Coppa, Giovanni

Homilie apoštolského nuncia Mons. Giovanni Coppy při mši svaté v kostele Panny Marie Sněžné v Praze dne 15. února l998

l. Čtení této mše svaté (Jer 17,5-6; 1Kor 15,12.16-20; Lk 6,17.20-26) k nám promlouvají o volbě, pro niž se má opravdový Kristův učedník rozhodnout, aby si zasloužil jméno křesťana. Volbu, která orientuje a je-li třeba, všechno modifikuje.

Už prorok Jeremiáš jakoby rozdělil své souvěrce a všechny lidi do dvou kategorií: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka“ a „Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin“ (Jer 17,5.7). Prorok božským vnuknutím předbíhá to, co Ježíš, Syn Boží, vysloví ve svých blahoslavenstvích: a dnes máme útěchu, že jej slyšíme vyhlašovat tato blahoslavenství, tento Nový zákon, který zdokonalil Starý, když mu dal nový obsah, obsah lásky. Protože jsou blahoslavenství triumfem Boží lásky vůči lásce světské, jsou oslavou těch, kteří přijali Ježíšovo učení, jdouce stále proti proudu: chudí, kteří nyní hladoví; kteří pláčou. Všichni ti jsou  prohlášeni za blahoslavené: „neboť vaše je Boží království; neboť budete nasyceni; neboť se budete smát“ (Lk 6,20n). Bůh korunuje tuto volbu, když dává těmto odvážným věčný život.

Ale je možné, hleďte! - udělat jiný výběr: chtít jenom bohatství, štěstí, radovánky tohoto světa, ve vyhledávání pomíjivého blaha. Tedy na ty, kdo si vybrali nešťastně, sestoupí věčné prokletí: „Běda vám, ... neboť už máte své potěšení ... budete hladovět; ... budete naříkat a plakat“ (srov. Lk 6,24n).

2. Moji bratři a sestry, slavíme dnes třísté osmdesáté sedmé výročí umučení čtrnácti františkánů, kteří byli zabiti pro svou víru a svou soudržnost a našli svou děsnou smrt právě v tomto chrámu. Byli mezi nimi kněží, bohoslovci, laičtí bratři, novici, kteří pocházeli z Čech, Itálie, Španělska, Německa a Nizozemí, to znamená ze všech čtyř koutů Evropy.

Učinili volbu, která je dovedla na smrt; byli připraveni a očekávali to s odvahou. Pro ně platilo blahoslavenství, které Ježíš vyhlásil v evangeliu: „Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům“ (Lk 6,22n).

„Radujte se!“ A také my se radujeme s nimi v tento den uznané památky jejich smrti a z věčné odplaty, kterou obdrželi po svém utrpení.

3. Není  zapotřebí připomínat všechny historické okolnosti, jež přivodily toto mučednictví. Stačí jenom říci, že to byla doba úplně jiná než je naše, kdy náboženské vášně vedly k nesnášenlivosti a krutosti. Díky Bohu, doby se změnily. Ale my bychom neměli zapomínat na poučení, jež tito Boží mužové dávají také dnešku, který si žádá příkladů, nikoliv slov. Potřebuje svědky, ne lidi slabé a nepoctivé.

Čtrnáct františkánských mučedníků k nám promlouvá o své  lásce ke Kristu. Mučednictví je nejvyšší důkaz této lásky; dokazuje, že Ježíš je na vrcholu rozumnosti a lásky těch, kteří pro  Něj dávají všechno, i život. Spasitel také řekl: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 14,13). V předvečer svého umučení mluvil sám o sobě; ale dal rovněž velmi jasný program těm, kteří  ho mají následovat za každou cenu na cestě utrpení a kříže.

Tito mučedníci žili do písmene ono poučení Páně: františkánská spiritualita se vskutku snaží co nejblíže napodobovat život a příklady Ježíše: jako to učinil jejich zakladatel, Poverello z Assisi, který byl živým obrazem Krista a nosil na svém vyhublém těle, umrtvovaném tvrdým a neustálým pokáním, rány Ukřižovaného, které dostal v extázi lásky. Jeho synové vydali toto svědectví: a kolik z nich, během staletí a v celém světě, se stalo mučedníky své víry a své lásky k Ježíši.

Jak všichni víme, řecké slovo „martyr“ znamená „svědek“. První svědectví, které nám dávají tito prostí otcové a bratři, je přece láska k Ježíši, až do konce. Slavili toho rána mši svatou nebo jí byli přítomni; jeden z nich se pokoušel zachránit Tělo Páně a zemřel, když svým tělem dělal štít svatým hostiím. Ostatní se chystali k pokorným povinnostem svého dne. A všichni byli připraveni postavit se čelem ke krajní zkoušce lásky.

4. To nás nechává uvažovat o dalším poučení, které nám františkáni dávají svým mučednictvím. Je to lekce  věrnosti ideálům jejich života, zasvěceného Pánu. Zůstali věrní beze strachu. Zajisté měli strach; někteří byli schováni v okolí kláštera, i pod střechou tohoto  velkého kostela, dosud ještě v přestavbě, a ve věži, která jej převyšovala. Ale když přišla chvíle, neváhali  vydat se na smrt, jako se Ježíš vydal svým katanům v Getsemanské zahradě. Věrnost až do krveprolití.

