Holota, Benedikt OFM

Osek

Přesné datum příjezdu do Oseku si nepamatuji. První, kdo nás z bratří přivítal, byl bratr Karel Dománek, jezuita.  Byl jsem ubytovaný na cele s několika bratry laiky jezuity. Bylo to velmi dobré společenství. Jejich ukázněnost mi imponovala. Ve volných chvílích jsem se připravoval na zkoušku z Nového zákona, Pavlovy listy. Bratři pracovali ve sklárnách v Chomutově. Mne s Emilem a otcem Bonaventurou s několika ostatními určili pro práci v zahradě. Pracoval s námi také bratr Vincenc, augustián-eremita. Všichni jsme si ho velmi vážili. Měli jsme ho za svatého bratra. Jeho chování tomu nasvědčovalo. Jednou jsme byli opět v sadu. Kolem bratra Vincence se začala linout nebeská vůně. Řekli jsme si: „Z toho Vincence už ta svatost voní!“ Viděli jsme v tom cosi mystického. Chodili jsme kolem něho se svatou bázní a s pocitem zvláštního obdarování, že smíme být v blízkosti světce. Pak jsme šli ke svačině. Seděli jsme pod stromem a mlčeli. Komu by také bylo do řeči v blízkosti světce? Mlčení přerušil Vincenc sám: „Tak jsem se dnes při holení nějak moc namazal kolínskou vodou a je to pořád cejtit!“ A bylo po svatosti! Už to byl zase jen „Vincek“.

Po práci sloužili otcové mši svatou v bazilice, původně románské, pak gotické, přes baroko přestavěné až do rokoka. Střídali se podle řádů. Nejvíce tam bylo saleziánů, potom dominikáni, premonstráti, petrýni, několik redemptoristů, jezuité, milosrdní bratři, asi dva benediktini a nevím už, kdo všechno.  Z nás tam byli otec Izidor, Václav, Bonaventura, z kleriků Emil a já a několik bratří laiků ze Slovenska. Nejoblíbenějším bratrem laikem v Oseku byl bratr Trochta, salezián,  rodný bratr pana kardinála Štěpána Trochty. Vtělená dobrota. Měl na starosti malé hospodářství: slepice, králíky a dvě kravičky. Bylo zážitkem poslouchat jeho průpovídky, když svolával například slepice ke krmení nebo když s  nimi rozmlouval: „Pí, pí, pí, kuřátka, mohly byste přijít na zrníčko! Mohly byste přijít všechny!“ Kravičkám říkal „rybulátka“ a měl ještě jiná pojmenování, na která se již nepamatuji. Jednou ale přišla na rybulátka bratra Trochty pohroma: bylo třeba zorat pole vedle hospodářství. Ten  úkol  připadl na mne a bratra Hanusku, redemptoristu. Našli jsme postroje, vyvedli kravičky ven a zapřáhli do pluhu. A to bylo neštěstí. Asi jaktěživy netahaly a když jsem nasadil brázdu, kravičky běhaly po poli  křížem krážem, takže orba připomínala spíše následky bombardování než orbu. Jožka Hanuska na ně vymyslel „lapálii“: Vzal vařené brambory - asi byly vařené se šrotem, protože pěkně voněly - napíchl je na špičku biče a držel je rybulátkám před nosem a pomalu postupoval pěkně rovně po poli. Rybulátka netahovala za nimi krk a dala se do pohybu - a orba byla vyřešena. Brázdy byly rovné jako když bičem mrskneš. Za odměnu měly večer ty brambory s otrubami v nápoji.

Nebylo ale všechno veselé, byly také vážné věci. V takových chvílích  jsem se „zašil“ do kvadratury a přemýšlel o možnostech, co bude dál. I o těch nejhorších... Tenkrát mi bylo 28 let, všechno jsme brali tak trochu „sportovně“, ačkoliv jsme věděli, že jsme ve spárech řvoucího lva.

Nosným bodem našeho života byla Eucharistie. Ministrovali jsme s Emilem otci Bonaventurovi, který celebroval v kapitulní síni u mariánského oltáře. Románský pulpit uprostřed síně, krásná socha Matky Boží na oltáři a také ostatky thébských mučedníků ve velkém relikviáři vytvářely kouzelnou atmosféru. Dodnes na to vzpomínám.

Pošta chodila nejen normální, ale i tajná, jejíž mechanismus jsem neznal, ani nechtěl znát. Bylo dobré, když člověk mnohé věci nevěděl. Při výslechu se to hodilo.  Otec Bonaventura mi diktoval dopisy a já mu byl písařem. Nakonec připsal svůj podpis - a bylo to jako za dob Pavlových. touto cestou jsme korespondovali s otcem provinciálem Kapistránem, který byl v Želivě, a dostali jsme od něho se Salesem dimisoriálky ke slavným slibům. Měli jsme z toho velikou radost. Chystal jsem se potají ke složení slavných slibů, aby nikdo nic nepoznal. Přijímal je otec Izidor, svědky byli otec Bonaventura a otec Serafín, který přibyl s jedním přísunem. Slavné sliby jsem složil 17. 6. 1951 v Oseku u Duchcova. Jako upomínku na ten den jsem dostal od otce Bonaventury malou stříbrnou kapsuli s ostatkem svatého kříže, kterou dostal od hradčanských karmelitek, u kterých slavil svou primici. Od toho dne nosím ten ostatek na krku spolu s medailkou Neposkvrněné. Kolikrát se mi řetízek přetrhl, ale ostatek se podivuhodně nikdy neztratil.

(Pokračování)

Benedikt Holota OFM