Konference františkánské rodiny
»Hledat především Ducha Páně a jeho svaté působení«
1. Bratři a sestry, »rok 1998, druhý rok přípravné fáze, bude věnován zvláštním způsobem Duchu svatému a jeho posvěcující přítomnosti uprostřed společenství Kristových učedníků«. Tak to řekl papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu »Tertio Millennio Adveniente« (č. 44). Navazujeme na dopis »Smířeni v Ježíši Kristu«, který jsem vám poslali minulý rok a chceme tento rok využít jako příležitost nabídnutou nám františkánům k lepšímu pochopení místa, které Duch svatý měl ve zkušenosti Františka a Kláry a místa, které by měl mít dnes v životě jejich synů a dcer. Současně je pro nás tento rok pobídkou k tomu, abychom objevovali jaký je původní příspěvek, který velká františkánská rodina může přinést snahám o znovuobjevování Ducha v činnosti celé církve.
Duch svatý ve zkušenosti Františka a Kláry
2. Duch svatý je pravé tajemství, které vysvětluje život Františka, skrytý pramen, z kterého tryská všechna jeho intuice a iniciativa. Když v tomto světle znovu čteme první životopisy světce, mocně na nás působí jedna skutečnost: Lze říci, že takřka každá jejich kapitola začíná výroky typu: »pobádán Duchem svatým« nebo »pln milosti Ducha« nebo »z Božího vnuknutí«, František řekl, šel, udělal… Všechny velké obraty v jeho životě jsou přisouzeny zvláštnímu působení Ducha. Tehdy, když František vešel ke sv. Damiánu a dostal příkaz: »Františku, jdi a oprav můj dům«, stalo se to »z podnětu Ducha« a tentýž Duch mu také postupně zjevoval smysl a význam těchto slov.[1] A rovněž později, když pochopil, že Pán jej a jeho druhy nepovolal »jen proto, aby spasili sebe, ale také ke spáse mnoha jiných«, stalo se proto, že »byl osvícen milostí Ducha svatého«. Jinými slovy, objevil také apoštolský a misijní rozměr svého řádu.[2]
Také ve svém díle »formace« bratří se František nechával vést Duchem: »Blaženého Františka naplňovala denně vždy víc a více útěcha a milost Ducha svatého. Své nové syny se snažil vychovávat s velkou bdělostí a pečlivostí.«[3]
3. Jak řekli přední učenci, františkánství se stalo »největším charismatickým hnutím v dějinách církve«. Františkova novost, spontánnost a bezprostřednost jeho jednání jsou považovány za »charismatické«. Jeho promluvy byly »plné moci Ducha svatého«; jej vzýval dříve než začal kázal a »náhle začal oplývat tak mocnými slovy, že zjevně zde mluvil ne on, ale sám Duch Páně«[4] Některá jeho typická gesta mají jasně charismatickou povahu. »Pokaždé, když byl naplněn ohněm Ducha, mluvil překotně a ohnivě francouzsky«[5]. Je zřejmé, že to byl jeho způsob mluvení v »jazycích«. Někdy se nezdráhal prosit Boha, aby mu zjevil svou vůli »na první otevření Bible«[6].
Toto všechno nám dává pochopit, v čem je konečné vysvětlení Františkovy »podobnosti« s Kristem: nikoliv v jeho programovém úsilí metodicky následovat Krista v té či oné ctnosti, ale v tom, že měl v sobě Kristova ducha a tím i city, které byly v Kristu. Jeho následování Krista mělo tedy více »pneumatickou« než asketickou povahu.[7]
4. Duch svatý, který je tajemstvím Kristova života a jeho »neoddělitelný společník«, jak ho definuje sv. Bazil, ten, který inspiruje každé jeho jednání a vede každý jeho krok, je také důvěrným tajemstvím života Františkova… A to co se říká o něm, lze říci také o jeho »sazeničce«, Kláře, nad kterou byl Duch svatý jednoho dne viděn, jak na ní spočívá v podobě dvou křídel, (zářivých jako slunce, která se chvíli vznášela do výše, chvíli pokrývala hlavu Paní)[8]. Bratry i sestry ve skutečnosti povolal »Jediný a týž Duch«.[9] Sestry se »zasnoubily s Duchem svatým«, aby následovaly Marii, »Snoubenku Ducha svatého«, (což je titul, který právě Františkovým přispěním byl uveden do teologického jazyka[10]).
