Redondo, Valentin OFMConv.
Na semináři pro asistenty SFŘ ze slovanských zemí ve Frascati u Říma přednesl 26.2.1998 generální asistent SFŘ Valentin Redondo OFMConv zajímavý příspěvek k historii SFŘ, jehož překlad s nepodstatným zkrácením uveřejníme na pokračování.
úvodem: Od pokání k umrtvování
Původní smysl pokání, biblický a františkánský, je: obrácení, změna postojů srdce, známý jako "metanoia". František nám takto oznamuje ve svém Odkaze (1): "Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání: když jsem ještě vězel v hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, měl-li jsem se setkat s malomocnými. Proto sám Pán mě dovedl mezi ně a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se mi v radost pro duši i tělo. Potom jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět."
Tři základní body metanoie, pokání, jsou: - uznání hříchů, - uznání Božího milosrdenství jako zdarma daného daru, který vyzývá prokazovat milosrdenství bratřím (malomocným), - změna života, postojů.
Dnes tak, jak je obecně chápáno, slovu pokání se připisuje význam vnějších skutků umrtvování: posty, bdění, odříkání si jídla, pití, účasti na veselých zábavách, kající oděv, bičování. Jen obtížně můžeme mluvit lidem o "pokání", aby nezůstali na těchto vnějších znameních, místo aby došli k pravému obrácení a změně srdce. Je snazší zůstat u forem než dostat se k pravému smyslu pokání.
František je člověk pokání, stal se kajícníkem ve smyslu evangelia; první bratři se nazývali "kající bratři z Assisi" (Legenda perugijského anonyma 19); a františkáni žijící ve světě - františkánský třetí řád - byl známý jako Řád bratří a sester kajících.
Pokání ve Starém zákoně
V SZ se pro vyjádření subjektivního postoje k odpuštění hříchů, k proměně kamenného srdce na srdce z masa, používá výraz "metanoia", který latinský text Vulgáty překládá slovy "penitentia" (pokání) a "conversio" (obrácení). Metanoia znamená vážně přijatou změnu přesvědčení, postoje či rozhodnutí.
Než dospěl k hlubokému a teologickému významu obrácení, prošel SZ mravními postoji neodpovídajícími svatosti vyžadované Bohem a potvrzené úmluvou, které vedou k prokletí nebo vyloučení (srov. Ex 32,25-28; Nm 25,6-13; Joz 7,24-26; 2 Sam 24,17 ...). Jsou i různá jiná znamení kajícnosti: - uznání hříchu nebo vědomí viny (srov. Joz 7,20-21), - půst (srov. Sdc 20,26; 1 Král 21,27), - obléci se do žíněného roucha a roztrhnout si oděv (srov. 1 Král
20,31; 2 Král 6,30; 19,1-2), - popel na hlavě (2 Sam 13,19), - ležet na zemi (srov. 2 Sam 12,16), - nářek a pláč (srov. Sdc 2,4), - žalozpěvy a úpěnlivé prosby (srov. Žl 60/61; 74/75; Pláč 5), - smírné obřady a oběti (srov. Nm 16,6-15), - společné vyznání viny (srov. Sdc 10,10; 1 Sam 7,6), - přímluva hlavy lidu nebo proroka (srov. Ez 32,30-35; Jer
14,1-15,4).
S proroky, aniž by byly opuštěny kající praktiky, liturgické obřady a vnější znamení obrácení, prohlubuje se jeho smysl: změna chování, vnitřní obrácení a jeho projev ve skutcích života, návrat k tomu, co chce Pán Bůh a k jeho vůli (srov. Iz 58,5-7).
Obrátit se znamená tedy "vrátit se k Bohu", a přináší s sebou zříci se bůžků, vnějších bohů, a zaměřit srdce k Bohu a sloužit mu (srov. 1 Sam 7,3). Tento návrat k Bohu není upřímný, pokud s sebou nepřináší změnu zvyků, vůli zachovávat Zákon či žít podle Boží vůle. Prorok Amos žádá napravit chování a uplatňovat spravedlnost (srov. Am 5,4-6.15); hledat dobro a ne zlo (Am 5,14); jiní proroci vyžadují obrácení srdce, které znamená spravedlnost, milosrdenství a pokoru (srov. Mich 6,8); obrácení znamená návrat k přátelství s Bohem (srov. Oz 3); Izaiáš říká, že člověka zachrání obrácení a ne oběti (srov. Iz 1,11-17); Jeremiáš vyzývá k obřezání srdce a ne jen těla (srov. Jer 13,20-27) a zve k obrácení osobnímu a vnitřnímu (srov. Jer 3,10; 4,3-4); pokání je obrácení a život (srov. Ez 18,31-32).
