Gryń, Stanislav OFMConv.

Poutníci a cizinci na tomto světě (PŘ 6)

Celá doktrína sv. Františka o chudobě má eschatologický význam. Osudem menšího bratra je jít světem bez stálého bydliště, beze všeho, co by bylo překážkou a zdržovalo tady na zemi. Jeho zrak je zaměřen do  země živých.

Odtud vychází jeho myšlenka, aby žil nejistotu materiálních prostředků, a to konečně je pro něho jistotou v lásce Boha Otce, podle učení Ježíše Krista. Tuto provizornost života přijal po svém obrácení a nikdy ji neopustil.

Jednou, když světcův vikář Petr Catani viděl, jak na návštěvu Porciunkuly přicházejí zástupy bratří, ač z almužen není ani tolik, aby se dostalo nejnutnějšího, řekl Františkovi: „Bratře, nevím,, co mám dělat. Bratři sem odevšad přicházejí a já nemám, čím je občerstvit. Dovol, prosím, abychom si mohli ponechat něco z majetku noviců, co by se uschovalo, aby se to použilo v čas potřebný na krytí nezbytných výdajů.“ Světec mu odpověděl: „Nejmilejší bratře, kéž bychom neměli lásku, která by nás nutila hřešit proti řeholi!“ Bratr na to odpověděl: „Co tedy mám dělat?“ Světec mu řekl: „Směle si vezmi ze šperků na oltáři Panny Marie, když nemůžeš jinak potřebným pomoci. Věř mi: bude jí milejší, když obereme její oltář, abychom zachovali evangelium našeho Pána Ježíše Krista, než kdyby její oltář zůstal ozdobený, ale evangeliem jejího Syna by se pohrdlo. Však Pán někoho pošle a ten Matce nahradí, co nám zapůjčila“ (2Cel 67).

František má strach před zajištěností života. Jeho zbožnost, napomenutí a celá spiritualita ukazuje, že žije dnem Páně - očekává jeho příchod. Takové je i poslání celého společenství bratří (srov. 2Cel 156).

Naděje provází každého věřícího člověka, který je na cestě do své opravdové vlasti, a tím více každého bratra. Proto vše: dům, nářadí i jídlo mělo připomínat putování a vyhnanství (2Cel 60).

Bratři jako poutníci na cestě se nemohou usídlit v nějakém domě a mají být pohotoví měnit místo z jednoho kraje do druhého, když to bude nutné.

V tomto období skupiny poutníků, které putovaly do Svaté země nebo do Santiago di Compostella, byly připomenutím pro celý křesťanský lid, že člověk je poutníkem k věčnosti. František sám sdílel s poutníky tuto zkušenost víry. Proto  žádal, aby jeho synové žili podle zákonů platných pro poutníky; aby pobývali pod  cizím přístřeším, pokojně chodili světem a měli vroucí touhu po pravé vlasti (2Cel 59).

Řeholní život byl vždycky znamením putující církve. Ale každá historická epocha jiným způsobem tuto skutečnost vyjadřovala. Východní anachoreti a cenobiti ji vyjadřovali útěkem z města na osamělá místa, kde hledali „andělský“ život a žili s minimem lidských potřeb. Západní mniši vytvářeli pozemské město mezi novými národy Evropy, aby tím způsobem připravili národům nebeské město (v nebi), proto budovali trvalé kláštery a trvalost místa byla podstatou tohoto závazku. Tedy mnišský klášter nemohl být chudý a život v něm nemohl být nejistý.

Ale ve 13. století se situace v Evropě změnila. Bylo hodně chudých, kteří chodili světem a hledali práci, proto František se svými bratry, z Božího vnuknutí, jde k nim a za nimi a hlásá evangelium.

Putovat světem po dvou, bez mošny, bez zajištění, hlásat pokoj, dávat zadarmo, žít podle vzoru Ježíše Krista a skupiny jeho apoštolů, to je charakteristické jádro života bratří sv. Františka. Pozdější literatura to pojmenuje „život podle apoštolského vzoru“.

