Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Ducha svatého I)

Podle přání Jana Pavla II. máme v roce 1998 věnovat obzvláštním způsobem pozornost tajemství Ducha svatého, a tak učinit další krok v přípravě na velikou událost příchodu třetího tisíciletí. I když se dnes relativně často hovoří o působení Ducha svatého, v českém jazyce bychom marně hledali nějaké delší systematické pojednání o tajemství této osoby Nejsvětější Trojice a o jejím působení v dějinách spásy, které by bylo přístupné širšímu okruhu čtenářů. Zdá se tedy nanejvýš příhodné, abychom se v sérii příspěvků pokusili toto tajemství příznivcům časopisu Poutník pokud možno srozumitelně přiblížit. Nejprve se pochopitelně musíme zabývat tím, co o Božím Duchu říká Písmo svaté. Kdo chce porozumět výpovědím Nového zákona o Duchu svatém, musí dobře znát jejich starozákonní pozadí. Tím také naše pojednání zahájíme. Často budeme pouze odkazovat na jednotlivá místa, ale jistě nebude na škodu číst tento úvod do pneumatologie s Biblí v ruce. Následující přehled totiž nechce nahradit přímý kontakt s Božím slovem, ale napomáhat k hlubšímu porozumění tomu, co nám ve své nesmírné dobrotě Bůh sděluje sám o sobě.  

Jedním ze základních úskalí je, že slovu duch velmi často podvědomě přikládáme poněkud jiný význam, než jaký mu přisuzovali svatopisci jak Starého tak Nového zákona.

„Když hovoříme o duchu a když říkáme, že Bůh je duch, co chceme vlastně říci? Hovoříme hebrejsky nebo řecky? Když mluvíme řecky, tvrdíme tím, že Bůh je nehmotný. Jestliže mluvíme hebrejsky, tím samým tvrdíme, že Bůh je uragan, bouře, síla, jíž není možno vzdorovat. Z toho všeho pak vyplývá i dvojznačnost našeho výrazu spiritualita. Spiritualita spočívá v tom, že se staneme nehmotnými, anebo v tom, že jsme naplnění Božím Duchem?"[1]

Velmi často myslíme tak, že klademe do protikladu hmotný svět nebo tělesnou stránku lidské existence s nehmotnou oblastí ducha nebo duše. Co je duchovní, je tedy nehmotné, a proto se mnozí domnívají, jako kdyby Bohu chybělo tělo. To ale není úplně přesné, protože Bohu stvořiteli a dárci bytí nemůže cosi chybět. Mnohem přesnější je tvrzení, že Bůh není omezen časem a prostorem jako tělesa. Bůh také není složený jako tělesní tvorové, vždyť to, co je složené, se může opět rozložit; rozložení je koncem existence věci a je smrtí, pokud se jedná o živého tvora. Bůh je tedy netělesný ne v tom smyslu, že by mu cosi chybělo, ale v tom smyslu, že se na něj nevztahují žádná omezení a žádná forma složenosti, kterou vidíme a zakoušíme v hmotném světě. Bůh není podmíněn stvořenou hmoutou, stvořeným prostorem a stvořeným časem, nicméně stvořená hmota, prostor a čas jsou na Bohu naprosto a dokonale závislé.

Když pozorujeme svět kolem nás, zjišťujeme, že existují různé stupně bytí a že každý vyšší stupeň bytí jednak přesahuje nižší stupně bytí, jednak je v sobě obsahuje. Tak například smysly obdařený živočich v sobě zahrnuje jak hmotu, tak vegetativní formy života. Obdobně člověk transcenduje živočiný svět svým duchem, nicméně jej v sobě zároveň nese. Bůh jakožto stvořitel tajuplně a naprosto jedinečným způsobem přesahuje všechno, čemu daroval bytí, ovšem rovněž to v sobě podivuhodně obsahuje. Neobsahuje to ovšem takovým způsobem, jako například člověk v sobě zahrnuje hmotu a nižší formy života. Člověk totiž na tom všem závisí. Bůh obsahuje všechno tak, že na žádné nižší formě bytí a života nezávisí, ovšem všechny nižší formy bytí jsou podílem na absolutní plnosti, která je od věčnosti v Hospodinu, a tak plně závisí na Tom, který je Dárce bytí a každého života.