Co František vštěpoval svým následovníkům ohledně Ducha svatého
5. František se nespokojil s tím, že celý svůj život žil »v Duchu«, ale prostřednictvím Řehole a Napomenutí se snažil vtisknout životu svých následovníků ráz velké otevřenosti Duchu svatému. Jednou prohlásil Ducha svatého generálním ministrem řádu a hořce litoval, že tuto svou myšlenku nemůže již vložit do Řehole, protože ta v té chvíli byla už schválena bulou[11]. A po čem bratři mají nadevše toužit je, aby měli Ducha Páně a jeho svaté působení[12]. Jak ti, kteří pracují, tak ti, kteří jako Antonín se věnují studiu a výuce, mají se snažit, aby »neuhášeli Ducha svaté modlitby a zbožnosti«[13].
6. Serafínský Otec nám zanechal také nejlepší kritéria vycházející z Písma sv., jak rozlišit kdy řeholník žije podle Ducha a kdy naopak následuje literu a tělo: »Literou jsou zabiti ti řeholníci, kteří nechtějí následovat Ducha Písma svatého, ale touží jen po tom, aby znali slova a uměli je vykládat druhým. A ti naopak jsou oživeni Duchem Písma svatého, kdo každé poznání, kterého dosáhli a touží dosáhnout, nepřipisují sami sobě, ale slovem a příkladem je vracejí Bohu, nejvyššímu Pánu, kterému patří všechno dobré«[14].
Věrný tlumočník myšlení svatého Zakladatele Sv. Bonaventura, učinil z duchovního pomazání charakteristiku františkánského řádu. Rozlišuje mezi rozličnými náboženskými řády své doby »ty, které věnují pozornost prvotně spekulaci a druhotně „pomazání“, a ty, které prvotně věnují pozornost „pomazání“ a teprve druhotně spekulaci«, přičemž Serafínský řád počítá mezi ty druhé[15].
Naše služba Ducha
7. Jak znovu nalézt v našem životě následovníků Františka a Kláry onu mocnou duchovní mízu přítomnou v našich počátcích? Církev dneška má mnoho rozličných potřeb, ale žádná z nich není naléhavější a důležitější než tato: nabídnout světu ryzí odpověď na jeho žízeň po duchovnosti. Známé je tvrzení Pavla VI.: »Vícekrát se nás lidé ptali, jakou potřebu považujeme za první a poslední pro tuto naši církev požehnanou a milovanou…Vy to víte: Ducha svatého! Církev potřebuje své věčné letnice; potřebuje oheň v srdci, slovo na rtech, prorocký pohled«[16].
Jestliže svět nenalezne v křesťanských společenstvích duchovní alternativu k materialismu a k suchopárnému technologismu, který, zvláště v bohatých zemích, charakterizuje dnešní společnost, bude ji hledat všude možně, mnohdy na místech a ve formách velmi diskutabilních. Přitažlivost, kterou zvláště pro mladé lidi mají duchovní centra, jako např. Taizé, pozitivně ukazují tutéž tendenci. Kde spíše ale mají věřící křesťané právo nalézt »místa Ducha svatého«, než v našich františkánských společenstvích? Vždyť mnozí biskupové nás chtějí mít ve svých místních církvích výslovně právě pro to, aby odpověděli na tuto potřebu.
8. Sv. František nám naznačil hlavní zásadu, které je třeba se držet, abychom splnili tento úkol: uchovat si Ducha svaté modlitby a zbožnosti. Jinými slovy: modlitba. Je to především v modlitbě, kdy Duch svatý vytváří v nás »důvěrný vztah s Bohem«. V Písmu si lze všimnout trvalé skutečnosti: Duch svatý sestupuje na ty, které nachází v modlitbě. Sestupuje na Ježíše ve chvíli, kdy po přijetí křtu v Jordánu »se modlil« (srov. Lk 3,21); na apoštoly sestupuje, když »jednomyslně setrvávali v modlitbě s Ježíšovou matkou Marií« (srov. Sk 1,14). Také sám Ježíš řekl, že nebeský Otec dá Ducha svatého »těm, kteří ho prosí« (Lk 11,13). Sv. Bonaventura říká, že Duch svatý přichází, »kde je milován, kde je zván, kde je očekáván«[17].
