Čech, Zdirad
19. srpna + 1297
Narodil se čtyři roky po smrti svého prastrýce sv. Ludvíka IX. krále a zemřel v roce jeho kanonizace. Po dětství stráveném v péči milující matky a učitelů z řádu sv. Františka a sv. Dominika následovalo věznění, když se stal spolu s bratry a mnoha šlechtickými mladíky rukojmí po válce mezi otcem Karlem II. z Anjou (synem Karla I. z Anjou, bratra sv. krále Ludvíka IX.) a králem Petrem aragonským o Sicilii. Tam objevil činnou lásku k bližním, ale do kláštera ho nevzali pro strach z královského otce. Pro králova syna není snadné stát se žebravým bratrem. Ale princ trval na svém. Odmítl nástupnictví, odmítl nevěstu, ale když otec konečně svolil, aby jeho syn byl knězem, už přispěchal papež s nabídkou biskupského stolce. Nakonec však z toho byla záchrana dávného snu: Ludvík svolil přijmout mitru, když napřed bude moci vstoupit mezi syny sv. Františka. Všichni se divili takovému biskupovi. Pod pluviálem hábit bosáků, na zlatém vyšívání smetí, jak navštěvoval chatrče nejbědnějších, aby čistil jejich rány a nosil jim jídlo. Ale nedivili se dlouho. Miláček chudiny byl vzat na nebesa ve třiadvaceti letech. Když ho r. 1317 papež Jan XXII. vyhlašoval za světce, byla při tom i jeho matka Marie, rozená princezna uherská, i mladší bratr Robert, král neapolský, který smířil otcův spor sňatkem s Jolantou, dcerou Petra aragonského, i další korunované hlavy, i velké shromáždění chudého lidu.
Papež Inocenc II. vyhlásil den sv. Ludvíka z Anjou pro všechna království a země pod habsburským žezlem za výroční svátek na poděkování za záchranu Vídně a četná vítězství armády císaře Leopolda I. nad Turky.
Znakové štíty patří světcovu otci (a panovnickému domu Anjou i království neapolskému) a jeho matce (tzv. Staré Uhry).
Zdirad Čech