Jáchym, Radim OFM
úplnější pohled na františkánskou eucharistickou tradici by překročil informativní účel tohoto seriálu i zaměření našeho časopisu. Po podrobnějším pohledu na eucharistii v životě a spisech sv. Františka (č. 3-6/98), sv. Kláry (č. 7/98), sv. Antonína, Bonaventury a Leonarda (č. 12/97-2/98) a církevního patrona eucharistie sv. Paschala (č. 8-11/97) zakončíme pohledem na tři úseky specifické pro ducha sv. Františka.
1. Teologie
Tak jako v jiných oblastech, také v eucharistii byly intuice sv. Františka, který se sám označuje za maličkého a nevzdělaného, přijaty, rozvinuty a prohloubeny prvními teology řádu s moudrostí a láskou.
Především je třeba poznamenat, že ve františkánské teologii nenalezla podporu v oné době šířená teze o rovnocennosti mezi pohledem na Hostii a eucharistickým přijímáním. Pokud je Alexandr Haleský považován za jednoho z jejích hlavních obhájců, pak je zaměňován se svými žáky, kteří došli až tak daleko. Jak Alexandr tak jeho žák Vilém z Melitony (Middletown v Anglii) zdůrazňují vznešenost a ústřední místo eucharistie mezi ostatními svátostmi a definují ji jako svátost lásky a sjednocení křesťanů mezi sebou a s Kristem, která tím vytváří jednotu Kristova tajemného těla.
Největší mistr františkánské školy, Učitel církve sv. Bonaventura spojuje s hloubkou teologické nauky živou lásku a mystickou inspiraci. K charakteristickým bodům jeho teologie patří aplikování zásady, že dobro (v tomto případě: nejvyšší Dobro tj. Kristus) směřuje k šíření a sdílení, k eucharistii; zdůraznění víry, avšak neoddělené od naděje a lásky; důraz na účelovost Kristovy přítomnosti, totiž svátostné požívání. V této věci, na rozdíl od scholastických teologů, klade důraz na lidskou a antropologickou povahu svátosti a dospívá k tezi (později opuštěné), že Kristova přítomnost zůstává, dokud eucharistické způsoby uchovávají povahu pokrmu.
Sv. Bonaventura je dále posledním velkým teologem, který v patristické a zvláště augustiniánské linii zastává pouto mezi eucharistií a církví, a brání rozdělení mezi tělem eucharistickým a tělem církve (dnes naštěstí znovu napravené): církev je posledním cílem a plodem eucharistie.
Jednou z hlavních zásluh sv. Bonaventury je však to, že považoval eucharistii za svátostnou cestu k mystickému spojení s Kristem, za velkou svátost křesťanské a mystické zkušenosti: tato intuice však žel brzo upadla v zapomenutí.
Další velký mistr Jan Duns Skot pokračuje a zdůrazňuje s jemností svého uvažování zjevenou skutečnost a mystická hlediska eucharistického tajemství, jak můžeme vidět z tohoto prostého citátu: "Je vhodné, že Kristus si nalezl mezi námi viditelné znamení, aby každý byl co nejvíce podnícen k úctě a zbožnosti vůči Kristu: a ve skutečnosti každá zbožnost v církvi je zaměřena k této svátosti."
2. Apoštolát
Františkánskou apoštolskou činnost (evangelizaci) lze shrnout na obranu katolického učení proti bludařským hnutím, kázání o eucharistickém tajemství a příspěvek k šíření úcty.
Mezi obránce eucharistie proti katarům je počítán sv. Antonín z Padovy, který působil slovem i četnými zázraky (viz POUTNÍK č. 2/1988). Sv. Jan Kapistránský se vyznačoval jako inkvizitor a kazatel proti českým kališníkům požadujícím přijímání pod obojí způsobou s nesprávným odůvodněním, že Kristus není přítomen pod pouhou způsobou chleba. Nejslavnější stránka byla však napsána františkánským společenstvím v Gorkumu, jehož jedenáct bratří bylo umučeno 9. července 1572 holandskými kalvíny pro svou víru v eucharistickou přítomnost Kristovu a v primát papeže.
Na poli kázání můžeme připomenout ještě některá jména jako Bertolda Řezenského, kazatele Nejsv. svátosti; sv. Bernardina Sienského, který obvykle slavil eucharistii na náměstích, aby probudil v posluchačích liturgické vědomí a vyzýval je k častému přijímání; Berdardina z Feltre, Jana Navarského a sv. Leonarda z Porto Maurizio, který připojoval ke kázání vystavení svátosti a její adoraci; jemu vděčíme za dílko "Skrytý poklad", v kterém objasňuje lidu cenu eucharistické oběti.
3. úcta
Především ve zbožném uctívání a aktivní účasti na eucharistickém tajemství prokázali synové sv. Františka věrnost duchuzakladatele. Příklad sv. Františka následovali bez přerušení Menší bratři, Chudé paní i příslušníci Řádu kajícnosti.
Dva příznačné příběhy z prvé doby uvádí Tomáš z Ecclestonu ve své kronice o příchodu bratří do Anglie: "Když bratr Haymon o Velikonocích viděl velké množství lidí ve farním kostele, ve kterém se bratři účastnili mše - neměli totiž ještě vlastní kapli - rozhodl se kázat lidu, aby nikdo nešel k přijímání ve smrtelném hříchu, a kázal tak dojemně, že mnozí se rozhodli odložit přijímání, dokud je nevyzpovídá. Zůstal tedy v tomto kostele po tři dny, zpovídal a utěšoval lid."
