Baroková, Terezie

Vánoce v Grecciu

„Bratři,“ řekl František jednou před Vánocemi, „musím se vám přiznat, že nedovedu docenit velikost toho, že se Bůh stal člověkem. Bůh je malým, nemohoucím, bezbranným děťátkem, aby se mi stal blízkým a přítelem.“

„Františku, ty že to nechápeš?“ ozval se Bernard. „Co potom máme říkat my.“

„Už mnohokrát jsem vám to říkal a znovu vám to opakuji: kdybychom pochopili, jaké poklady máme v Bohu, byli bychom jiní, úplně jiní.“

„A co máme dělat, abychom Boha lépe poznali?“ zeptal se Lev.

„U Greccia jsem viděl jeskyni. Snad v takové nebo v podobné přišel na svět Boží Syn. Na Vánoce v ní připravíme jesle, přivedeme tam osla, vola a ovečky, abychom na vlastní oči viděli bídu, v jaké se narodil náš Pán. Co na to říkáte?“

Bratři nadšeně souhlasili a Rufíno se hned nabídl: „Jestli chceš,  půjdu všechno připravit.“

„Dobrá,“ souhlasil František. „Vezmi si někoho na pomoc a jděte za Janem Guidottim. Pozdravujte ho ode mne a řekněte mu, o co jde. On vám dá, co budete potřebovat.“

Do kláštera  při kostelíku sv. Damiána se k sestře Kláře právě hlásila mladá Marie, děvče velmi hezké a milé, s dlouhými plavými vlasy. Když se Klára doslechla, co František chystá na Vánoce, navrhla mu, aby Marie zastupovala u jeslí Pannu Marii.

„Budeme mít i svatou rodinu,“  oznamoval František radostně. „Pannu Marii máme,“ očima přeběhl bratry a zastavil se u Pacifika. „Pacifiku, ty bys mohl být svatým Josefem.“

„Ano, Pacifik je samá starostlivost a dobrota, on bude nejvhodnější,“ souhlasili bratři.

V předvečer Vánoc bratři s Františkem putovali do Greccia. Chvíli šli potichu, chvíli zase zpívali.

V jeskyni už bylo všechno připravené. Vpředu stál oltář se svíčkami, vedle něho jesle se senem. U nich stále Maria a Josef přikládal na malý oheň, u kterého se hřáli. František zářil radostí. Skláněl se nad jeslemi, hladil vola, ovečky i oslíka.

Když se lidé v Grecciu dozvěděli, co se děje v jeskyni, spěchali tam se svícemi a dary. Každý přinesl, co mohl. K jeslím pokládali chléb, máslo, vejce, husy, slepice, maso, koláče. Marie jako skutečná svatá Panna se na všechny usmívala a dekovala. Josef zase ukládal dary ke stěně jeskyně, aby nepřekážely při bohoslužbě.

Blížil se čas mše svaté. Bratr Lev si oblékl kněžské roucho, František jáhenské a bratři stáli kolem oltáře. Jeskyně byla plná lidí z Greccia a kdo se nevešel dovnitř, stál venku.

„Moji milí bratři a sestry, moji drazí nemocní a staří, kteří jste sem přišli jen s velkou námahou, všechny vás vítám,“ zahájil Lev. „Sešli jsme se, abychom si lépe uvědomili, jak přišel na svět náš Pán. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…“

Evangelium četl František. Z jeho hlasu každý cítil že všechno skutečně prožívá, že je plný lásky k Pánu, o kterém hovořil: „V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když  byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazaretu vzhůru do Judska do města Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.“

Poslední větu František zopakoval: „Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.

Bratři a sestry, zamyslíme se nad touto jedinou větou,“ začal František své kázání. „Bůh, Stvořitel a Pán světa si vybral největší chudobu, jaká jen byla možná, a v ní chtěl přijít na svět. Přišel jako malý, slabý, bezbranný. Jako dítě, které je úplně odkázané na jiné… Moji drazí, přemýšlejme o lásce Boha k nám, který chce s námi žít, s každým z nás, a aby se nám co nejvíce přiblížil, zvolil si největší chudobu.“

Po skončení mše svaté František, Marie, Pacifik a ostatní bratři podali všem ruku, loučili se s nimi a rozdávali všechny dary, které lidé přinesli. Každý si mohl odnést, co potřeboval.

Byla už hluboká noc, když se lidé s pokojem a radostí ubírali domů. Les byl ozářený světlem svíc a pochodní a ozýval se zpěvem:

Sláva  Bohu na výsostech

pokoj lidem dobré vůle.

Bůh sám přišel nám na pomoc,

stal se jedním z nás tuto noc.

Sláva ti, díky tobě, Bože přesvatý.

Na tyto Vánoce v Grecciu lidé nikdy nezapomněli a každý rok netrpělivě čekali, až se znovu sejdou a společně oslaví Boží narození. Zručnější vyřezávali ze dřeva figurky svaté rodiny, pastýřů, oveček, tak jak si je představovali. Na Vánoce je vystavovali, aby jim připomínaly sváteční události. Podle Františkova příkladu si začali navzájem dávat dárky, aby tak napodobili Pánovu lásku k nás, když on sám sebe nám dal jako dar.

Tento zvyk se rozšířil po všech zemích a trvá dodnes.

(pokračování)