez oživení Duchem svatým nedokážeme nic vykonat ani ke cti Boží, ani ke spáse duší, ani k prospěchu vlastní duše.

Také uvažujme, jak skrze Ducha svatého dostáváme vše, co může duši v tomto životě obšťastňovat. Jak nejen plní všechna zbožná přání, ale  uděluje i to, co nemůže srdce ani tušit.

I ty můžeš „jednomyslně setrvávat v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou Matkou Marií a s jeho příbuznými“. Oni tě rádi přijmou do svého středu - vždyť už tehdy i za tebe prosili o navštívení Duchem svatým. I tobě je Duch svatý zaslíben. I tobě platí výrok božského Spasitele: „Váš nebeský Otec dá dobrého Ducha těm, kdo o  něj prosí!“

Přijď, ó Duchu přesvatý!

Alois Moc OFM