Druhý příběh nám možná ani nepřipadne, že se odehrál před téměř osmi staletími: "Bratr Mansvet vyprávěl, že když byl asi desetiletý chlapec, Menší bratři (v Itálii) ho učili, aby měl ve velké vážnosti svátost oltářní, a on, aby mohl o velikonocích jít k přijímání, postil se po téměř celou postní dobu. A právě v den Velikonoc, když všichni lidé šli k přijímání, ničema nejhorší pověsti jménem Ezzelino také šel k přijímání. Když přijal svátost oltářní, začal si povídat se sousedy a choval se tak, jako by měl v ústech jen kus chleba. Tu uviděl Mansvet, jak z jeho úst vypadla svatá hostie, která ve velké vzdálenosti spadla na zem. Ihned přiběhl ke knězi, který byl svatý muž, a sdělil mu, co viděl. Kněz mu nařídil hledat hostii tam, kde ji viděl spadnout, a on běžel a našel ji na stejném místě, ačkoli to bylo tam, kde lidé procházeli sem a tam, jak chodili k přijímání. A tak už jako chlapec zbožně přijal tuto hostii i všechny posvěcené hostie, které zůstaly na oltáři, a jeho víra se nevýslovně posílila."
Ze světců františkánské rodiny, kteří se vyznačovali zvláštní úctou k eucharistii, je třeba uvést vedle sv. Kláry zvláště sv. Markétu z Kortony, bl. Jana Peckhama, bl. Andělu z Foligna, sv. Kateřinu Boloňskou, bl. Krescensii Hössovou, bl. Battistu Varano, sv. Karla da Sezze, sv. Paschala Baylonského.
U Markéty z Kortony vášnivá láska ke Kristu v oltářní svátosti, s nímž se toužila sjednotit, narážela na stále živé a dramatické vědomí předcházejícího hříšného života, takže v její duši se střídaly pocity rostoucí potřeby očišťování, lásky a strachu, přitahování a odpuzování, až dostala od Pána tuto odpověď: "Neboj se, dcero, ani se nediv: neboť kterákoli duše dychtící přijmout tak vznešenou svátost měla by být očištěna ode všech chyb, tak aby se jevila a byla podobná čistotě slunce." Když dospěla ke každodennímu přijímání, velká kajícnice překonala všechnu trýzeň a dosáhla vnitřního klidu.
U bl. Anděly z Foligna účast na eucharistii spojená se stálým rozjímáním tajemství kříže je potravou pro hledání a získání mystického setkání s Kristem: "V rozjímání jsem pochopila, že on byl hostinou, on byl stolem, on byl pokrmem na něm položeným. Potom mezi pozvanými k duchovnímu stolu, těmi, které Bůh nechává sedět blízko sebe a kterým dovoluje jíst spolu s ním z jedné mísy a pít z jedné číše, jsou ti, kteří chtějí, rozumem a srdcem, poznat, kdo je tento Otec dobroty, tento Pán, který je pozval k tak nádherné hostině, a snaží se zalíbit se mu tím, že ho následují, když nesou kříž, dobrovolně přijatý kříž chudoby, pohrdání, soužení."
Od bl. Jana Peckhama, arcibiskupa z Canterbury (+ 1494), uvádíme jednu ze dvou eucharistických modliteb, které se nám zachovaly, v nichž mysl teologa se spojuje s duchem ctitele eucharistie, nauka s vznětem citů:
"Buď zdráva, živá Hostie / pravdo a živote /
V tobě všechny oběti / našly naplnění /
Tebou nekonečná sláva / byla dána Otci /
Tebou je církev / navždy chráněna //
Buď zdráv, kalichu laskavosti / schránko sladkosti /
V tobě jsou rozkoše /nebeské lahodnosti /
Plná pravdo / o podstatě Spasitele /
Svátosti milosti / pastvino lásky."
Závěr
Eucharistie ve františkánské spiritualitě představuje víc než jeden z nosných prvků: počínaje Františkovým povoláním je pramenem a středem života, stejně tak jako je jím v církvi. V eucharistii František, a po něm jeho synové, spatřují slévat se celé tajemství víry, od trojičního k tajemství vtělení a vykoupení, až po aktuální přítomnost Kristova slova a osoby k posvěcení jednotlivce a k budování církve.
Pohled víry se upírá na svátostné znamení, aby uchopil bezprostředně živou Lásku a dokonal s ní přetvářející jednotu. Víra v Krista, která nikdy není omezována a zvěcňována na pouhou objektivní stránku svátostné přítomnosti, ale vždy zaměřována k přijímání, zůstává sjednocující zásadou všech hledisek eucharistie: od slavení po uchovávání, od slova k svátosti, od osoby a úřadu kněze až po posvátné nádoby a plátna. Tato víra je současně kritériem chování křesťana: jeho odpovědi víry a lásky, úcty a klanění, svátostného přijímání a mystického spojení.
Toto správné a vyvážené vidění různých hledisek eucharistie ve víře je nejcennějším dědictvím svatého Františka.
Podle Dizionario francescano,
Padova 1983, heslo: Eucaristia,
zpracoval: Radim Jáchym OFM