Zotto, Cornelio OFM

(K slavnosti Neposkvrněného početí)

Uznání svatosti bl. Jana Duns Skota znamená pro církev také šťastnou skutečnost, že může mít účast na jeho nauce. V dekretu Kongregace pro blahoslavení a svatořečení  je udán pramen, ze kterého čerpal čirou pravdu. Je tam uvedeno: „Veden vírou, posilněn láskou, osvícen nadějí, žil ve stálém spojení s Bohem, jehož vášnivě miloval; a s neobyčejnou zbožností uctíval tajemství Vtěleného Slova. Jako pravý mariánský teolog byl velkým obhájcem Neposkvrněného početí.“

Jan Pavel II. vyzvedl při slavnostní koncelebraci ve vatikánské bazilice 20. března 1993  genialitu jeho mariánského myšlení a nazval ho „Pěvcem vtěleného Slova“ a Obhájcem Neposkvrněného početí“.

Jan Skotus pěstuje jako pravý syn sv. Františka vskutku jedinečnou vroucí lásku  k nejsvětější Panně, na kterou nazírá v zářivém světle vtěleného Slova. Tak dává zbožné intuici  svého serafického otce teologický výraz. Pavel VI.  zdůraznil tuto františkánskou inspiraci v myšlení Duns Skota a výslovně uvádí Pannu bez poskvrny počatou: „Duch a ideál sv. Františka žhnou skrytě v díle Jana Duns Skota. Dává dýchat serafickému duchu patriarchy z Assisi, který považuje vědění za méně významné než dobrý život. Ujišťuje, že láska stojí výše než všechna věda a hlásá univerzální primát Kristův, který jakožto mistrovské dílo Boží oslavuje nejsvětější Trojici a je Vykupitelem lidského rodu, Králem v přirozeném a nadpřirozeném řádu, po jehož boku září v původní kráse neposkvrněná Panna, Královna vesmíru. Tím dovádí Duns Skotus k výšinám vznešenou myšlenku, kterou evangelista Jan a apoštol Pavel považovali v Božím plánu spásy za zvláště vynikající.“ (srov. Pavel VI., Alma Parens z 14.7.1966, AAS 58, 1966, 611-612).

Vedle františkánsky inspirovaného způsobu myšlení vyzdvihuje Pavel VI. biblický základ velkých teologických vizí Duns Skota. To nám dovoluje interpretovat myšlení „Subtilního Učitele“ v kontextu dějin spásy, a to  v jejich ohnisku a v jejich nejvyšším uskutečnění, totiž ve vtělení Slova.  Tím sledujeme myšlení 2. vatikánského koncilu, který je alespoň implicitně chopil principu Skotovy mariánské teologie: „Tím, že církev  o Marii zbožně rozjímá a dívá se na ni ve světle vtěleného Slova, vniká hlouběji do vznešeného tajemství Vtělení a stává se svému Ženichovi stále podobnější“ (Lumen gentium 65). Koncilní text se neomezuje jen na prosté opakování Skotových myšlenek o svaté Panně „v tajemství vtěleného Slova, v němž  jediném se tajemství člověka skutečně ozřejmuje“ (srov. Gaudium et spes 22), ale vyzdvihuje jejich význam jako prototyp a božské naplnění: zářící ikona nevěsty církve,  jejíž plným uskutečněním a dokonalým obrazem je Immaculata, neposkvrněná Panna.

Skotova teologická koncepce vidí Pannu hluboce spojenou s tajemstvím vtěleného Slova nejen ontologicky, ale také v jeho naplnění v dějinách spásy a v teologické výpovědi, pokud jde o pravdy víry týkající se svaté Panny. V zářivě krásném obrazu svatosti Immaculaty, v lesku její původní nevinnosti a v její plnosti milosti rozvíjí Duns Skotus – jak poznamenává Pavel VI. – teologii zjevení a františkánské zbožnosti. Nejedná se jen o vztah k jejímu Synu Ježíši Kristu v dějinách spásy, ale o poměr jedinečné vznešenosti, kterým se vyznačuje jako neposkvrněná Matka vtěleného Slova. Zprostředkování spásy se stává vyzařujícím principem pravdy a spoluúčasti na milosti, ale též vrcholem božské vznešenosti, která září na tváři Kristově. Primát vtělení vyznačuje také primát milosti a vznešenosti Ježíše Krista a jeho panenské Matky.

Bl. Duns Skotus nevymezuje oslavě Ježíše Krista žádné hranice, a protože ví, jak  nedokonalý je lidský způsob vyjadřování, vytyčuje zásadu nadměrnosti, aby se mohl co nejvíce přiblížit pravdě Kristově v oslavě jako nejvyšší svatosti a krásy: „Jedná se o to, chválit Krista raději více než méně, kdybych na základě své nevědomosti měl upadat do jednoho nebo druhého extrému“ (Ordinatio IIId, 13q 4).

Tento princip oslavy v nadměrnosti odpovídá veliké lásce Boží v neprozkoumatelném tajemství vtělení Slova, a platí obzvláště vzhledem k nejsvětější Panně Marii, která je s tímto Slovem hluboce spojena v úžasu nad božským zalíbením, v lesku slávy prvorozeného ze všeho stvoření (srov. 1Kor 15,25; Ef 1,10; Kol 1,12-20). Uznání absolutního primátu Ježíše Krista, „nejvznešenějšího díla Božího, oslavitele nejsvětější Trojice“, se u Skota neomezuje na uznání „summum opus Dei“ ve vtělení slova skrze „multum ei tenemur“ (za mnoho mu vděčíme), ale stává se rozlišující mírou předurčení ve vtěleném Slově a tím mírou schopnosti přijmout milost, která je spojená s předurčením každého tvora v Kristu  a s odpovídajícím zjevením Boží slávy (srov. Ef 1,6. 10-12.14).  Překypující chvála, odpovídající překypující lásce, kterou projevuje nebeský Otec vtělením milovaného Syna, vrhá jasné světlo na neposkvrněnou Pannu. Mluví-li Skotus o ní, užívá – v participaci – stejnou zásadu nadměrnosti: „Neodporuje-li to autoritě církve a autoritě Písma, je vhodnější připisovat Marii to, co je vznešenější“ (Ordinatio IIId, 3).

To můžeme zjišťovat v celé mariánské teologii bl. Duns Skota, především však – a to jedinečným způsobem – v jeho myšlení ohledně Neposkvrněného početí nejsvětější Panny. Byla to vskutku právě jeho teologie, která během staletí připravovala teologické objasnění, které umožnilo definovat tuto pravdu jako dogma víry. Jeho intuice a jeho bystré argumenty měly takovou sílu a genialitu, že je Pavel VI. připisuje jedině „jeho žhavému kontemplativnímu Duchu“.

Cornelio del Zotto OFM

Z němčiny přeložila Eva Kalfusová