Opravdoví hosté celého světa smějí jíst všechna jídla, která jim budou předložena (NŘ 3) a nemohou být nikomu na obtíž.  Apoštolská chudoba je vlastním charakteristickým svědectvím menších bratří a živým kázáním, které hlasitě volá: občané nebeského Jeruzaléma: tady nemáte město k trvalému pobytu; to budoucí (město) hledáme (Žid 13,14).Chudé, apoštolské a žebravé bratrství je hmatatelným důkazem, že horské kázání je uskutečnitelné. František chtěl, aby jeho bratrství nebylo zajištěno ani po stránce materiální, ani sociální, ani intelektuální. Proto františkánská chudoba je absolutní ve smyslu individuálním i společenském. Zdá se, že více ve smyslu společenském než individuálním. Jde tedy o život bez jakéhokoliv trvalého pouta - být vždy pohotoví službě Bohu a bližním.

 

 

                Peníze špatným základem

4. kapitola řehole říká: Přísně zakazuji všem bratřím, aby jakýmkoli způsobem přijímali peníze, ať přímo nebo nepřímo.

Klíč  ke správnému pochopení této kapitoly je v základním poslání bratří: být  poutníky a cizinci na tomto světě. František viděl u svého otce touhu po penězích, později chtěl opravit San Damiano způsobem syna bohatého obchodníka, ale po dlouhém rozjímání dospěl k tomu,  že bude následovat život skupiny Ježíšových učedníků, které poslal Pán hlásat Boží království bez zlata, stříbra...

V nové řemeslnické a obchodní společnosti koncem 12. století roste peněžní ekonomie: novou mocí se stávají peníze. Ten, kdo měl peníze, měl vyšší postavení než ten, kdo vlastnil půdu, než zemědělec.

Pro společenství bratří, kteří měli jít do světa, existovalo velké nebezpečí v penězích, které rostlo s obrovským rozvojem řádu: spolehnout se na peníze a získat moc podobnou mnišským klášterům.

 

 

    Sloužit Pánu v chudobě a pokoře. Minoritas.

František volí pro společenství bratří jméno Fratres Minores, aby bratři nepropadli do pyšné a fanatické chudoby bez lásky. Takové jméno ukazuje na těsné spojení  fraternitas  a  minoritas.

Minoritas pro Františka znamenalo dynamický postoj společenství bratří, kteří - sjednoceni v lásce a chudobě - jsou vždy připraveni sloužit lidem. Být  menším znamená vzít vážně volbu života podle evangelia, tj. stát se chudým - žít životem člověka chudého - jako Ježíš Kristus.

Minoritas je evangelní dispozice člověka složená ze dvou ctností: chudoby a pokory.

Opravdová pokora pro Františka znamenala pravdu: vidět objektivně zlo a dobro v nás, tak jak nás vidí Bůh. Pokorný se ukazuje takový, jaký je. František říkával: Jakou  cenu má člověk v Božích očích, jen takovou cenu má skutečně, a nic více (LM 6,1).

Pokora znamená: uvolnit místo pro Boha (bl. Egidio).

 

 

        Chudoba a práce

Druhý vatikánský koncil ukazuje lidstvu křesťanský smysl aktivity člověka v dimenzi osobní a sociální. Prací se člověk zapojuje do tvůrčího díla Boha a tím spolupracuje na novém stvoření, sjednocuje se s Kristem, který posvětil prostředí našeho lidského života a učinil práci nástrojem spásy a dal jí rozměr pokání. Práce je neoddělitelná od lidské osoby a od její misie v tvoření. Je přirozeným prostředkem živobytí a osobního růstu. Je také prostředkem sjednocujícím nás s jinými, dává nám možnost služby bratřím a vede k pokroku lidské společnosti (srov. GS 67).

Když sv. František psal řehole, bylo jiné pojetí práce, a to velmi odlišné od našeho. Rozlišovalo se „arti liberali“ (svobodné umění, svobodná práce) a „arti servili“ (služebné umění, práce). První byla považována za poctu člověka a jeho zdokonalení; ruční a technická práce byla považována za nižší, ve své podstatě za překážku v duchovním životě člověka.

