Mlčoch, Lubomír OFS

S odstupem času se stále vracím k zážitkům a zkušenostem z letního cestování po Belgii a Francii. Díky studijnímu pobytu a pozvání na výroční konferenci Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení v Angers nám bylo dopřáno navštívit několik poutních míst, spojených se starou i moderní historií církve.

Klášter Averbode, který jsem si přál vidět díky knížce Ernesta Claese „Staré hodiny“, z níž jakoby vyzařovalo ono dobro a láska, jež autor ve svých vzpomínkách na dětství přisuzuje jako živému prameni pro celý kraj právě tomuto starému opatství... Při mši svaté na svátek Panny Marie Královny zde na třicet premonstrátů koncelebrovalo pro hrstku věřících, doslova byli „v přesilovce“. Den poté, v neděli, se v poutním místě Baneux, jehož historie se vztahuje až k naší době, sešlo u „Panny chudých“ několik tisíc lidí. Rozlehlé moderní poutní místo v lese zahrnuje kromě pramene a malé kapličky, spojované přímo se zjevením Matky Boží z let vrcholící krize třicátých let, m.j. také kapli sv. Františka s cestičkou označenou nápisem „Poverelo“…

Citeaux  slavící 900 let cesterciáckého řádu. Výstava odpovídající významu řádu a obrázky ze života dnešního mnišského společenství, které se v přísnosti askeze modlí a pracuje jako před staletími. Na odpoledních hodinkách se nás poutníků sešlo pár, abychom se alespoň na chvíli přiblížili těm mužům usilujícím o svatost.

Malá vesnička Taizé, kam přišel před půl stoletím bratr Roger, aby započal své úsilí o překonání rozdělení v církvi. Dnes je obklopen sedmdesáti bratřími a  ve stanovém městečku se zde o prázdninách po týdnu střídá  4 – 5 tisíc mladých lidí ze všech koutů Evropy, ba celého světa. Obdivuhodný řád, umožňující jaksi mimochodem zvládnout tak velké množství lidí na jednom místě: duch vnitřní sebekázně, prostoty a chudoby, modlitby a zpěvy v mnoha jazycích, snaha o vzájemné porozumění v duchu lásky a pokoje.

Kdysi slavné benediktinské opatství Cluny se dnes zdá být spíše historickou památkou, jejíž věhlas se promítá především do cen ubytování v nejbližším sousedství kamenných pozůstatků původního kláštera.

Paray-le-Monial  spojené se sv. Markétou Marií Alacoque, která zemřela před třemi stoletími, a jíž stále vděčíme za uctívání Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Malé město je i ve všední den rozpoznatelné  jako město poutníků, a symboliku Božského Srdce Páně lze spatřit nejen v katedrále či za  výkladními skříněmi obchodů s devocionáliemi: jako by tato sestra z kongregace Navštívení Panny Marie dodnes zprostředkovávala malému městu lásku Ježíšova Srdce.

Konečně  Angers, kde po přednášce Prof. Patricka de Laubier ze Ženevy na téma projevů „konce časů“ v našem dnešním světě následovala prohlídka jedinečné kolekce středověkých tapiserií ve zdejším zámku, věnovaná Zjevení sv. Jana, Apokalypse… Nebesky modré obrazy Království Božího v představách středověkých tvůrců nepochybně  inspirované  Duchem svatým, i děsivě aktuální symbolika Zla, Pokušitele, Satana, Bestie…

Církev jako dobrý hospodář vynáší ze svých pokladů věci staré i nové. Papež Pavel VI. připomínal v roce 1971 již tři čtvrtě tisíciletí od vzniku třetího řádu františkánského, a tentýž Svatý otec o sedm let později schválil poslední verzi řehole nově pojmenovaného Sekulárního františkánského řádu, jejíž dvacetiletí si připomínáme letošním rokem řehole. Co rozhoduje o životnosti spirituality, co ji činí pokladem nejen starým a úctyhodným, ale i aktuálním  pro novou evangelizaci?

Pro následovníky sv. Otce Františka je to jistě duch chudoby. Přiznávám, že jsem se v Taizé cítil trochu zahanben: přestože jsme museli na svých cestách obracet každý frank, styl života v tomto soudobém místě „rohožkové kapituly“ byl ještě daleko skromnější: vždyť se zdálo, že ti mladí tady musejí mít z oněch dávek stravy hlad! A přece zářili radostnou myslí… Zkušenost tohoto druhu může mít pro formování člověka ve věku masové spotřeby rozhodující vliv. Církev ve svém sociálním učení hovoří – poněkud odborně kostrbatou hantýrkou – o  „preferenční opci pro chudé“, tedy o tom, že i po dvou tisíciletích byla radostná zvěst přinesena především chudým a ponižovaným.

Naše společenská situace nevěstí žádný vzestup blahobytu. Spíše naopak. Ekonomové očekávají v příštím roce půl milionu nezaměstnaných, i to, že životní  úroveň většiny – i té zaměstnané – poklesne. Ducha chudoby se bude jistě nedostávat. Ale co bude jistě ještě „užším profilem“, to bude duch pokoje. Lze očekávat vzestup  ducha neklidu, závisti, násilí a nenávisti. Ducha nepokoje. My, kteří se hlásíme ke Františkovi z Assisi, máme před sebou důležitý úkol: přinášet ducha pokoje. Nebude nic potřebnějšího v české společnosti na konci  druhého tisíciletí po Kristu. Ne snad že bychom měli věci „lakovat narůžovo“. To by byl falešný pokoj, a s takovým bychom daleko nedošli. Lidé totiž falešný pokoj jaksi instinktivně prokouknou, i když se třeba nevyznají v tajích ekonomiky. Náš pokoj je pokojem Františkovým a ten je Pokojem Páně. Pokoj Páně je současně Duchem Pravdy. Mějme oči ale i srdce otevřené, mějme odvahu věci pojmenovávat pravým jménem. Existence nešvarů, šlendriánu, rozkrádání a „tunelování“, jejichž důsledkem bude chudoba a sociální nespravedlnosti - proti tomu se musíme snažit usilovně pracovat. Ale sociální bezpráví  nás nemůže zbavit radosti z příchodu Pána, z toho, že se narodil pro nás, pro nás přišel na svět, pro nás se obětoval. Jen pro nás? Nikoliv, i pro „bratry loupežníky“, bratry tuneláře a podvodníky. Oni se liší od nás tím, že si tohoto pravého vánočního daru nejsou vědomi, a proto se lopotí, aby si koupili za peníze to, co si koupit nelze: pokoj v duši. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v který má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). A jestliže to s čistým srdcem dokážeme – milovat i naše bratry tuneláře a ty, jimž ani nenapadne vracet církvi majetek, protože sami nic než majetek nevidí – pak nemusíme mít o životnost františkánství žádný strach ani ve třetím tisíciletí!

Lubomír Mlčoch OFS