Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Ducha svatého VI)

Všichni, kdo se alespoň zběžně zabývali křesťanskou teologií, vědí, že Janovo evangelium představuje nesporný vrchol novozákonní kristologie.[1] Méně křesťanů již ví, že učedník, jehož Ježíš obzvláštním způsobem miloval, proniknul nesmírně hluboko i do tajemství Božího Ducha. Nemělo by nás to udivovat, protože Ježíš z Nazareta je skutečně zjevitelem nejen Otce, ale i sebe sama a zcela pochopitelně i Božího Ducha; Ježíš je tedy zjevitelem celé Nejsvětější Trojice.[2]

To, co jsme právě řekli potvrzuje sám autor čtvrtého evangelia, protože v popisu sestoupení Ducha na Ježíše při křtu jako jediný evangelista[3] podtrhne, že Duch na Ježíši spočinul a že s ním zůstal.[4] Tato skutečnost je popsána řeckým slovem menein, jímž se vyjadřuje trvalé přebývání, obdobně jako Boží sláva spočívala na stanu setkání (Ex 40,34) a na Šalomounově chrámu (1 Kr 8,10-11). Ne nadarmo pak sám Ježíš hovoří o svém těle jako o chrámu Boží slávy (Jn 2,19-22), vždyť znovupostavení chrámu - vzkříšení těla je vrcholným zjevením Synovy božské slávy.[5] Jen mimochodem: Rozhodně není bez zajímavosti, že v Janově evangeliu se nikdy neříká, že Ježíš dostává Ducha od Otce nebo od Boha; naopak Ježíš je ten, kdo prostřednictvím svého působení a hlásání dává učedníkům Ducha (Jn 6,63). I sestoupení Ducha na Ježíše při křtu je pouze vypravováno Janem Křtitelem, kterému se takto dostalo znamení, že Ježíš je tím, kdo má moc křtít Duchem, tedy darovat Ducha (Jn 1,32-34). Setrvání Ducha na Ježíši zároveň přivolává na mysl Davidovo pomazání a to, že Duch se Davida poté zmocňoval i nadále (1 Sam 16,13). Trvalé spojení mezi Ježíšem a Duchem je tedy potvrzením toho, že Ježíš je skutečným Božím Synem, že je oním Mesiášem, o němž hovořili proroci (Iz 11,2; 42,1n; 61,1n).

Pokud chceme správně porozumět tomu, kdy a za jakou cenu daruje Kristus učedníkům Ducha, pak musíme vyjít z textu Jn 7,37-39. Evangelista vykládá výrok o proudech živé vody, které poplynou z útrob[6] toho, kdo věří v Ježíše, tak, že tento proud živé vody se vztahuje na Ducha svatého, který bude v plnosti darován tehdy, až bude Ježíš oslaven. Toto oslavení se ve čtvrtém evangeliu vztahuje na hodinu kříže,[7] kde podle Jana započíná plné zjevení Ježíšovy synovské a královské identity.

„Když přišli k Ježíšovi, viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili." (Jn 19,33-35)

Tradiční výklad viděl ve vodě symbol křtu a v krvi symbol eucharistie. Pořadí by pak ale mělo být >>voda a krev<<, a nikoli opačně. Voda je v Janově evangeliu symbolem Ducha svatého, jak na to poukazuje kromě Jn 7,37-39 například i Jn 3,5n. Navíc Jan užije trojího vyjádření toho, že svědectví jednoho z vojáků je zcela jistě pravdivé, jedná se tedy o cosi nesmírně důležitého. Symbol krve a vody je možno vyložit i jinak: Ježíš daroval sebe sama až do poslední krůpěje krve a toto jeho lidské sebedarování je svátostí Božího sebedarování se člověku.[8] Ježíšova lidská láska, vydanost a věrnost až za hrob[9] dokonale zjevuje totální sebedarování, jež existuje od věčnosti v Trojici. Otec daruje vše Synu a Syn napodobuje Otce v tom, že mu rovněž daruje všechno, co od něj přijal. To, co si vzájemně darují, je Duch svatý. Ježíšovo sebedarování zprostředkuje světu věčnou lásku Otce a Syna, Boží život, Ducha svatého.[10]

