Baroková, Terezie

První bratři

Jednoho dne se  František šel projít po okolí. Cestou přemýšlel o Pánovu výroku: Co jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili. „Učinit Bohu dobro nebo zlo, to není maličkost,“ rozjímal. „Jak se zachovám ke svému bratru na stavbě, ke starci, kterého potkám na ulici, ke zlomyslníkovi, který po mně hodí kamenem, tak se zachovám k samému Bohu.“

Vtom uslyšel zvonek. Neklamné znamení, že v blízkosti je malomocný.

 „Kdo jsou ti Pánovi nejmenší? Malomocní k nim určitě patří,“ táhlo mu hlavou. „Těm jsem se však vždycky zdaleka vyhnul. Naplňují mě nepřekonatelným odporem a hrůzou. Je to ale správné?“

Zvuk zvonku se přibližoval. František už viděl zohavenou tvář a bezvládně visící ruku nemocného. Syn Petra Bernardona stál jako přibitý: „Co udělat? Utéci, nebo...? Je to pravda? Skutečně je v něm můj Pán? Co jste jednomu z mých nejmenších učinili...“ letělo mu hlavou.

Malomocný už byl docela blízko. František k němu odhodlaně vykročil, objal ho a políbil. Neznámý se usmál a div divoucí, František už k němu necítil odpor ani strach. Naopak, měl velkou radost. Sáhl do kapsy, jestli nenajde nějaké zapomenuté drobné, byla však beznadějně prázdná. Malomocný nečekal a pokračoval v cestě. A když se František za ním ohlédl, neviděl ho. Nadarmo se rozhlížel na všechny strany, nadarmo volal, nezůstala po něm ani stopa. Jakoby se do země propadl.

 

 

*

„Františku, který kostel teď půjdeme opravovat? Tady už pomalu končíme,“ ptal se jednou po práci Bernard.

„Co kdybychom začali opravovat živé chrámy?“ usmál se František.

„Cože?!“ Bernard a Vavřinec vytřeštili oči.

„Víte přece, co to jsou živé chrámy, chrámy Ducha svatého.“

„Jsem zvědavý, co nás čeká,“ pokýval hlavou Bernard. „S Františkem se nebudeme nudit. Skoro se bojím, že život s ním bude až příliš pestrý.“

František je přivedl k malému dřevěnému domku: „A jsme doma! Tady bychom mohli bydlet, co říkáte?“

„Výborně!“ zaradoval se Vavřinec. „Hlavní věc, že budeme mít střechu nad hlavou. Už jsem měl strach, že do konce života budeme bydlet pod holým nebem.“

„A proč právě tady, Františku?“ vyzvídal Bernard. „Za tím něco bude, jak tě znám.“

„Máš pravdu,“ usmál se František. „Odtud máme totiž jen skok do Rivotorto. Přebrodíme potok a jsme tam. Časem si můžeme postavit i lávku.“

„Kam? Ty myslíš osadu ma-lo-moc-ných?“ zajíkal se Bernard.

„To nemyslíš vážně,“ zhrozil se i Vavřinec.

„Proč? Máme přece pomáhat těm, kteří to nejvíce potřebují. Kdo jiný se jich má ujmout?“

„A když tam potom také my budeme muset zůstat?“ bědoval Bernard.

„Snad bychom mohli nějak jinak sloužit Bohu,“ namítal Vavřinec.

„Bůh velmi často od nás žádá právě to, co je pro nás nejtěžší, dokonce co nám připadá nemožné,“ připomenul František. „Ale nebojte se. Jestli to od nás chce, také nás na to připraví. Povím vám, jak jsem včera potkal jednoho malomocného. Nejdřív jsem chtěl před ním utéci, ale když jsem ho objal a políbil, ztratil se mi. Hledal jsem ho, volal ho, ale on tam nebyl. Já ho ale musím najít. Možná je právě v Rivotorto.“

„Františku, a co když to nebyl člověk, ale sám Pán?“ vykřikl Bernard.

„Myslíš?“ zamyslel se František. „Můj Pán v malomocném? Tím spíše musím do Rivotorto.“

 

 

*

„Dobrý den,“ pozdravil František staršího muže, když vešli do osady malomocných. Kolem stály porůznu dřevěné domky a tu a tam rostl vysoký mohutný strom, jakoby chtěl odlákat pozornost od nepořádku, který tam vládl. Po zemi se povalovaly kousky hadrů, skla, střepů a odpadků. Špína a zápach připomínaly velké smetiště.

„Pojď, v potoce ti vyčistím rány,“ nabízel se František malomocnému.

Nemocný se na něho nedůvěřivě podíval: „Proč to chceš dělat?“

„Chci ti pomoci.“

Malomocný dvakrát silně zazvonil a ubíral se k říčce. Na jeho znamení se začali scházet i ostatní kulhající a znetvoření lidé. František se pustil do práce: omýval rány, obvazoval, dával se do řeči. Bernard s Vavřincem jen zděšeně stáli a všechno pozorovali.

Bernard se vzpamatoval první: „Jak se jmenuješ?“ zeptal se chlapce, na kterém nebylo vidět malomocenství.

„Josef,“ odpověděl. „A ty?“

„Já jsem Bernard. Proč jsi tady? Nevypadáš nemocně,“

Chlapec si vyhrnul rukáv a ukázal mu ošklivou hnisající ruku. Bernard se otřásl.

„Ty jsi také nemocný?“ usmál se na něho nemocný chlapec.

„Ne, ale chtěl bych vám  pomoci,“ odpověděl Bernard váhavě.

„Tak pojď,“ vzal ho Josef za ruku. „Naučím tě ošetřovat.“

Hůře pochodil Vavřinec. Začal omývat nohu Antonínovi, který byl zlostný a nervózní a hlavně nesnášel zdravé lidi. Cítil jako křivdu, že musí být v osadě, protože doma zanechal ženu a dítě. Na Vavřince se rozehnal a udeřil ho. Vavřinec mu to chtěl oplatit, ale právě přicházel František: „Je ti dnes smutno, že, Antoníne?“ dal se do řeči a vystřídal Vavřince. Jenže Antonín byl tak zlostný, že zdravou nohou kopl Františka, že se  skutálel až k řece.  Hned však vstal a pokračoval v práci.

„To už přeháníš!“ vybuchl Vavřinec.

„Náš Pán nepřeháněl, když dovolil, aby mu položili trnovou korunu na hlavu, bili ho a vysmívali se mu?“ potichu, jakoby pro sebe hovořil František.

„Opravdu, rozhodli jsme se žít jako Bůh, ne jako člověk,“ zašeptal Bernard.

„Nebojte se, pořád to takové nebude,“ těšil je František, když opouštěli osadu. „Nemocní si na nás časem zvyknou a budou nás brát jako přátele.“

„Jen jestli si my zvykneme,“ odsekl Vavřinec. „Řekni, nešlo by to bez malomocných?“

„Ne, Vavřinče, tato služba patří k našemu poslání,“ řekl František laskavě, ale rozhodně.

„Já to nedokážu. Já radši...“

Druhý den Vavřinec odešel.

Bernard stál ve dveřích a díval se za ním.

„Ty také půjdeš?“ zeptal se ho František.

„Ne. Dokud ty zůstaneš, zůstanu také já.“

(pokračování)