Houška, Petr Alk. OFM

Vydatně pršelo, když jsem po dlážděné cestě vystupoval od autobusové stanice Beccia k portálu, kterým se  vstupuje do areálu na La Verně. V jedné ruce deštník, v druhé zavazadlo.

Bylo odpoledne 23. prosince a blížila se doba odpolední hodinky, která se slaví ve zdejší bazilice každodenně ve 3 hodiny odpoledne. Adventu bylo na krátko a zítra bude Štědrý den. Ráno jsem vyjel z Říma, který už týdny pulzoval předvánočním ruchem v ulicích ozdobených světelnými girlandami, kde před každým obchodním domem pózoval Babbo Natale .* Daleko za mnou zůstalo i Arezzo a Bibbiena a nyní už se má mysl upínala jen k cíli mé cesty. V záhybu cesty jsem minul Kapli ptáčků (Cappella degli uccelli). Byla vybudována na místě, kde podle podání při prvém příchodu sv. Františka na tuto horu se slétlo množství ptactva jakoby na uvítanou. A to již se blížím ke vstupnímu  portálu, nad nímž hlásá latinský nápis: „Není na celém světě posvátnější hora“ a nalevo čtu na desce italské Dantovy verše z „Ráje“, které platí Františkovi: „Ve skalách mezi Tiberem a Arnem poslední pečeť přijal: Krista znaky, jež nosil pak dvě léta v žití žárném.“

Při vstupu do kláštera jsem měl štěstí, že jsem se setkal s kvardiánem, který věděl o mém příchodu a bez okolků zařídil mé ubytování i občerstvení.

Starý klášter s typickou studnou obnovený v původní podobě pochází z 15. století, patrně z doby sv. Bernardina Sienského. Čtyři koridory vytvářejí čtverec: koridor sv. Bonaventury, sv. Antonína, sv. Paschala a sv. Františka. Z koridoru  sv. Paschala vybíhá pátý koridor Panny Marie Neposkvrněné. Z koridoru sv. Antonína se jde do poschodí do přístavby noviciátu. Koridor sv. Bonaventury je protažen směrem k bazilice a sakristii a vchází se z něj také do chóru. Refektář je veliký, starobylý, na dřevěném obložení stěn  nad stoly kolem dokola jsou citace z knihy sv. Jeronýma „O životě mnichů“.  Setkávám se zde se čtrnácti novici ze čtyř provincií:  sedm za Toskánu, jeden z Marky Ankonské, jeden ze Sardinie a pět z Litvy, která začala svobodně dýchat**. Večer nastává brzy, šero houstne a z chóru za hlavním oltářem zaznívá zpěv poslední velké adventní antifony k Magnificat: „Ó Emanueli, králi náš a zákonodárce, na tebe čekají národy, abys je zachránil: přijď a dej nám spásu, Pane, náš Bože!“

Cela, ve které na sklonku dne uléhám ke spánku, je malá, tak jako většina ostatních, jen s nejnutnějším vybavením. Malý radiátor hřeje jen  tu a tam a ještě spoře, takže o zimu není nouze.  

Ráno na Štědrý den celebruji v původním kostelíku Panny Marie Andělské, který je vytápěn teplým vzduchem, a potom poslouchám promluvu O. Francesca. Vyšel z evangelia vánoční vigilie, v němž zaznívá Zachariášův chvalozpěv.  Slova: „Půjdeš před Pánem připravit  mu cestu…“ poskytují kazateli příležitost vymezit tři etapy cesty duchovního života: hledět v kontemplaci na kříž, očišťovat se přijetím bolesti a pokořováním a stále chválit Pána.

Den rychle utíká, zasedáme k večeři, která má ještě ráz vigilie, ale všichni jsme obdarováni vánočním balíčkem. Novicové  rozdávají  všem podepsané přání k svátku: přejí  radost a pokoj.

Venku prší a je mlha, nicméně kolem 23. hodiny začínají přicházet lidé do baziliky a otcové v sakristii zpovídají. Asi ve 23,30 začíná hodinka četby (dříve matutinum) Božího hodu vánočního. V kostele přibývá lidí, přicházejí i rodiny s dětmi. Od oltáře zaznívají slova Izajášova: „Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům: pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné…“  Koncelebruji při půlnoční mši sv. s ostatními kněžími. Po evangeliu přinášejí děti Jezulátko v životní velikosti do připravených jeslí vedle obětního stolu. V bazilice je hodně lidí, přijeli auty z celého okolí. Vánoční italské písně nejsou snad tak početné a pestré jako naše koledy, ale zato jsou velmi melodické a sladké: ústředním motivem je Bambino, Božské dítě. Proto děti dnes mají svůj svátek. Slavnost má silný citový   náboj.

Kdo  by zde nevzpomněl i na Františka, zde na místě jemu tak drahém, kde podle Bonaventury sestoupil s Kristem do hlubin kříže, aby pak pronikl do Boha. František slavil prvé jesle, on zpřítomnil lidem názorně událost Kristova narození v době, kdy láska ke Spasiteli ochladla. Bylo to ovšem jinde, v Grecciu. Zde jsem na františkánské Kalvárii.