Pokud tomu dobře rozumíme, nebude nám činit nejmenší potíže skutečnost, že Slovo se v plnosti času stalo tělem,[2] že jednorozený Boží Syn se stal skutečným člověkem. V Bohu se tím neděje žádná změna, protože jako Pán a Stvořitel v sobě tajuplně obsahuje všechno, co stvořil. Nebude nám činit potíže ani to, že předmětem naší naděje je vzkříšení těla a jeho oslavení - zbožštění. Pravým protikladem Božího Ducha není tělo a hmota,[3] jeho pravým protikladem je sobectví a hřích jako neláska.

V této souvislosti není jistě bez zajímavosti, že žádný starozákonní autor nenapíše: Bůh je duch. Pro Izraelity by takové tvrzení totiž znělo velmi podivně, protože duch byl především dech, vanutí nebo stav mysli, tedy základní projev něčího života a něčí síly, ale nikoli samostatné bytí. Takové tvrzení by nevyhnutelně vyvolávalo v myslích posluchačů a čtenářů otázka, zda Bůh opravdu existuje. Teprve Nový zákon se vysloví v tomto smyslu,[4] ovšem duch tu opět není míněn jako opak těla nebo hmoty, ale jako pravá plnost života a nezměrné síly.

Pokud chceme poněkud hlouběji porozumět tajemství Božího Ducha, nezbývá nic jiného, než se seznámit s tím, jaké významy mělo slovo <> pro svatopisce. Tato partie se mnohým z nás bude asi zdát velmi suchá a nezáživná. Nenechme se ale odradit, protože znalost terminologie a příslušných významových spojitostí je pro další úvahy stejně důležitá jako znalost not pro toho, kdo hraje na nějaký hudební nástroj.

Nejprve si musíme připomenout, že hebrejsky se duch řekne ruach, jež je ženského rodu. Řecky se tatáž skutečnost vyjádří slovem středního rodu pneuma, proto se také nauka o Duchu svatém odborně nazývá pneumatologie. Latina překládá tyto výrazy slovem mužského rodu spiritus. V sanskrtu, který je jakýmsi zřídlem všech indoevropských jazyků, se totéž vyjadřuje pomocí slova atman. Ve Starém zákoně se s výrazem ruach setkáme tři sta osmasedmdesátkrát a LXX[5] jej ve dvě stě sedmdesáti devíti případech tlumočí řeckým slovem pneuma. Toto slovo se objevuje relativně často v nejstarších historických knihách (Soudci, 1 Samuel), velmi málo v prorockých knihách před exilem,[6] frekvence užití opět silně narůstá v prorockých spisech exilního a poexilního období. Pro nás tak důležitý výraz <> - ruach quadoš se vyskytuje ve starozákonních spisech pouze třikrát.[7] Musíme si být velmi dobře vědomi toho, že Starý zákon byl přísně monoteistický a že jeho autoři nevěděli nic o tajemství Nejsvětější Trojice. Slovní spojení ruach quadoš tedy neznamená osobu Ducha Božího, stejně jako text Gn 1,2, který hovoří o Božím duchu vznášejícím se nad vodami. Pokud Starý zákon hovoří o Božím duchu nebo o Boží moudrosti, nejedná se o osoby Nejsvětější Trojice v novozákonním slova smyslu, ale o určité literární personifikace Božího působení a Boží moci. Takže - pokud hovoříme o Starém zákoně - budeme psát výraz <> s malým počátečním písmenem. K pojetí Božího Ducha jakožto osoby dochází až Nový zákon především díky vtělení jednorozeného Syna Božího,[8] o tom ale budeme hovořit později.

Slovo ruach stejně jako pneuma nebo spiritus mají v zásadě tři okruhy významů. První z nich je prostý vítr. Jestliže okolní pohanské národy dávaly různým druhům větru specifická jména a uctívaly je jako božstva, Izrael tomuto pokušení nepodlehl, jak o tom svědčí skutečnost, že ruach patří Hospodinu a je mu plně podřízena. Vítr je Božím tvorem[9] a Hospodin jím disponuje zcela svobodně.[10] Vítr je tedy jakýmsi privilegovaným prostředkem, jímž si Bůh slouží jak proto, aby zachránil,[11] tak proto, aby napravoval.[12] Ruach jako vítr nebo vánek je rovněž průvodní okolností nebo určitým prostorem zjevení Boha člověku.[13] Vítr je dokonce označován přímo jako Boží dech v poetickém popisu přechodu Rudým mořem.[14] Nikdy ale není ve Starém zákoně identifikován JHWH a ruach: pro Izraele tedy neplatí ani že Hospodin je duch, ani že ruach je Bůh. Ruach JHWH je genitivní vazba, která indikuje, že JHWH je původcem větru, že si jím slouží, jde tedy o vztah příčina - účinek, příčina - prostředek působení.[15]

