Říský, Bernard OFM

II - Křížová cesta

Když  František se svými prvními druhy uslyšel a přijal slovo Pánovo, že je třeba všechno opustit, zříci se sám sebe a spolehnout se jen na Pána, který se o vše postará - měl radost z nalezené cesty, aniž tušil, co to VŠECHNO bude pro něho znamenat.

Se svými prvními společníky vyrazil do Říma, aby jim pan papež dovolil žít evangelium doslova a do písmene. Naráží však na nepochopení a vrací se jen s dovolením kázat lidem - a s úkolem napsat  řeholi.

Když ho jednou Pán při čtení evangelia ve mši osloví svým požadavkem: Jděte do celého světa - František jásá: To je ono, cesta pro nás!  Rozesílá bratry po dvojicích do světa. První se mu vrátili bratři, které poslal do Německa, aniž by znali řeč. Dotázáni, jestli nejsou kacíři, použili jediné slovo, které znali: Ja, ja... a Němci je zbili a vyhnali.

Tato zkušenost vzbudila u Františka touhu po mučednictví. Nasedl na loď a plavil se do Sýrie k mohamedánům. Vítr však zahnal loď zpět k Dalmácii.

Kardinál Hugolín ho nepustil do Francie, a tak se František vydal do Španělska. Pro nemoc se však musel brzy vrátit.

Tím větší radost mu způsobil kardinál Hugolín, když ho vyzval, aby se zúčastnil křížové výpravy. Tím větším zklamáním však bylo pro něj zjištění, že v křižáckém ležení jsou dobrodruzi z celé Evropy, žijící pohanským životem. František jim začal kázat pokání a ne válku. Sklidil za to od nich posměch, že je zbabělec. V následné bitvě pal zahynulo šest tisíc křižáků.

Když František neuspěl k křižáků, rozhodl se, že půjde k sultánovi. Buď ho získá pro Krista, nebo získá mučednickou korunu. Ani to mu však nevyšlo - dostal jen povolení navštívit posvátná místa ve Svaté zemi.

Při návratu do křižáckého tábora zjistil, že papežský legát trvá na dobytí Damietty přes nesouhlas Jana de Brienne, jeruzalémského krále.  František zase nic nepořídil, Damietta byla dobyta a vše živé bylo krutě vyvražděno, takže po tři měsíce se nikdo neodvážil tam vstoupit ze strachu z moru.

František byl definitivně zbaven iluzí o rytířství a v doprovodu Jana de Brienne - který později vstoupil do františkánského řádu - se vrátil. Byl tak zesláblý, že se neudržel na oslu, a tak ho rytíři vezli v náručí.

Další zklamání na něj čekalo v Assisi. Zjistil, že kardinál Hugolín ho poslal na křížovou výpravu, aby mu nepřekážel v organizování řádu. A tak František, těžce nemocný a skoro slepý, se zříká vedení řádu a ustanovuje místo sebe Petra Kataniho, s nímž hledal na začátku Boží vůli rozevřením evangelia. Petr však  za půl roku umírá a jeho nástupcem se stává bratr Eliáš.

František se uchyluje do samoty a píše řeholi. Hotovou předá bratru Eliášovi a ten mu za nějaký den řekne, že ji ztratil. František píše znovu a ustupuje požadavku kardinála Hugolína: Přijímá zřízení noviciátního roku - v klášteře - kde se bratři modlí chórovou modlitbu jako mniši, jen zkrácenou (breviarium!). Tak František přišel o svůj sen - musel se vzdán své ideje evangelijní svobody.  Chtěl mít bratrstvo, z něhož církev udělala řád. František řeší svou situaci tím, že svěří své bratrstvo církvi, aby dal příklad bratřím, od nichž žádal, aby byli vždy poddáni a podřízeni „u podnoží svaté římské církve“.

Pan papež na to odpovídá Františkovi tím, že mu posílá své osobní lékaře. Ti mu léčí oční neduh vypalováním čela a spánků žhavým železem. František sice ví o nesmyslnosti těchto a podobných lékařských úkonů, ale z poslušnosti k papeži přijímá tuto lékařskou „péči“. Když byl tak sláb, že ho bratři nemohli dopravit do Porciunkule, nechali ho u sv. Damiána na zahradě v chatrči, kde ho - slepého - obtěžovaly myši. A právě z této bolesti duše i těla vytryskl chvalozpěv díků Františkova srdce - za bratra slunce a všechno stvoření, které už neviděl, ale vnímal srdcem - i za sestru smrt, kterou vítá s písní a úsměvem, protože „neztrácí život, koho Pán bere k sobě“. Vždyť Pán - vtisknutím svých pěti ran Františkovu tělu - potvrdil, že toto je autentická cesta za Láskou, protože k Lásce, která se pro nás dala pověsit na kříž, se nedostaneme jinak než křížovou cestou, vedoucí na Kalvárii. To je zároveň i královskou cestou, protože láska všechno proměňuje - chudobu v bohatství, bolest v radost a umírání v život - jak dosvědčuje sám František v Závěti: „Co se mi hořkým zdálo, proměnilo se ve sladkost duše i těla.“

Bernard Říský OFM