Hardick, Lothar OFM
Jak je to se sebechválou?
Už ve Starém zákoně se často varuje před sebechválou, před pyšným vychloubáním. Sebechvála však není považována za chyba, která se vyskytuje jen příležitostně, třeba ze směšné ješitnosti. Ve Staré úmluvě platí sebechvála za osudný základní postoj bezbožného člověka (srov. Žl 51/52,3; 74/75,5; 93/94,3). "Spoléhají se na svůj majetek a chlubí se přemírou svého bohatství. Vždyť nikdo sám sebe nevykoupí, není s to zaplatit Bohu své výkupné" (Žl 48/49,7-8). Sebechvála tedy znamená, že si člověk myslí, že si stačí sám. Zastává stanovisko, jako kdyby nebyl závislý na Bohu. Člověk spoléhá na to, co sám může a čím disponuje.
Avšak jediný mocný je Bůh. On je to, kdo působí všechno dobré, platné, jak právě František ve svých spisech stále znovu zdůrazňuje. Před Boží tváří musí všechna lidská sebechvála zmlknout.
Vychloubání spoléhající na sebe sama je znamením bezbožného. Stará úmluva však zná jediné správné chlubení spočívající v tom, že člověk se sklání před Bohem, který ke své slávě koná na člověku. V tomto smyslu říká žalmista: "Šťastný je lid, který dovede oslavovat, chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. V tvém jménu jásají ustavičně a honosí se tvou spravedlností. Neboť ty jsi leskem jejich moci a tvou přízní roste naše síla" (Žl 88/89,16-18).
To však je správné, chlubí-li se člověk pomocí, přispěním svého Boha. Tak se chlubení stává díkem, důvěrou, klaněním se Boží velikosti a dobrotě. Takové chlubení se pak stává opravdovou, upřímnou bohoslužbou, jestliže se člověk odvrací od sebe sama, vyznává-li před Bohem svou malost a nedostatečnost, a uznává Boha jako velkého, dobrého, mocného a svatého.
Židovství Kristovy doby ostatně vykazovalo znaky falešné sebechvály, falešné sebedůvěry. Cítilo se zabezpečené vůči Bohu, chlubilo se příslušností k vyvolenému národu, případně přesným plněním všech předpisů zákona. Ježíšovo podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámu vyslovuje zřetelně tuto situaci (Lk 18,9-14). Závěrečná věta tohoto podobenství zní: "Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." Dalo by se to přeložit i takto: "Kdo se chlubí sám sebou, kdo chce stát sám na sobě, ten zakusí svůj úpadek; kdo se však nechlubí sám sebou, kdo se nespoléhá na sebe, ale klade svou důvěru v Boha, ten zakusí, že je ve své existenci zabezpečen."
Apoštol Pavel mluví často o sebechvále. Pro něj to v podstatě znamená: klást důvěru v něco. Kdo se chlubí nějakou věcí, ten se na ni spoléhá, cítí se jí zabezpečen. To mohou být osobní přednosti a vlohy. Mohou to být mimořádné dary milosti, které sem v této souvislosti zahrnují jak Pavel tak i František.
V Nové úmluvě, založené Ježíšem Kristem, je jen jediný důvod k chlubení, k důvěře, jak to jasně říká následující text Písma sv.: "Smíme se chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření" (Řím 5,11).
Kdo opravdu věří v Ježíše Krista a důvěřuje v něho, zbavil se vší sebechvály. Kdo opravdu věří v Ježíše Krista a přistoupil na jeho poselství, , v důsledku tohoto poselství vzal na sebe Kristův kříž a může vyznat s Pavlem: "Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu" (Gal 6,14). účastí na výkupném kříži Ježíšově je věřícímu dána jistota jeho spásy, a jen tak je tato jistota dána.
Jestliže věřící realizuje svou víru v tomto smyslu, potom se může - ať to zní jakkoli zvláštně - chlubit právě těžkostmi a utrpeními. Ne ovšem tak, že se člověk chlubí, jaký asketický výkon podal, když trpělivě snesl utrpení. Spíše jsou utrpení ve skutečnosti závojem Boží síly, která ve slabosti kříže dochází dokonání. Proto také říká apoštol Pavel: "Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle" (2 Kor 4,10-11). Boží síla se ukázala nejmocněji na kříži. V to věříme.
Výkupné znamení Kristova kříže stává se viditelnou na trpícím, sužovaném člověku. Tak jako Boží moc se stala nejzřejmější v Kristově ponížení na kříži, tak také Boží moc bude nejpůsobivější v tom, kdo - jak říká František - nese "denně svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista".
Je-li tomu tak - a Boží slovo nám říká, že tomu tak je - pak utrpení, protivenství a slabosti jsou sice pokořujícím ponížením člověka, a zůstávají takovými i po kříži a zmrtvýchvstání Kristově. V takových situacích poznává člověk své meze. Situace jej konfrontují jasně s jeho hranicemi. Musí nakonec uznat, že nemůže spoléhat sám na sebe, že sám v sobě nemůže nalézt žádný důvod k sebechvále, abychom to vyjádřili s Pavlem a Františkem.
Nic nedává člověku poznat tak dobře jeho nesamostatnost, jeho odkázanost na někoho většího, mocnějšího, jako nemohoucnost, ať tělesné nebo duchovní povahy. Kdo se nechá svou slabostí vést k takové pokoře, ten nese Kristovo umírání ve své tělesné existenci (srov. 2 Kor 4,10), v tom však také bude působit Boží síla ve vítězné moci kříže. Kříž sice zůstává člověku, který konkrétně zakouší svou slabost, stále křížem ve vší bezmocnosti a ve vší své bolesti. Víra však ví, že právě pak člověk zcela ustupuje před Bohem, že se výkupná síla kříže právě potom ukáže v člověku působivá.
(Dokončení)
Lothar Hardick OFM
Die wahre und vollkommene
Freude des heiligen Franziskus,
Dietrich-Coelde-Vlg. Werl, 1981
Z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM