Holota, Benedikt OFM
Klíčava
Jednoho dne přijel do Oseka autobus. Bylo to 31. srpna 1951. Začali vyvolávat jména bratří, kteří se měli připravit k odjezdu. Byl jsem mezi nimi také já. Dozorce stál vedle mne, když jsem balil kufr. Měli jsme opustit internaci a jít do pracovních táborů. V autobuse byli samí mladší bratři nekněží. Vezli nás na přehradu u Zbečna, na Klíčavu. Tato přehrada, která měla zásobovat Kladno pitnou vodou, je uprostřed lánských lesů.
Na Klíčavě jsem spal na palandě nad urostlým redemptoristou Jožkou Hanuskou. Také tam byl ve vedlejší místnosti redemptorista Miško, který přijel na návštěvu na Slovensko z Argentiny, kde byl ministrem školství a osobním přítelem rodiny prezidenta. Když odjížděl z Argentiny, vyprovázela ho k lodi celá vláda i s prezidentem. Byl to velmi schopný bratr. Ve svém životě měl zvláštní příhodu: onemocněl - a umřel. Lékař mu vystavil úmrtní list, položili ho do rakve a čekali na den pohřbu. V noci jeden z bratří začal trpět nepřirozeným neklidem, že ten bratr není mrtvý. Pod tlakem té nejistoty vstal a šel k „mrtvému“, chodil kolem rakve v bezradnosti, co by měl udělat. Až ho napadlo přiložit k nosním dírkám zrcátko. Byl zděšený, když se mírně zamžilo. Vzbudil konvent, zavolali lékaře a bratra vytáhli z rakve, doslova hrobařovi z lopaty! Miško pak nosil u sebe svůj vlastní, lékařem potvrzený úmrtní list.
Hned druhý den po příjezdu na Klíčavu jsem byl zařazený do party ve výlomu kamene. Dostal jsem drátěné brýle jako ochranu očí, kožené dlaněnky a těžkou palici. Stali jsme se tedy skaláky. Ze začátku to bylo zoufalé, rozbíjet palicí nastřílenou suť. Nevěděl jsem, jak na to. Často se stalo, že jsem z balvanu udělal kouli, místo abych ho rozbil alespoň na tak velké kusy, abych je pozdvihl do vozíku. Poprosil jsem jednoho starého skaláka o pomoc. Přišel, chviličku kolem té koule chodil a díval se. Pak vzal palici a docela lehce uhodil na to správné místo - a kámen povolil. Chtělo to vědět, jak byl kámen rostlý a kam a kolik uhodit.
Myšlenky na kněžství a touha po něm mě neopouštěly. Byl tu ale problém: jak získat dimisoriálky - kanonické dovolení ke svěcení, když je otec provinciál internovaný v Želivě? Řešení se našlo: je tam přece také otec Inocenc Kubíček, a jeho rodiče jezdí k němu na návštěvu. Zde byla jakási možnost. Navštívil jsem Kubíčkovy v Praze, požádal maminku otce Inocence, jestli by se nepokusila bez velkého rizika předat do Želiva moji žádost o svěcení. Paní Kubíčková velmi pohotově prohlásila, že se to „nějak“ udělá. A udělalo!
Když se po návštěvě s otcem Inocencem loučila, objala ho proti návštěvnímu řádu, který něco takového nedovoloval, a dala mu do kapuce moji složenou žádost. Tak se dostala až k provinciálovi. Tak mi to sama vyprávěla. Jak se ale dostaly dimisoriálky od otce provinciála ze Želiva ke mně zpět, to nevím. Ale dostal jsem je. Byl tu ale druhý problém: kam dimisoriálky schovat, aby na ně nikdo nepřišel? Schoval jsem je do malého klerikátního budíčku, který jsem měl, protože ten týden, co nás „sebrali“, jsem byl v klerikátě hebdomadářem, který měl mimo jiné povinnost budit celý konvent, a na to potřeboval budíčka.
Dimisoriálky, jedna podmínka pro vysvěcení, byla splněna. Jak se ale dostat k biskupovi? V Praze byl u svatého Vojtěcha pan biskup Matoušek, v té době tajný apoštolský administrátor Arcibiskupství pražského. Cestu k němu mi otevřela sestra Amáta, představená Apoštolátu III. řádu sv. Františka v Dejvicích. Bylo to ještě před tím, než ji zavřeli. Pan biskup měl v té době úkol vysvětit tajnou rezervu kněží, protože se nevědělo, co bude dál. Sjednala mi u něho zpověď, při které jsme se domluvili na datu, místě a hesle, které mi mělo otevřít cestu k němu. Vidím to před sebou a prožívám to znovu, jako by to bylo dnes. Datum: 8. 12. 1952. Místo: ústav debilních lidí Praha - Krč. Svědkové: místní představená Školských sester a jejich duchovní otec, jezuita otec Havelka. Na svěcení jsem se připravoval po práci v lesní samotě asi rok.
Stalo se... Primici jsem slavil úplně sám. Sám jsem zůstal s tajemstvím Eucharistie celých 18 let. Nešlo to jinak, protože mě pan biskup zavázal velmi přísným mlčením. Dal mi také velké, ale pro zcela určité okolnosti. Vydržel jsem to.
Je skutečností, že všude, kde se děje něco Božího, je také ten „rohatý“. Nebyl jsem toho ušetřen. Hned druhý den po svěcení jsem se v noci vrátil na Klíčavu. Ráno se šlo do práce. Cestou se ke mně připojil bratr Leonard a s velkým zápalem mi řekl: „Benedikte, víš, co se mi na dnešek zdálo? Byl jsem v nějaké místnosti. Najednou se otevřely dveře a vstoupil tam pan biskup Matoušek, vedl tě za ruku a řekl: ´Tak máme nového kněze!´“ To byla první douška do mého kněžského života.
Po práci jsem využíval každé příležitosti ke studiu. Jednou jsem řekl bratru eremitovi Vincencovi, který měl za úkol udržovat v pořádku přístupovou cestu ze Zbečna na přehradu: „Kdybych já měl takový melouch jako ty, bratře, tak bych zalezl do lesa (cesta vedla podél lesíka) a študoval bych, co by se dalo.“ Vincenc mi ale dal lekci: „To já se zase snažím, aby se jim po té cestě jezdilo a chodilo jako po koberci!“
Od té doby jsem přestal chápat práci na přehradě jako nutné zlo. Začal jsem ji brát jako Boží nabídku, ba přímo obdarování, jako nutný prostředek na cestě očistné. Někteří bratři byli názoru, vyhýbat se práci. Viděli v tom kolaboraci s režimem. Většina ale chápala práci jako svědectví, že řeholníci nemají obě ruce levé, jak se o nás psalo ve výchovných příručkách pro politické pracovníky, že jsme lenoši a příživníci společnosti. Zdálo se mi někdy, že těmi příživníky na naší práci jsou ti druzí, zvláště když přišlo na výplaty.
Po třech létech se stavba chýlila ke konci. Na Klíčově zůstala jen malá skupinka bratří na závěrečné práce a já jsem jel do Roztok
(pokračování)
Benedikt Holota OFM