Sv. Tomáš ospravedlňoval fyzickou práci ze čtyř důvodů:

- nutnost starat se o prostředky pro každodenní život,

- vyhnout se zahálce,

- přemoci chtivost,

- dávat almužnu.

Mnišská tradice chápala důstojnost práce z důvodu asketického: vyhnout se zahálce a pokušení.

František kromě těchto pohledů na práci měl ještě více evangelní a „moderní“ pohled. Vyjádřil ho v 7. kapitole Nepotvrzené řehole: Jak mají sloužit a jak pracovat. Tady práce má bratrský rozměr, slouží lidské společnosti, a  také je znamením minoritas. Právě fyzická práce, o které mluví v řeholi, je práce sluhů. Chtěl, aby bratři pracovali v domech jiných: Žádný bratr, kdekoli je u jiných lidí ve službě nebo v práci, ať není správcem majetku ani nemá jiné vedoucí postavení v domě, ani ať nepřijme úřad, který by mohl působit pohoršení nebo pro který by mohl „ztratit svůj život“. Spíše ať jsou menší a poddáni všem v domě“ (NŘ 7).

Ve středověku práce byla stavem lidí chudých.

František  předvídal také odbornou řemeslnickou práci: Bratři, kteří mohou pracovat, ať pracují, a sice ať vykonávají řemeslo, kterému se naučili, pokud neškodí spáse jejich duše a mohou je zastávat počestně (NŘ 7).

Práce často nedávala dost prostředků pro obživu bratří zvláště proto, že se o jídlo dělili s malomocnými. V takovém případě mohli přijmout almužnu (srov. NŘ 7). A protože se obával, že bratři budou pohrdat fyzickou prací, ve svém Odkazu napsal:  Já jsem pracoval vlastníma rukama a budu pracovat; a rozhodně chci, aby všichni ostatní bratři se zaměstnávali počestnou prací. Kdo neumí pracovat, ať se naučí, a to ne z touhy po mzdě za práci, ale pro příklad a pro potlačení zahálky. A když za práci nedostaneme mzdu, obrátíme se ke stolu Páně a budeme prosit o almužnu dům od domu (Odkaz).

Společný, bratrský život, kde je o vše postaráno, ohrožuje zahálka. Blažený František často říkal, že pravý Menší bratr má rád chodit pro almužny. (...) Kdysi žil bratr, který prosit o almužnu téměř nechodil, ale zato při jídle jedl za tři. Když světec zpozoroval, že je milovníkem břicha, že plody rád, ale práce se neúčastní, napomenul ho jednou takto: „Milý bratře komáre, jdi, kam chceš, neboť se chceš živit jen potem svých bratří, ale v Božím díle lenošit. Podobáš se bratru trubci, který sice včelí práci na sebe vzít nechce, ale med chce jíst první.“ Když tento tělesně smýšlející člověk viděl, že je jeho žravost odhalena, vrátil se do světa, který ještě stejně neopustil (2Cel 75).

Jak dnešnímu světu ukázat poslání chudoby? Světu, který, jak se zdá, bojuje proti chudobě. Papež Pavel VI. na setkání se SFŘ řekl, že samo slovo chudoba je v Bibli kontroverzní. Ježíš říká: blahoslavení chudí, ale také vybízí k překonání utrpení, které vyplývá z chudoby.

Tedy: chudoba je dobro, anebo zlo?

Kde je pravé místo evangelní chudoby?

Evangelní chudoba především znamená, že naše myšlenky nejsou spojeny s tímto světem, s tím, co nám nabízí, ale s Božím královstvím. Je potvrzením primátu Boha a lásky k bližnímu.

Evangelní chudoba je ideálem, je programem: zapřít sama sebe, bdít, přizpůsobit se podmínkám prostředí, je osobní povinností každého. Ale později je pramenem radosti. Opravdoví „chudí v duchu“ mohou zpívat se sv. Františkem Chvalozpěv stvoření (Pavel II., 19. 5. 1971).

Stanislav Gryń