Při jitřní mši sv. v kostelíku Panny Marie Andělské říká otec Francesco při promluvě, že František se chtěl ve všem řídit Ježíšovými slovy a napodobovat jeho život.  Ježíšova láska se projevila nejzřetelněji chudobou a pokorou v jeslích a na kříži. Na tyto skutečnosti odpovídal i František svou láskou. A my máme s pastýři spěchat vstříc Kristu.

Odpolední hodinka ve 3 hodiny je dnes spojena s velikou slávou za účasti všech v kostele, proto se nekoná v chóru, ale před oltářem. Po skončení hodinky se řadí jako každodenně průvod bratří za křížem doprovázeným dvěma akolyty se svícemi. Novic nesoucí kříž je z Litvy. Všiml jsem si, že je naboso a jeho nohy v sešlapaných sandálech jsou zrudlé od zimy.

Předzpěvák zaintonoval počátek chorálního hymnu na počest Františkovy stigmatizace a ostatní se připojují, zatímco průvod pomalu vychází z baziliky a směřuje do krytého koridoru vyzdobeného po pravé straně freskami zobrazujícími život sv. Františka. Cílem průvodu je kaple Stigmat, jež se nalézá na místě, kde sv. František kolem svátku Povýšení sv. Kříže r. 1224 obdržel na tělo jizvy Kristova umučení.  Tam jeden z přisluhujících čte úryvek z Františkánských pramenů o stigmatizaci, následuje modlitba a zpěv, načež se průvod vrací za zpěvu loretánských litanií do baziliky zasvěcené Nanebevzetí Panny Marie.

Maria adorující v betlémské noci své děťátko je ústřední postavou na terakotovém reliéfu  z dílny Della Robbiů na jednom z postranních oltářů baziliky. Della Robbiové a z nich zvláště Andrea se přičinili svým uměním v průběhu 15. a 16. století o výzdobu alvernských svatyň.

K večeru  se venku vyčasilo. Vzduch je svěží, neprší a na západě se objevil světlý pruh ohlašující brzký západ slunce.

„Dnes se narodil Kristus, náš Spasitel,“ zaznívá z baziliky při nešporách, „dnes zpívají na zemi andělé, radují se archandělé, dnes jásají spravedliví: Sláva na výsostech Bohu, aleluja…“ A obláčky kadidlového dýmu vystupují ke klenbě a pozvolna se rozplývají.

Pokud jde o stůl, byl vpravdě vánočně bohatý, jak tomu chce od nepaměti františkánská tradice.

Na sv. Štěpána bouřila vichřice a když jsme se příštího dne vzbudili, byla všude kolem přebohatá sněhová nadílka. Ta způsobila v celé řadě italských regionů krizovou situaci.

Zatím se blížil konec roku a já měl trochu starost, zda se dostanu kvůli sněhu do Říma, jak jsem si předsevzal.

Na přelomu starého a nového roku se scházívá mládež na několik dní k duchovní obnově jednak v Assisi, jednak na La Verně. Navzdory nepřízni počasí se zde přece jen sešla početnější skupina. Duchovní program vyplnil v bazilice silvestrovskou noc a vyvrcholením byla půlnoční koncelebrovaná mše sv. na počest Panny Marie, Matky Boží. Italové nazývají Nový rok Capodanno a přejí si jako my vše nejlepší.

Při sváteční liturgii to nejlépe vyjadřovala slova áronského požehnání, která se stala typickým projevem Františkovým: „Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!“ Tak světec požehnal právě zde bratru Lvovi.

Tentokráte jsem poznal La Vernu z její drsné stránky, jak ani jinak v zimě být nemůže. Slunný červenec a vánoční čas v Apeninách (La Penna, nejvyšší vrchol na La Verně, je 1283 m nad mořem) se prostě nedají porovnávat. Velmi jsem však ocenil pohostinnost bratří včetně možnosti používat automatu na kávu. (Jakou důležitost mohou mít zdánlivé maličkosti!)

Když mě 3. ledna O. Eugenio vezl autem na nádraží do Bibieny, byly silnice dobře sjízdné. Sjížděli jsme dolů serpentinami a rozeklaná skála se svatyní Stigmat byla už daleko za námi. Říkal jsem otci Eugeniovi, že mám Toskánu rád, protože to je kraj mnoha svatých. A pak jsem v duchu ještě pozdravil La Vernu,  která už nebyla v dohledu: „Sbohem, horo svatá, horo strmá, na níž se zalíbilo Bohu přebývat!“ Snad právě La Verna patří k těm místům, kam člověk touží stále se vracet.

V Říme, kam jsem dojel večer, bylo skoro předjaří…

*Doslova: vánoční tatínek, jakýsi italský Santa Claus. Nadílka je však v Itálii až na Zjevení Páně a obstarává ji tajemná ženská bytost Befana.

**Jde o noviciátní rok 1996-97.

Petr Alk. Houška OFM

(Putování Římem bude pokračovat, dá-li Bůh, v příštích číslech POUTNÍKA.)