9. Vedle této hlavní služby lze jistě věnovat pozornost i jiným zájmům a jiným typům »služby Ducha« (2 Kor 3,8). Jak potvrdil i II. vatikánský koncil, Duch svatý působí také mimo viditelné hranice církve tím, že řídí rozvoj sociálního řádu a dává každému člověku »možnost, aby vešel v kontakt s Kristovým velikonočním tajemstvím[18]. úkolem nás františkánů a františkánek je udržet při životě a rozvinout »ducha Assisi«, který nalezl své nejvznešenější vyjádření v setkání nejvyšších představitelů různých náboženství, které se na podnět Jana Pavla II. uskutečnilo v roce 1986 kolem hrobu sv. Františka. Duch dialogu, smíření (úsilí o mír), úcty ke stvoření.
Krom toho nesmíme zapomenout, že prvním viditelným účinkem příchodu Ducha svatého o letnicích bylo sjednocení mnoha lidí v jediné víře. On je Duch jednoty a je přítomen všude tam, kde se vytváří nebo upevňuje jednota: mezi snoubenci, ve společenství, v celém světě. A je třeba zdůraznit, že jedním z nejvzácnějších »plodů Ducha« je pokoj (srov. Gal 5,19).
10. V dnešní době Duch svatý vzbudil v církvi velkou pestrost různých církevních hnutí, která jsou jedním z nejviditelnějších znamení »nových letnic«, ve které na koncilu doufal papež Jan XXIII. Musíme se učit ocenit tuto »milost Ducha«, který se dnes šíří v církvi a vidět v ní platné pobídky pro náš život a přítomnost v církvi.
Uvědomme si také, že některé složky velké františkánské rodiny v posledních letech obdržely zvláštní impulsy pro obnovu svého života silou Ducha, díky formulaci své řehole. Např. 8. prosince 1987 uplynulo 15. výročí schválení »řehole bratří a sester Regulovaného třetího řádu sv. Františka« (TOR) a 26. června 1998 se bude připomínat 20 let od schválení obnovené »řehole Sekulárního františkánského řádu« (SFŘ). Vyplatí se využít tato jubilea k probuzení širší a silnější vůle autenticky sloužit Duchu v církvi.
[1] Sv. Bonaventura Legenda Maior II,1 (FF 1038).
[2] Srov. Legenda tří druhů X,36 (FF 1440).
[3] I Cel XI.,26 (FF 363).
[4] Sv. Bonaventura; Legenda Maior III.,2; XII.,7 (FF 1052. 1211).
[5] 1 Cel VII., 16 (FF 346); 2Cel VIII., 13 (FF 599).
[6] 1 Cel II, 92 (FF 482n).
[7] Pozn. překl.: Viz vysvětlení v předchozí větě.
[8] Akta procesu svatořečení (FF 3062).
[9] 2 Cel CLV, 193 (FF 793).
[10] Hodinky o utrpení Páně, kompletář (FF 281).
[11] 2 Cel CXLV, 193 (FF 779).
[12] Potvrzená řehole kap. X (FF 104).
[13] Potvrzená řehole kap. V (FF 88); List br. Antonínovi (FF 252).
[14] Napomenutí VII., (FF 156) a XII., (FF 161).
[15] Sv. Bonaventura, Na Hexameron XXII, 21 (ed. Quaracchi, IX, str. 269).
[16] Promluva 29.11. 1972 (Insegnamenti di PaoloVI, X, str. 1210 n.).
[17] Sv. Bonaventura, Kázání na 4. neděli velikonoční, 2 (ed. Quaracchi, IX, str. 311).
[18] GS 22, 26.