Dnes máme zapotřebí takového příkladu. Není tajemstvím, že moderní doba pod vlivem „mistrů pochyb“ usuzuje, že člověk se nemůže zavázat pro celý svůj život k neodvolatelnému rozhodnutí; to, co platí, je „morálka situace“, podle níž to, co je jeden den považováno za dobré, nazítří už není; nic není definitivní, rozhodující, závazné. Všechno je proměnlivé, provizorní, pro život nedůležité. Odtud vychází nedostatek závazku v důvěrném prostoru svědomí: mění se názory, dobrým se nazývá to co je špatné a naopak, jak tomu bylo již v dobách Izaiáše. Odtud vycházejí také námitky proti nerozlučitelnosti manželství; může se měnit i tehdy, kdy se slavnostně před oltářem vykonal slib zachování věrnosti druhé osobě, která se darovala spolu s ní a pouze jí samé.

Ano, tito mladí mužové nám říkají, že věrnost je největší poslání muže a ženy před Bohem a lidmi. Kdyby byly pravé ponižující teorie těchto myslitelů, společnost by se v krátké době zhroutila. Díky těmto řeholníkům, kteří nám dávají  tak velmi aktuální poučení!

5. Jako svatý Vojtěch, jehož tisícileté výročí smrti jsme právě slavili, tak tito františkáni k nám promlouvají o náboženských kořenech Evropy. Přišli z různých zemí tohoto kontinentu. Žili z dědictví svatého českého biskupa, který, jak to řekl Svatý otec na konci své třetí pouti u nás: „V  těžkých dobách dokázal klást Boha a duchovní hodnoty na první místo a tím připravil budoucnost vaší zemi i dalším evropským národům. Ať vám jeho svědectví pomáhá správně chápat ekonomické vymoženosti, aniž byste se nechali omámit pozlátkem konzumismu. Ať vás též vybízí přidržovat se opravdových hodnot, které činí národ velkým: čestnosti ve smýšlení i jednání, ochrany rodiny, pomoci chudým a  respektování lidského života od jeho počátku až do jeho skonu. Ať vám svatý biskup a mučedník připomíná hluboké duchovní kořeny vašeho národa a ať vás vybízí ke starostlivé péči o dědictví víry a vzdělanosti, které přecházelo z pokolení na pokolení, od časů kázání  svatého Cyrila a Metoděje, a dospělo až k vám. Toto dědictví přítomné v lidové tradici, v dílech filozofů, literátů a umělců vaší země, jakož i v mnoha projevech kultury, je pro vás zárukou identity a budoucnosti.“ (27. 4. 1997.)

Ano, kéž český národ a město Praha mohou být tím, čím byly pro tyto mladé lidi: výhní kultury, vědy, spirituality a především víry. Místem, kde se všichni lidé Evropy spolu setkávají a podílejí se na ušlechtilých ideálech a velkorysých úmyslech.

5. Konečně, čtrnáct františkánů nám dává novou sílu a naději na nesnadné, ale vždycky nadšené cestě ekumenismu u nás. Obraz těchto mučedníků už nemá prohlubovat rozdělení, existující mezi námi, naopak, má nechat postupovat pokorně v úsilí, abychom si více rozuměli se vzájemnou úctou, s obnoveným milosrdenstvím, očekáváním budoucnosti s důvěrou. Řekl jsem již, že nemáme posuzovat dřívější divoké metody s moderní mentalitou, vedoucí k vzájemnému chápání. Je nutné si odpouštět a milovat se.

Při ekumenickém obřadu v katedrále  v Praze papež ještě řekl: „Jen v lásce je možné společně prosit Boha za odpuštění a najít odvahu navzájem si odpustit nespravedlnosti a chyby minulosti, ať už byly jakkoli veliké a zavrženíhodné. Je třeba odstranit překážky, jako jsou podezření a vzájemná nedůvěra, abychom mohli vybudovat novou civilizaci lásky. A ta se rodí z naší upřímné snahy o spolupráci na šíření pravdy, naděje a lásky.

Pro svatého biskupa Vojtěcha byla jednota jeho stádce cílem, usiloval o ni a trpěl pro ni; má zásluhy na tom, že přispěl ke snahám o jednotu mezi rozdílnými národy v Evropě.“

Čtrnáct františkánů můžeme najít v téže brázdě jako svatého Vojtěcha: ať nám tito mučedníci pomáhají překročit předěly minulosti, hojiti rány náboženských záští, žít v milosrdenství a vzájemné lásce. Svatý otec zde opakoval našim nekatolickým bratřím žádost o prominutí, kterou vyslovil v Olomouci už před dvěma lety; ze strany evangelických bratří bylo učiněno totéž důstojným listem o svátku svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě v červenci minulého roku. Ano, žijme z dědictví těch, kteří nás předešli na této cestě, jež se zdá po mnoha utrpeních nyní připravená k tomu, aby směřovala k horizontům jasného světla a hlubokého milosrdenství.

Ať nám těchto čtrnáct františkánů se všemi patrony české země, od největších světců až po nejskrytější, pomáhá v našich snahách: dát prvenství lásky Kristu; obnovit svou věrnost; oživit kořeny křesťanské Evropy; pochopit a bratrsky milovat v odlišnostech dosud existujících.

Kéž nás Bůh vyslyší!

Amen.