V době po exilu se mluví o obrácení srdce (srov. Ez 33,14-15; Mal 3,7-8). Obrácení vyžaduje nové srdce a nového ducha (srov. Ez 18,31), kterého Bůh vloží do srdce každého z nás (srov. Ez 11,19; 36,26-27). Obrácení znamená rozejít se s hříchem, aby člověk mohl zakusit Boží milosrdenství (srov. Sir 55,1-8); bez obrácení posty a oběti nepřinášejí užitek (srov. Sir 34,21-31).
Mezi různými jmény, které nám uvádějí dokumenty společenství Qumranu a pod kterými bylo známo, je jméno "kajícníci Izraele". Ideálem společenství Qumranu bylo usilování o dokonalost prostřednictvím mravního prvku: Boží vůle a poznání Zákona. Rozvíjí se bratrská láska: "nedělat nikomu zlo za zlo, ale získávat člověka dobrem". Mniši Qumranu mluví o mravní očistě.
Pokání v Novém zákoně
Od Qumranu k Janu Křtiteli je hluboká proměna. Jan žádá před křtem obrácení srdce, které se projevuje uskutečňováním spravedlnosti, rovnosti a pokoje (srov. Lk 3,10-14). "Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království" (Mt 3,2), to je výzva všem: židům (srov. Lk 3,12) i pohanům (srov. Lk 3,14). Obrátit se znamená přinášet ovoce hodné pokání (srov. Mt 3,2.8.11; Mk 1,4; Lk 3,10-14), neboť příslušnost k určitému národu nespasí (srov. Mt 3,9).
Ježíšova misijní činnost je výzvou obrátit se a věřit v "radostnou zvěst": "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15; srov. Mt 4,17). Obrácení je všeobecné, přináší radost (srov.Lk 15,7.10,32), je znamením otevření se bližnímu (srov. Mt 25,31-40; Lk 19,8-10); znamená zhodnotit život (srov. Mt 13,44-46; Lk 17,33; Mk 8,35; Mt 10,39...), uvěřit Jemu, Ježíšovi, být jeho učedníkem, věřit evangeliu (srov. Mk 16,16). Obrácení přináší ovoce dobrých skutků (srov. Mt 15,1-20).
Obrácení se obecně obrací dovnitř, spočívá především ve změně způsobu hodnocení věcí (metanoia), z kterého, pokud je upřímné, plyne dále i nový způsob jednání (dobré plody).
Pokání v poslání apoštolů spočívá v tom, že jsou posláni kázat radostnou zvěst evangelia a křest jako smlouvu přijetí (ze strany Boží) a víry (srov. Mt 28,18-20; Mk 16,15-18). Lukáš říká výslovně: "v jeho jménu bude hlásáno všem národům obrácení a odpuštění hříchů" (Lk 24,47).
Apoštolové hlásají obrácení: lítost a křest (srov. Sk 2,38; 3,19; 5,31; 8,22; 11,18; 17,30; 20,21; 26,20).
Obrácení zahrnuje: - rozchod se zlem (srov. Sk 3,26; 8,22; Žid 6,1; Zj 2,22;
9,20-21; 16,11), - návrat k Bohu živému (srov. Sk 20,21; 26,20; 1 Petr 2,25;
Zj 16,9), - povinnosti člověka (srov. Sk 2,38; 3,19; 8,22; 17,30; 26,20),
- Boží dar (srov. Sk 3,26; 5,31; 11,18).
Výzva apoštolů k obrácení je stejná jako u Krista. Zlo, od kterého je třeba se odvrátit, je především stav oddělení od Boha a Krista.
Jejich poslání je otevřeno všem národům (srov. Mt 28,18; Mk 16,15; Sk 2,37-38; 8,26-40; 10).
Obrácení se uskutečňuje ve víře v Ježíše Krista (srov. Mt 28,19-20; Mk 16,15; Sk 2,38; 8,36-37; 1 Kor 3).
