Sv. František a eucharistie (2)

Jáchym, Radim OFM

     Ve svém Napomenutí 1 František dále naléhavě zdůrazňuje s básnickým vzletem analogii mezi vtělením a eucharistickou skutečností v aspektu Kristova ponížení, který při vtělení skrývá své božství v lidské podmíněnosti, a v eucharistii je tají v proměněném chlebě, aby pak zval ke kontemplaci Krista očima víry za znamením jeho přítomnosti v samém božství přítomném v jeho pravém a živém těle a krvi:

     «Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebě; a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh (srov. Jan 20,28), protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější tělo a krev» (Napomenutí 1).

     A uzavírá ujištěním o trvalé přítomnosti Krista mezi věřícími, viděné v osobní a darující se perspektivě, která není vázána jen na svátostné znamení, a je uskutečněním Kristova příslibu, který již teologové XII. století aplikovali na eucharistii: «A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám praví: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt 28,20)

     Na jiném místě se František vrací k tomuto tématu eucharistie v díle spásy se zvláštním odvoláním na momenty vtělení, poslední večeře a oběti na kříži, pod zorným úhlem chudoby a nejvyšší poslušnosti Otcově vůli, aby téma uzavřel nezbytností přijímat ji jako dar:

     «O tomto Slově Otce, tak vznešeném, tak svatém a slavném, zvěstoval nejvyšší Otec svým svatým andělem Gabrielem, že sestoupí z nebe k svaté a slavné Panně Marii, a z jejího života přijalo opravdové tělo našeho lidství a naší křehkosti. On byl bohatý nade vše a přece chtěl pro sebe a svou Matku, nejsvětější Pannu, vyvolit chudobu. Před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční večeři, vzal chléb, požehnal ho, lámal a řekl: "Vezměte, jezte. To je mé tělo" (Mt 26,26). Pak vzal kalich a řekl: "Toto je má krev nové smlouvy" (Lk 22,20)... Potom se modlil k Otci a řekl: "Otče, je-li to možné, ať mě mine tento kalich" (Mt 26,39).  A jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve (Lk 22,44). Přesto však podřídil svou vůli vůli Otce, když řekl: "Otče, ať se stane tvá vůle; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš" (Mt 26,42.39). Touto vůlí Otce bylo, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, přinesl sám sebe svou vlastní krví jako oběť a dar na oltáři kříže, ne za sebe, "skrze něhož povstalo všechno" (Jan 1,3), ale za naše hříchy, a "zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích" (1 Petr 2,21). A on chce, abychom všichni byli skrze něho spaseni a přijímali ho čistým srdcem a svatým tělem» (List věřícím 1).

     Mše svatá není pro Františka pouhou připomínkou Kristova výkupného díla, ale jeho opravdovým zpřítomněním pro nás: v Listu kapitule vyzývá František své bratry kněze, aby "se svatým a čistým úmyslem přinášeli pravou oběť nejsvětějšího těla a krve našeho Pána Ježíše Krista", a tuto výzvu končí nesmrtelným hymnem:

     «Celé lidstvo ať se chvěje, celá země ať se třese a nebe ať jásá, když na oltáři je v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha. Jak podivuhodná velikost a udivující snížení! Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak se ponižuje, že se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba! Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce! Pokorně se proto skloňte, a on vás povýší. Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává» (List kapitule 2).

     Z toho pro Františka plyne veliká úcta k eucharistii, požadavek čistoty srdce i těla, správného úmyslu a hluboké víry jak u kněží, když ji slaví, tak u věřících, když jsou slavení přítomní a přijímají ji:

     «Proto vás všechny, své bratry, prosím a líbám vaše nohy s tou láskou, jaké jen jsem schopen, abyste prokazovali všechnu úctu a všechnu čest, jak budete sto, nejsvětějšímu tělu a krvi našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož se všemu tvorstvu jak na nebi tak na zemi dostalo pokoje a bylo usmířeno s všemohoucím Bohem (srov. Kol 1,20)» (List kapitule 1).

     Kněží byli ve XIII. století podrobeni ostrým útokům: převládala u nich nevědomost, často pohoršlivý způsob života (nedodržování celibátu a svatokupectví), při slavení mše kázeňské přestupky a zlořády všeho druhu, nedbalost v péči o posvátná místa, předměty a zařízení; to vyvolávalo ztrátu důvěry vůči kněžskému stavu a násilné reakce v bludařských hnutích, zvláště u katarů, kteří dospěli až k popírání platnosti eucharistie slavené nehodnými kněžími a k zpochybňování jejich úřadu, a tak donutili církevní autoritu k zjednání nápravy prostřednictvím zásahů naukové a kázeňské povahy na IV. Lateránském koncilu 1215.

     Svatý František řeší tento choulostivý problém tím, že plně přijme nařízení římské církve především tak, že se dovolává pravé víry, která překonává hřích a nehodnost kněží, uznává v jejich tváři tvář Kristovu a jeho nástroj, a přitom naléhavě vyzývá k odstranění zlořádů a k projevu nejvyšší úcty ke Kristovu tělu a krvi.

     Pro světce kněz je tím, kdo zpřítomňuje tělo a krev Krista a podává je věřícím, tj. chápe jej především v jeho eucharistické funkci:

     «Potom dal mi Pán takovou věrnost ke kněžím, kteří žijí, jak to ukládá svatá římská církev, a to pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, budu se na ně obracet. A i kdybych měl moudrost jako Šalomoun a setkal se s prostičkými světskými kněžími na jejich farnostech, nebudu kázat proti jejich vůli. A budu mít k nim a ke všem ostatním úctu, budu je milovat a prokazovat jim čest jako svým pánům. A nebudu se starat o jejich hříchy, protože oni jsou mými pány a jejich prostřednictvím poznávám Božího Syna; na tomto světě totiž vidím svýma očima z nejvyššího Božího Syna jen jeho nejsvětější tělo a krev, které oni zpřítomňují a jen oni podávají druhým. A přeji si, aby se těmto nejsvětějším tajemstvím prokazovala čest, klanění a byla ukládána na důstojných místech» (Odkaz 3).

                             Podle Dizionario francescano,

                            Padova 1983, heslo: Eucaristia,

                            zpracoval: Radim Jáchym OFM

(Pokračování)