Druhým okruhem použití slova ruach je život člověka nejprve v prostém významu dýchání, protože kdo dýchá, žije, a kdo nedýchá, je mrtev, poněvadž Bůh mu odejmul ruach.[16] Dech života je totiž zásadně darem Božím.[17] Psychologicky je v člověku ruach sídlem emocí a stavů mysli, takže <> znamená ohromení nebo úžas.[18] Okřát na duchu, nabýt znovu ducha, nabýt znovu radosti a chuti do života je u Jakuba spojeno se zprávou, že jeho již oželený syn Josef je naživu.[19] V sapienciální literatuře se setkáváme s výrazy, které popisují tíseň jako <<úzkost ruach>>,[20] pýchu jako <>,[21] pokoru jako <>,[22] trpělivost jako <<šířku ruach>>.[23]  Konečně se slovem ruach označuje lidské nitro, z něhož vycházejí rozhodnutí. V tomto smyslu se ruach přibližuje významu slova nefeš - duše a někdy se dokonce stává synonymem slova leb - srdce.[24] Hospodin může přímo působit na toto duchovní jádro člověka a pohnout jej ke konání v dějinách spásy, jak na to ukazuje formule: <>.[25]

Třetí okruh významů je ve vlastním slova smyslu teologický, protože se jedná o působení ruach JHWH. Podle toho, co jsme viděli, je zřejmé, že ruach JHWH je vlastně jakoby <>. Y. Congar dokonce tvrdí, že je zřejmě správnější překládat některá místa, kde se hovoří o ruach JHWH, ne obvyklým výrazem <>, ale přiléhavějším obratem <>.[26] Izraelita, když uslyšel výraz <>, si totiž zřejmě bezprostředně představil konkrétní působení Božího dechu. Zhruba ve stovce případů ruach JHWH označuje Boží sílu, která dynamicky působí v dějinách spásy tak, jak je to v souladu s Božím plánem.

Škála možných významů slova ruach je tedy značná a překladatelé Starého zákona jsou často na rozpacích, jak správně jednotlivá místa tlumočit do moderních jazyků. V tomto případě proto o našich překladech platí víc než obvykle, že každý překlad je zároveň i určitý výklad.[27] Duch Boží je tedy pro Izraele výrazem Boží svrchované moci nad vším stvořeným, Boží přítomnosti a Božího působení v dějinách spásy. Lidský život projevující se dechem, emocemi a svobodou volby vycházejícím z nitra je podílem na Božím životě, na Boží síle a na Boží svobodě. Díky svému ruach Hospodin nepůsobí na člověka pouze zvenku, ale také zevnitř, řekli bychom přímo v srdci člověka.

Pro nás je nesporně velmi důležité, že ruach je jakýmsi prostorem setkání člověka s jeho Pánem a Stvořitelem.[28] Je tedy prostorem každé naší modlitby, každé naší hlubší náboženské zkušenosti, základním horizontem každé přiměřené výpovědi člověka o Bohu a stojí nevyhnutelně v pozadí každé pravé teologie. Zůstává však nepostižitelný stejně jako proudění vzduchu, který vdechujeme, a jako světlo, díky němuž vidíme jednotlivé předměty. Pokud hovoříme o Božím zjevení se člověku skrze slovo, pak bychom si měli uvědomit, že každé vyřčené lidské slovo je neseno silou dechu. V tom smíme vidět určitou analogii s Božím zjevitelským slovem, protože i ono je neseno silou Božího dechu, silou Ducha svatého. Bez slova není pro nás Duch svatý postižitelný, bez Ducha svatého slovo nevyhnutelně ztrácí svoji sílu a působnost, a tak zůstává prázdnou formou a pouhou literou.