Mosconi, Anacleto

2. Františkánský terciář

Jako čtrnáctiletý klerik vstoupil 1. března 1896 v semináři v Bergamu do františkánského Třetího řádu. Tento den a tuto milost nesčetněkráte připomínal ve svých projevech a listech, a to spontánně a s překypující radostí ducha.

Tak píše kvardiánovi v Baccanella: "Vzpomeňte si na mne, co znamenám já, ubohý kardinál, ve srovnání s Vaším prvým ochráncem. Ale i tak mám radost, že v srdci se cítím být pokorným a věrným františkánským terciářem."

Vždy, když měl příležitost setkat se se syny sv. Františka, nazýval je s neobyčejnou a přívětivou prostotou "bratry", sám se označoval za "františkána" a přijímal je s největší radostí a náklonností, anebo s nimi pobyl v konventu v důvěrném bratrském rozhovoru. Tak v létech, která strávil v Cařihradě jako apoštolský delegát v Turecku, každou třetí středu v měsíci chodil do sídla Kustodie Svaté země. Nikdy neopomenul příležitost zúčastnit se jejich slavnostních obřadů, když byl na Východě, ve Francii i v Benátkách, jako by byl z jejich rodiny; tyto návštěvy jsou zaznamenané v Chronologii jeho života, kterou vydal Mons. L. Capovilla.

Když byl jeho synovec Enrico Marchesi jako voják odvelen do Libye (tehdy italské kolonie), Mons. Roncalli si vzpomněl, že tam žije jeden známý františkán, a hned synovci napsal: "Přikládám lístek pro Jeho Excelenci Mons. Facchinettiho (apoštolského vikáře z Tripolisu, který je frentiškán), jehož velmi dobře znám. Tak pocítíš rodinnou atmosféru. Menší bratři mají ducha sv. Františka, to je čistou lásku, pokoru a dobrotu, prostotu a pokoj."

Toskánskému františkánovi, jenž spravoval katolickou farnost v Ankaře, napsal: "Vždy Vás s radostí očekávám zde na delegaci, kde vás přijmu s otevřenou náručí. Pán Vám odplať za to, že mě posilňujete na duchu, když s dvěma spolubratry udržujete svatý oheň v těžkostech, které nikdy nechybí." A téměř se zálibou z tohoto blízkého vztahu se syny světce z Assisi píše: "Já stojím na straně svatého Františka a dělám vše, aby byl spokojený se službou, kterou prokazuji bratřím."

Na to vše pak opět vzpomínal 3. června 1962, když mluvil k sdružení "Posel sv. Antonína" vedenému minority: "Když nás Prozřetelnost určila na květnaté pobřeží Bosporu, mohli jsme navázat důvěrnější apoštolát se syny Chudičkého z Assisi. A byli jsme rádi, když jsme mohli konstatovat, že svou dobrou prací a pokojnou horlivostí dokázali vzbudit hlubokou sympatii nejen mezi křesťany, kteří zde žijí, ale i u odloučených bratří a nekřesťanů."

Dne 4. října 1953 jako benátský patriarcha vedl pouť do Assisi, aby patronu uctívanému celou Itálií obětoval olej, který hořívá ve votivních lampách italských měst a obcí. V homilii zdůraznil evangeliové učení světce a neopomněl připomenout všechny františkánské památky Benátek i svou příslušnost k Třetímu řádu: "Jedním z největších potěšení na začátku mého pastýřského úřadu v milovaných Benátkách bylo, když jsem zjistil, že úcta sv. Františka je tu tak živá a důvěrná, vrytá do mramoru a ještě více do lidských srdcí, v okouzlení přírodou a uměním, v monumentech velkolepého bohatství a někdejší slávy tohoto města nazývaného Královnou moří. A neméně se potěšila má duše pokorného františkánského terciáře, když jsem pod tímto benátským nebem a v lagunách opředených slávou objevoval aspoň maličký paprsek Kvítků."