To, že Ježíš daruje svým učedníkům Ducha již v hodině svého vyzdvižení na dřevo kříže naznačuje zřejmě i verš 19,30, kde se říká, že Ježíš odevzdal ducha. Jan velmi často dává svým slovům dvojí význam: jeden se vztahuje bezprostředně k viditelné realitě, druhý pak míří k hlubokému teologickému významu. Poslední výdech Ukřižovaného se tak stává podle Jana skutečnou svátostí, tedy reálně působícím znamením, darování Ducha Božího.[11]

Jan nehovoří o daru Ducha svatého o Letnicích, protože přímé udělení Ducha učedníkům nastane ve velikonočním dramatu ukřižování a vzkříšení Ježíše z Nazareta.

„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: <>." (Jn 20,22-23)

Z předešlých částí našeho cyklu o Duchu svatém víme, že oslavený Ježíš může darovat Ducha jedině proto, že je skutečně Bohem.[12] Konec konců Apoštol Tomáš to říká úplně jasně (Jn 20,28). Ježíš se navíc chová stejně jako Hospodin při stvoření člověka (Gn 2,7), jak na to ukazuje dechnutí na učedníky. Souvislost s Jn 19,30 je evidentní, protože symbolem darování Ducha je Ježíšův dech. Nezapomínejme, že vzkříšený Kristus předtím než daruje vdechnutím Apoštolům Ducha, ukazuje rány svého umučení.

Ježíš uděluje Ducha a dar odpouštět hříchy pouze Apoštolům, tedy pouze těm, kdo mají plnou zodpovědnost za jednotu mezi věřícími. Pravomoc odpouštět hříchy má ze svěcení pouze biskup, přímý nástupce Apoštolů. Proč? Jde o to, že hřích je překážkou společenství člověka s Bohem i člověka s člověkem. Odpouštět hříchy znamená vytvářet jednotu, která pramení z Kristova kříže jako dar lásky, dar Ducha. Kristus přece řekl:

„A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě." (Jn 12,32)

Vždyť Ježíš zemřel za to, aby shromáždil v jedno rozptýlené děti Boží (srov. Jn 11,52). Duch svatý jako síla odpuštění a smíření je i sjednocující silou Kristovy církve. Kříž Ježíše z Nazareta je tedy skutečným úhelným kamenem chrámu církve.[13]

Další velice důležitou kapitolou Janovy pneumatologie představují Ježíšovy výroky ve večeřadle v předvečer jeho umučení. Nejprve si musíme uvědomit, že v Kristových slovech na rozloučenou je jednoznačně přítomna perspektiva působení Ducha svatého v době církve.[14] To je vidět i z toho, že všechna slovesa, která popisují působení Ducha svatého, jsou v této časti Janova evangelia v budoucím čase. Kristus tedy hovoří o tom, jak bude Duch působit po jeho odchodu a po té, co jej sešle - daruje.[15]

Nejprve se musíme se zmínit o Sitz im Leben[16] výroků o Duchu svatém v Jn 14-16. První problém, na nějž tyto texty reagují, je konec apoštolské doby a tím pádem i odchod těch, kdo byli očitými svědky a učedníky Ježíše Krista. Věříci, kteří zůstali jakoby opuštěni, se museli tázat: Kdo nám zaručí přímý kontakt s Ježíšem? Odpovědí na tuto obtíž je zcela zřetelně osoba a působení Parakleta - Ducha. Vždyť i samotní učedníci a očití svědci byli schopni správně pochopit Ježíšova slova jedině díky působení a pomoci tohoto Ducha.[17] Duch je tedy základním svědkem Ježíše Krista a garantem víry učedníků, takže odchodem Apoštolů nic nekončí, protože tentýž Duch působí v učednících i nadále (Jn 14,17; 16,13). Druhým problémem mohla být skutečnost, že Pán se svým druhým příchodem zdánlivě otálel a že čas paruzie se oddaloval. I zde je možno nalézt odpověď v působení Ducha svatého: i když se Pán viditelně nevrátil, přece soud a věčný život jsou již přítomny v životě učedníků.