Obrácení se dotvrzuje křtem (srov. Mt 28,19; Mk 16,16; Sk 8,36-37), který dává účast na Ježíšově smrti a vzkříšení (srov. Řím 6,2-4.11).
Svatý Pavel užívá málo slova "metanoia", které u něho zahrnuje víru, neboť se vztahuje na obrácení pokřtěného, a projevuje lítost a bolest (srov. Řím 2,4-6).
Obrácení je Boží dar, který pomáhá změně života, postojů (srov. 2 Tim 2,25); rozchází se s hříchem (srov. 2 Kor 12,21; Gal 4,9) a přináší život podle Ducha (srov. 2 Kor 3,16).
Klíčem, úhelným kamenem obrácení v pavlovské teologii je ospravedlnění: "Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista" (Řím 5,1).
Obrácení je: - účast na tajemství Kristově (srov. 1 Sol 5,10; Kol 2,12-14;
3,3-4), - rozlišení mezi tělem a duchem: člověk tělesný (srov. Řím
2,29; 3,27; 1 Kor 1,21-23; 2 Kor 11,30; Gal 6,13; Ef 2,3)
a člověk duchovní (srov. Řím 2,17; 5,2-3.11; 2 Kor 10,17;
11,30; 12,9; Gal 6,14; Flp 3,3), - nové stvoření (srov. 2 Kor 5,17; Gal 6,15; Ef 2,15), - smrt starého člověka a stvoření člověka nového (srov. Řím 6,6;
Kol 3,9-10; Ef 4,24).
Pavlova kritéria pokání jsou mírná do té míry, že o provinilci v korintské obci píše: "Spíše mu už odpusťte a potěšte ho, aby ho snad přílišný zármutek nestrávil. Proto vás vybízím, aby u vás vůči němu převážila láska" (2 Kor 2,7-8). Na Timotejovi žádá vlídnost vůči odpůrcům: "(služebník Páně má být) v usvědčování odpůrců vlídný, v naději, že jim Bůh dopřeje, že se obrátí..." (2 Tim 2,25).
Ve spisech svatého Jana jsou dvě základní hlediska týkající se obrácení-pokání, která nám podává: víra v Ježíše a život v lásce.
Věřit v Ježíše dává schopnost stát se Božím dítětem (srov. Jan 1,12; 2,11; 4,39-41...).
Věřit v Ježíše znamená zrodit se znovu (srov. Jan 3,3-5; 3,16-21; 7,37-39).
Obrácení z nás dělá Boží děti (srov. Jan 8,47; 1 Jan 4,4-6); syny Otce (1 Jan 2,16); syny pravdy (srov. Jan 18,37); dává nám zrodit se z Boha (srov. 1 Jan 2,29; 3,9; 4,7...). Obrácení vede k změně chování (srov. Zj 2,5; 2,21).
Obrácení se projevuje v lásce k bratřím a vzdaluje od nespravedlnosti (srov. 1 Jan 3,7-12.16-18).
Obrácení se musí uskutečnit v tomto životě
Jan má mírná kritéria pro kajícníky: "Moje milé děti, toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa" (1 Jan 2,1-2).
Z ostatních spisů Nového zákona svatý Jakub ve svém listu připouští, že člověk se může vrátit k hříchu, avšak modlitba a rada bratří může mu pomoci k obrácení (srov. Jak 5,19-20).
List Židům nám mluví o vzájemné spolupráci bratří, abychom se udrželi v obrácení (srov. Žid 3,13), má však přísná kritéria k pokání až tak dalece, že ti, kdo padli, nemohou se vrátit k obrácení: "Komu se už dostalo světla, kdo okusil nebeských darů, kdo přijal Ducha svatého, kdo zakusil krásu Božího slova a moc budoucího věku - a potom odpadl, takového je nemožné pokáním znovu uvést do původního stavu: vždyť on znovu křižuje Božího Syna a vydává ho v posměch" (Žid 6,4-6).
Obrácení vede člověka, aby byl novým stvořením: novým ve vztahu k Bohu jako středu života křesťana, novým v mravních postojích, v konání dobra a vyhýbání se zlu, a novým v citových vztazích k Bohu jako Otci a k lidem jako bratřím, a dává i nový vztah ke stvoření.
Valentin Redondo OFMConv.
Z italštiny přeložil: Radim Jáchym OFM