Holota, Benedikt OFM

Běchovice a Chrudim

Jednoho dne jsem náhodou našel mezi inzeráty požadavek ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích  na konstruktéra pro zpracování dokumentace pokusného zařízení pro spalování práškového uhlí úletem. Přihlásil jsem se - a byl jsem přijat.

V té době se velmi lpělo na účasti pracovníků na májových průvodech. Do májového průvodu mne přišel pozvat jeden pan inženýr. „Šel byste?“ - „Proč ne. Vždyť i já se cítím být pracujícím.“ Pan inženýr se rozzářil Já jsem však dodal: „Ale můžete mi, pane inženýre, zaručit, že se v průvodu neponesou žádná protináboženská a proticírkevní hesla?“ Pan inženýr zrozpačitěl: „No, to vám zaručit nemohu.“ A tak jsem rozhovor uzavřel: „Řekněte mi, co byste si o mně myslel, kdybyste mě viděl jít v průvodu za nějakým takovým protináboženským heslem?“ Pan inženýr se usmál a odešel. A za krátkou dobu jsem odešel z úPV i já. Dostal jsem „padáka“. Byl jsem poslán do čerstvě zřízeného tepelného střediska v Chrudimi.

Do Chrudimi jsem se dostal takto: Nový zaměstnavatel mi poslal zprávu: „Naše auto pojede kolem druhé hodiny z Prahy do Chrudimi. Má značku tu a tu, čekejte cca v 15,30 hod. u výpadovky na Kolín naproti běchovickému nádraží.“

Čekal jsem a sledoval značky aut. Když jsem se konečně dočkal, auto se kolem mne mihlo, aniž mě šofér vzal na vědomí. Co teď? Pán Bůh ale nezná neřešitelné situace. V okamžiku, kdy mě auto míjelo, praskla mu pneumatika. Musel zastavit a kolo vyměnit. Pohodlně jsem k němu došel, představil se, počkal, až byl s prací hotov, nasedl jsem a odjeli jsme do mého nového „domova“. Tam čekalo překvapení další.

Ředitel závodu mě přivítal velice vlídně a nabídl mi čtyři podnájmy. Abych si vybral. Když jsme je s jedním závodním technikem obešli, byl jsem na ulici: všichni si to rozmysleli. Pomalu jsme se pěšky loudali městem do závodu. Potkali jsme úplně cizí paní. On se jí v zoufalství zeptal: „Nemáte, paní, náhodou v domečku jeden volný pokoj pro našeho nového technika?“ Paní velmi energicky odpověděla: „Mám! Ale nikoho neberu!!“ Můj průvodce se s ní dal do řeči a doprovodili jsme ji k jejímu domečku, a ona nám stále kategoricky opakovala: „Nikoho neberu!“ Pod tlakem vnitřního hnutí jsem řekl: „Mohli bychom se zcela nezávazně podívat na ten váš volný pokojík?“ - „To můžete. Ale to vám říkám, že nikoho neberu!“ Pokojík byl jako stvořený podle mých představ. Můj průvodce jí poděkoval za ochotu a dal jí moji adresu pro případ, že by si to snad přece jen rozmyslela. „Adresu mi můžete dát, ale já si to nerozmyslím!“ řekla kategoricky.

Asi za týden mi přišel dopis: „Přijeďte. Já jsem si to rozmyslela.“ Později mi má nová paní domácí vyprávěla, jak to s tím rozmýšlením bylo.  Tu noc se jí zdálo o jejím před půl rokem zemřelém manželovi, jak k ní přišel do pokoje a důrazně jí řekl: „Mámo, to ti říkám, toho pána vem! Toho pána vem!“

Tato paní, u které jsem potom bydlel sedm let, byla energická, noblesní paní. Se svým manželem žila v hezkém vztahu. I po jeho smrti se chodila k hrobu radit o všem, co měla rozhodnout. V kuchyňce na zdi měla staré kyvadlové hodiny, které se občas zastavovaly. Řešila to tím, že ťukla vařečkou do kyvadla a hodiny zase nějakou dobu šly. Jednou se ale nerozběhly ani po několikerém pobídnutí, a paní domácí to rozzlobilo. Prudce uhodila vařečkou do kyvadla, zahubovala, vzala kabát a běžela na hřbitov. Ještě když byla kus cesty od hrobu svého manžela, volala: „Táto, já ty hodiny vyhodím! Já je vyhodím!“ Vrátila se ze hřbitova domů - a hodiny šly! Tikaly celých sedm let, co jsem tam bydlel!

Při zkušebním provozu jednoho technologického zařízení v Táboře pro jihočeskou Frutu - byl to infratunel na pečení  bifteků - jsem po pracovní době zašel na večeři do blízkého hotelu. Ještě jsem ani nedosedl ke stolu, když ke mně přistoupil mladý urostlý muž v kožené bundě. Důvěrně mě oslovil: „Vy jste bratr Benedikt?“ V prvním okamžiku jsem si myslel: „Tak ani v tom Táboře mi ti estébáci nedají pokoj!“ Rozpačitě jsem odpověděl: „Jsem.“ Mladý muž se usmál a představil se: „Já jsem Jenda Schelong, jeden  z vašich mladých juvenistů. Dělám tady šéfkuchaře a jsem rád, že se setkáváme.“ Ulevilo se mi. Od té doby, když jsem tam přišel na večeři, stačilo říci vrchnímu: „Řekněte panu šéfkuchaři, že je tady Benedikt,“ a Jenda mi vždycky poslal exkluzívní porci. Pak už jsme se nikdy neviděli.

I při veškeré péči šéfkuchaře jsem do dokončení předávky zařízení stejně ztratil za těch čtrnáct dnů čtyři kila na váze. Starostí bylo dost.

S Chrudimí jsem se loučil těžko. Byl tu zdravý vzduch, měl jsem dobrého zpovědníka pana profesora Vrzala, několik  dobrých přátel, byly tam hezké kostely.  Někdy jsem byl na večerní mši svaté v Pardubicích. Jednou jsem šel z Pardubic z velikonoční vigilie. Šel jsem v noci do Chrudimi schválně pěšky. Chtěl jsem prožít velikonoční noc celou. Byla  kouzelná. Jenže sotva jsem vyšel za město, loudalo se za mnou auto estébáků tak dlouho, až je to přestalo bavit. Kolem třetí hodiny noční začali v okolních vesnicích kokrhat kohouti. Vzpomněl jsem si na Petra. Cestou jsem nespěchal. Přišel jsem domů až k ránu.

V průběhu pobytu v Roztokách, ústavu paliv v Běchovicích a v Chrudimi jsem stále ještě občas něco nakreslil. Většinu obrázků si rozebrali bratři nebo spolupracovníci. Pro mne nezbylo nic. Nastaly vážné starosti pracovní a později, když jsem opustil práci technickou, i starosti pastorační. Na kreslení nebyl ani čas, ani pomyšlení.

(pokračování)

Benedikt Holota OFM