Jáchym, Radim OFM

aneb jak se obyčejná desítka zázračně proměnila na plzeňskou dvanáctku

     Bratr Albert Bogor, tak jako velká část prostých frátrů naší provincie, pocházel ze Slovenska, z Vrbového, a do konce života mluvil zvláštní směsí češtiny a tvrdého trnavského dialektu. Nad ostatní prosté bratry vynikal nejen tím, že byl vyučený kuchař, původně v důstojnické kuchyni, ale platil za neformální hlavu prostých bratří, prý kdysi i vedl jakousi jejich "stávku", ale to vím jen z doslechu.

     Poznal jsem jej, když jsem se v létě 1970 konečně dostal mezi mladé bratry v Raspenavě, kde byli soustředěni. Bratr Albert jim tam vařil (a výborně); když po obědě klerici a novici umývali nádobí, spokojeně pobafával ze své dýmčičky a dbal na to, aby se utírači nedotkli talíře rukou, jen utěrkou. Když skončili, vykle- pal svůj čibuk a slavnostně odnesl do kredence ten lesknoucí se štos talířů, zanechávaje na něm neklamné černé otisky svých prstů.

     Kromě vaření dostal od provinciála bratra Aleše za úlohu každý den nám dát k lepšímu jednu historku z nedávných dějin provincie, což plnil svědomitě, a když mu skutečné příběhy došly, neváhal si vymýšlet další, jak jsem se později přesvědčil dotazy u bratří, o nichž vyprávěl. Nám to však tehdy dodávalo ducha, a to bylo hlavní. Jedna z těch historek byla o nekonečném večer- ním modlení, ke kterému prý bratr Albert přidal prosbu: "A ještě se pomodlíme za paní Pinkasovou, která v Praze vaří to dobré pivo!" což vyvolalo žádoucí ukončení litanií kvardiánem: "Jděte spát, pohani!" Pivo měl totiž bratr Albert rád - jak známo, i svatí měli své slabůstky.

     Na onom soustředění v Raspenavě však u něj - sotva sedmde- sátníka - propukla rakovina, byl operován ve Frýdlantu a dožíval pak několik roků v Praze v typickém staropražském pavlačovém bytečku v Truhlářské ulici, který byl jedním z míst, kde každý bratr přicházející do Prahy rád se zastavil, i proto, že kuchař bratr Albert měl vždy něco dobrého na zub. A tak jsem se tam při svých cestách do Prahy a přes Prahu na Vysokou a do Liberce zastavoval i já, a nejednou tam i skrovně přespal.

     Když už se plamének jeho pozemského života neklamně chystal zhasnout, zacházel jsem se k němu pravidelně. Jednou v pátek navečer jsem měl dojem, že přestává vidět, a umínil jsem si, že k němu zajdu i na zpáteční cestě v neděli. Když jsem o tom vyprá- věl bratřím v Liberci, dostal jsem pro něj plzeňskou dvanáctku, která tehdy byla vzácností, a nějaké cukroví. Přišel jsem, bratr mi otevřel a rovnou spustil nářek, jak ho bolí ruka, že nemá octan, že musí čekat takhle s bolestí ještě do pondělí, až bude otevřená lékárna. Usilovně jsem přemýšlel, jak mu pomoci, a mezi- tím jsem nenápadně vytáhl lahvinku a postavil ji na stůl. Bratr na ni upíral zrak, ale pokračoval ve své bolestné litanii. Aha, opravdu nevidí, "plzeň" by přece nemohl přehlédnout! pomyslil jsem si.

     Tu mne napadlo: "Bratře, já se podívám po domě, určitě tu octan někdo bude mít doma!" Ale to jsem si dal: "Nikam nepojdete, veď to nesu žadní ludze!" přikázal mi přísně, a do bolestné lita- nie se mísily stížnosti na sousedy. Přemýšlel jsem dál: "Bratře, některá lékárna v okolí bude mít nedělní službu, já vám tam pro ten octan dojdu!" Bratr Albert neprojevil žádné námitky a dovolil mi to. "Ale, bratře, musíte mi otevřít, až přijdu zpět, já si tu nechám tašku, musím potom na autobus!" Měl jsem obavu, že bratr zaspí, což se mu stávalo, a že se na něj nedotluču.

     Šťastně jsem našel na Příkopě otevřenou lékárnu, třebas magistr se divil, že nedělní službu obtěžuji pro pouhý octan. Rychle jsem se vrátil, bratr Albert nespal a hned mi otevřel. "Bratře, máme vyhráno, tady je octan!" chtěl jsem mu dodat náladu. Bratr se blaženě usmíval, ruka ho přestávala bolet jen samým pomyšlením na obklad a ujišťoval, že hned, jak odejdu, si jej udělá. "Ale, bratře," otočil řeč, "kde se mi tady vzala dvanáctka? Vždyť já jsem tu měl jen desítku!" Tak přece vidí, říkám si, a povídám: "Tu vám posílají bratři z Liberce!" Jak málo někdy stačí člověku k radosti! "Tak to si mosíte dát se mnou!" Odmítal jsem, abych mu z ní zbytečně neupil: "Nemohu, já už budu muset na autobus. A tady máte ještě cukroví."

     Na sladkosti bratr Albert nebyl, cukroví odmítl, potom však připustil: "Leda že si dáte se mnou." To zas bylo lákadlo pro mne, přec jen jsem měl trochu hlad, a pak, řekl jsem si, ať bratr dvanáctku vypije, dokud může a má na ni chuť. Vzal jsem otvírák, otevřel láhev tak, jak stála uprostřed stolu, a teď to doslova vypuklo: cestou v autobuse důkladně protřepané a v přehřá- té místnosti zteplalé pivo vyrazilo na stůl. Abych zachránil stůl, nasadil jsem láhev k ústům a pil. Bratr Albert se klidně díval na tu spoušť a povídal: "Vidíte, nechcel ste a teraz mosíte!" Konečně jsem nalil do sklenic, utřel stůl, rozbalil cukroví a hodovali jsme. Prázdný a nemocný žaludek bratra Alberta mnoho nepotřeboval a brzo byl v značně povznesené náladě. Už jsem měl nejvyšší čas na autobus, rychle jsem se rozloučil a jen jsem doufal, že dnes už k němu nikdo nepřijde, aby se nepohoršil, jak ten na smrt nemocný bratr trpí slabostí Noemovou...

     To cukroví a plzeňské pivo bylo poslední, co bratr Albert na tomto světě požil. Když za ním přišli bratři v pondělí večer, už nemohl nic pozřít, a vědomí se mu pomalu ztrácelo. V noci ze čtvrtka - v onom roku 1975 bylo právě Boží tělo - na pátek 30. května bděli u něj O. Inocenc ještě s jedním bratrem, tuším Rufinem, modlili se růženec a bratr Albert mezitím odešel na nebeskou hostinu. Jeho pohřbu z kostela Panny Marie Sněžné se potom zúčastnil, kdo z provincie mohl. Uložili jsme jej do prostého hrobu na vršovickém hřbitově a zazpívali mu nad ním píseň bratra slunce.

     Měl jsem přání být jednou pochován do jeho hrobu, ale bylo to přání předčasné, hrob už je mezitím dávno vykopán a kdoví, kde své kosti jednou složím. Důležité je, abych se jednou dostal také na nebeskou hostinu, kde mě bratr kuchař Albert už bude očekávat. Nevím ale, zda si na tu poslední plzeňskou dvanáctku na tomto světě ještě vzpomene. Ostatně, potom už to nebude důležité.

                                                 Radim Jáchym OFM