První pozoruhodnou skutečností je, že se o pneuma hovoří v mužském rodě (Jn 14,26; 15,26; 16,18.13), přestože pneuma v řečtině představuje substantivum středního rodu. Evangelista pak spojuje slovo pneuma se zájmenem ekeinos (onen), které je mužského rodu. To všechno poměrně zřeteklně ukazuje na osobní charakter Ducha.[18]

Ježíš hovoří ve své řeči na rozloučenou o Duchu pravdy. V první řadě je třeba si uvědomit, že v Janově teologii pravda není pouze shodou poznání s realitou poznávané věci, ale cosi víc, je to zjevení Boha, a člověk buď tuto pravdu přijímá nebo nepřijímá, buď je z pravdy nebo není z pravdy. Celé Ježíšovo zjevitelské a spasitelské působení přece spočívalo ve vydávání svědectví pravdě (Jn 18,37). Jestliže je tedy Duch Duchem pravdy, tak je Duchem, který působí přesně v linii Ježíšova díla, nejedná se tedy o pouhé intelektuální poznání, ale o spásu (Jn 17,3). Titul Duch pravdy se v Novém zákoně vyskytuje pouze v Janových spisech (Jn 14,17; 15,26; 16,13; 1 Jn 4,6; 5,6). Jan tímto titulem chce říci, že Duch uschopňuje člověka k přijetí pravdy, k přijetí Božího zjevení v Kristu, tedy k víře. Duch tedy není nazýván pravdou proto, že je pravdivý, ale protože učí pravdě a uschpňuje k jejími hlubokému a niternému přijetí.

Rovněž titul Parakletos uděluje Duchu svatému pouze Jan, u jiných autorů Nového zákona bychom jej hledali marně. V řecké dobové literatuře se tento výraz neobjevoval příliš často, a označoval osobu, která na soudu obhajovala obžalovaného a pomáhala mu. V rabínských textech bylo slovo parakletos užito pro označení přímluvce. Můžeme tedy shrnout, že parakletos má význam advokáta, přímluvce a utěšitele. Ve smyslu přímluvce a obhájce nacházíme označení parakletos i v 1 Jn 2,1.

„Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého."

Parakletos je nyní jednoznačně oslavený Ježíš Kristus, a ten se za zhřešivšího křesťana přimlouvá, obhajuje jej u Boha. Ježíš tak koná pravý opak toho, co dělá ÄŽábel, který je žalobcem člověka (Zj 12,10). V Ježíšově řeči na rozloučenou se v Janově evangeliu hovoří o jiném Parakletovi, tím prvním je Ježíš a Duch svatý koná dál jeho dílo. 

Nezdá se ale, že Parakletos v Jn 14-16 znamená funkci obhájce u nebeského soudu, protože se hovoří o tom, jak Duch působí mezi učedníky a v nich. Parakletos je spíše obhájcem Ježíšovy věci a tím pádem i záležitosti všech v Krista věřících ve vztahu ke světu. Jak Duch, tak učedníci totiž vydávají Ježíšovi svědectví (Jn 15,26-27), a právě v tomto smyslu Duch usvědčí svět z hříchu (Jn 16,8). Hřích přece tkví v tom, že lidé nepřijímají pravdu (Jn 3,19), že nevěří v Krista. To, co činí Duch svatý jako druhý Parakletos vedle přímluvce Krista (Jn 14,16), je tedy úzce spojeno s označením Duch jakožto Duch pravdy. Tento druhý Parakletos zjevuje pravdu stejně jako Ježíš, neříká ovšem cosi nového, ale připomíná účedníkům všechno, co slyšeli od Ježíše (Jn 14,26; 16,13.14; 14,16). Jestliže však tento druhý Parakletos působí obdbně jako Ježíš z Nazareta, pak je osobou stejně jako je jí Boží Syn.

Na samý závěr je třeba připomenout, že evangelista Jan nikdy nehovoří o nějakých mimořádných vnějších projevech Ducha; jeho působení je především vnitřní a dotýká se lidského srdce, tedy oněch hlubin, jež Duch zkoumá od věčnosti v Bohu (1 Kor 2,10). Srdce Otce a Syna stejně jako srdce[19] člověka je onou svatyní, v níž Duch rád přebývá.[20] V jistém slova smyslu se pak skryté sjednocující a oživující působení Ducha svatého v těle církve silně podobá tlukotu srdce v lidském těle.[21]

C. V. Pospíšil OFM

Nábřeží Přemyslovců 2

772 00   Olomouc

tel. 068/ 5233700