Příštího dne v listu datovaném "V posvátném konventu sv. Františka" zve své kněze do Benátek na 15. října na duchovní den. Tento list je prodchnut živým nadšením pro františkánské oslavy, a patriarcha v něm kromě jiného uvádí: "Píši vám z Assisi, srdce mám plné dojmů ze setkání našich benátských bratří s představiteli světské moci u příležitosti odevzdání oleje k hrobu sv. Františka. Tyto dojmy jsou ještě větším povzbuzením pro příští setkání, kde heslo assiského Chudičkého «Pokoj a dobro» je propleteno heslem «Poslušnost a pokoj» Vašeho pokorného patriarchy, který chce být «celý katolický a apoštolský» v následování příkazů Svatého stolce i v náboženské a sociální činnosti současného apoštolátu."

V následujícím roce 17. května 1954 ho otcové kapucíni pozvali na velké shromáždění františkánských terciářů v Lendinare, na němž se zúčastnilo více než 50 farností. Také zde kardinál Roncalli neopomněl vyjádřit své sympatie pro světce z Assisi: "Drazí synové, rád vám povím pár slov. Když mi bylo 14 let, v bergamském semináři jsem se stal terciářem. Tehdy v mém věku všichni klerici byli terciáři. Deset roků jsem byl na Balkáně a v Bulharsku, i tam byli kapucíni, a na Východě byli Menší bratři konventuálové. Vždy je to však sv. František, ať je oblečený v černém, šedém nebo hnědém. Kamkoli se obrátíme, všude najdeme tohoto světce nám tak drahého, který je odrazem i obrazem našeho Pána Ježíše Krista. My františkánští terciáři se snažíme přiblížit se jeho duchu a chceme v něm setrvat."

Dne 26. ledna 1955 adresoval všem františkánům patriarchátu nezapomenutelné svědectví své spirituality a obdivu pro syny sv. Františka: "Od dětství miluji svatého Františka a jeho syny. Od 14 let, kdy jsem přijal i posvátnou tonzuru, jsem františkánským terciářem. Nastoupil jsem cestu světského kněze: svatý František mi však byl nejbližší ze všech mých patronů a pokládal jsem ho za přítele ostatních svatých. Jakým potěšením pro mne bylo, když jsem prochodil půl světa, a všude jsem našel domy sv. Františka a jeho synů, v Evropě, v Asii a stejně i v Africe. I v Benátkách je sv. František uctívaný jako patron města hned po sv. Markovi v čtvrtích Vigna, Frari, Giudecca, Deserto, Marghera a Mestre. Mám rád místa, kudy chodil, chrámy a oltáře postavené na jeho počest. Zvlášť však mám rád jeho syny, dobré a skromné, pracovité, smířlivé a radostné, kteří se účastní díla pokoje a dobra, platné spolupracovníky mé pastorační práce. Buďte všichni požehnáni ve vašem pokojném úsilí o posvěcení vaše a vašich duší. Láska Kristova a sv. Františka ať zaplesá ve vašich srdcích. Jaká sladkost, jaké potěšení! «Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, ten zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm» (1 Jan 4, 16)."

Zvláštní vztahy se vytvořily mezi benátským patriarchou a otci konventuály (minority). Ti ho pozvali do Padovy na otevření teologické koleje 25. dubna 1958. V proslovu pochválil dílo všech tří františkánských řádů, a potom dojatý řekl: "Srdce každého, kdo je zapsán v Třetím řádu, potěší se z pokroku ostatních dvou řádů, a třebas šel jinou cestou, ale ve stejném světle se z Boží milosti snažil sledovat stopy určené Boží Prozřetelností, pocítí v sobě nadšení mládí, otevře srdce naději pro budoucnost církve ve světě a dobrořečí Bohu. Jaké tajemství skrývá v sobě toto františkánství, tak čisté a nefalšované!"

Když ho otcové konventuálové pozvali do konventu v Miramonti, strávil tam několik dní (9. - 13. 7. 1958) v tiché samotě. Inspirován františkánským mottem "Pokoj a dobro" zanechal tu několik rozjímání, z nichž vznikl krátký spis o vnitřním pokoji, uvedený těmito slovy: "Pozvání odpočnout si několik dní na tomto pokojném místě je pro mne příležitostí trochu rozjímat s drahými syny svatého Františka. Vždyť i já jsem františkánský terciář, máme tedy stejného ducha. Na dveřích tohoto posvátného útulku čtu slova františkánského motta: Pokoj a dobro. Může snad být lepší úvod?"

Byl rád, že jeho sestřenice Maria Locatelli vstoupila do Institutu františkánských misionářek Panny Marie, kde přijala řeholní jméno Maria. Napsal jí více listů, v nichž vyjadřuje radost, že z jejich rozvětvené rodiny Pán si vyvolil duši následovat Pána po cestě sv. Františka. Z Atén jí píše 11. července 1942: "Posílám Vám podobiznu Vašeho 60letého bratrance. Bratr tělo, jako říkával sv. František, potřebuje ještě mnoho šlehání, umrtvování a trestání, aby se zmenšil - Váš právě tak jako můj, vždyť jsem terciář."

Nezapomínal na sestry klarisky, a dbal, aby na svátek sv. Kláry 12. srpna byl přítomný na jejich slavnosti. Zachovalo se několik vzpomínek na jeho návštěvy u klarisek sakramentinek na Piazzale Roma: "Jako benátský patriarcha nás rád přicházel navštívit a živě projevoval svou spokojenost, že nalezl klarisky při samém vstupu do města. Když byl apoštolským nunciem ve Francii, každoročně navštívil i sestry klarisky v Paříži. Řekl nám, že velice miluje sv. Kláru a její sestry. Zde nalezl vhodné prostředí pro svého ducha františkánské prostoty a chudoby. U sv. Kláry obdivoval její hluboké vnitřní spojení s Pánem, pro které zapomínala na svou bolestnou nemoc, jež ji sužovala po mnoho let, a říkal, že při tělesné bolesti člověk přirozeně myslí na své utrpení, zatímco sv. Klára hořela ohněm lásky."

"Jindy vypravoval o svatém Otci Františkovi, kterého velmi miloval, a jak byl ještě jako mladík povolán do Třetího řádu. Byl šťastný, že patří do této velké rodiny, a srovnával ji s obrovským stromem s velmi hustými větvemi. «Starý,» říkal, «víc než sedm staletí, a ještě stále plný života a kvetoucí, neboť vidím, že stále vyhání nové jarní výhonky.»"

"Když se dozvěděl, že v klášteře bývá denní a noční adorace, vyptával se jednou, která sestra měla adoraci ve dvě hodiny v noci. «I já jsem se modlil s vámi», řekl, a vysvětlil jí, že v tento čas také on vstává k modlitbě a práci, protože má rád ticho a soustředěnost.

"Před rozloučením nám dal požehnání, a my všechny jsme měly políbit jeho prsten. Zeptal se jedné sestry, zda jej náhodou nemá obráceně. Sestra se bázlivě podívala a přisvědčila, že se jí zdá, že je opravdu obráceně. Tu si prsten stáhl, navlékl jej správně a řekl: «Pod kámen na prstenu jsem si dal vložit zlatou minci císaře Konstantina, na které je Ježíš Kristus a kterou jsem dostal darem, když jsem byl apoštolským nunciem. Takto se líbá Kristus, a ne jen prsten.»"

Podle knihy: Anacleto Mosconi,
Františkánska spiritualita pápeža Jána XXIII.,
slovenský  překlad: Vydavatelství SERAFÍN Bratislava 1997,
zpracoval: Radim Jáchym OFM