Kongregace sv. Kříže v Radkově Lhotě

Asi nejmenší řeholní komunitou v naší republice jsou čtyři sestry kongregace sv. Kříže v Radkově Lhotě poblíž Sv. Hostýna. Mají svou kapličku, zachovávají denní program, rozjímají, společně recitují hodinky, mají společný stůl v malé jídelně, která je zároveň kuchyní. V jednom koutě je elektrický sporák, vedle něho dřez na umývání nádobí. V druhém koutě je lednička, vedle skříň na nádobí a čajo-kávové hrníčky. Uprostřed stůl, kolem kterého sedává u jídla i jejich duchovní správce, kněz důchodce. Když přijde jen jeden host, to se musí stůl odtáhnout od okna, aby se mohlo obsadit ještě šesté místo. Opravdový miniklášter.  Mají svou představenou sestru Adilii, která ve věži denně šije a zašívá a zkracuje a rozšiřuje všechny možné oděvy důchodcům – obyvatelům domova důchodců.

 Domov důchodců, kde tyto sestry žijí  v jednom koutu budovy, je bývalý lovecký zámek generála Laudona, někdejšího pána kraje kolem Bystřice pod Hostýnem. Tvář tohoto generála, kterého opěvují skauti při opékání špekáčků v úsměvné písničce, můžete vidět na chodbě farní budovy na Sv. Hostýně. Po smrti generála Laudona zámeček chátral a když poslední majitel utekl před druhou světovou válkou do ciziny, zámeček se po válce stal majetkem všech, kdo chodili kolem. Blízké JZD si z něj udělalo skladiště a co se dalo ještě odnést, se odneslo, co se dalo odmontovat (kliky od dveří, od oken, dveře, zásuvky na elektřinu atd.). se odmontovalo. Z krásné zahrady se stal prales kopřiv, lebedy a křovisek. Tuto spoušť  koupila Charita a nabídla ji sestrám sv. Kříže, aby z ní vybudovaly domov důchodců. A tak, když byly v r. 1950 vypuzeny jako ošetřovatelky z nemocnice v Uherském Hradišti, některé z nich se usadily v troskách bývalého Laudonova zámečku, aby s pomocí Charity zde domov pro důchodce vybudovaly. S nesmírnou obětavostí, vytrvalou námahou, přes všechny překážky s pomocí Boží na místě  spouště  dnes zde stojí klenot celého okolí, domov důchodců.  Jedna sestra denně zapisovala, co se zde konalo, a je to mimořádný dokument historický a skvělý písemný doklad, co dovedly pilné, pracovité ruce skromných a obětavých řeholnic. Domov důchodců zcela spadal do péče sester, kterých zde bylo dvacet a které se  všemožně staraly,  aby zpříjemnily důchodcům život.

Bohužel v intencích protináboženského boje za komunistického režimu sestry musely domov uvolnit civilním sestrám a domov důchodců spadl do klína sociálnímu oddělení okresu v Přerově.  Zůstaly zde jen čtyři sestry kongregace sv. Kříže, aby se zachránila malá kaple pro důchodce.  Sestra Adilie, která zde byla od počátku, jen s trpkým úsměvem vzpomíná na těžká minulá léta.

O duchovní správu se staralo několik kněží z blízkého okolí. Celých osm let, až do roku 1966, tu byl i nedávno zesnulý Dr. Vojtěch Tkadlčík, ale bydlet zde nesměl, bydlel v nedalekém mlýně. Nyní je zde P. Pavel Zíbal,  důchodce  se složitým kněžským životem. Za dva roky po vysvěcení byl  v roce 1948 zatčen a odvezen na samotky do Uherského Hradiště, potom prošel Želivem, Hájkem a pokračoval u vojáků „uhlobaronů“ v PTP. Protože neměl státní souhlas, pracoval pak na dráze jako dělník až do důchodu. Tvrdý život si zpříjemňoval zpíváním v brněnském pěveckém sboru  MORAVAN a po sametové revoluci se konečně dostal na faru do Hluku. Artróza kolena mu již nedovolila chodit, tak se po pěti letech dostal  k nám do domova důchodců, kde pomáhá těm, kteří se již dívají přes záclony do nebe, svého trvalého domova. V jeho světničce visí „proletářský kříž“: na krompáči, s kterým pracoval na dráze, je připevněno tělo Kristovo – litinový  odlitek, který našel na smetišti příbuzný prezidenta Gottwalda, daroval jej našemu otci a ten si z toho udělal tento kuriózní suvenýr

Své zlaté kněžské jubileum slavil v Římě se zlatým jubilantem Svatým otcem. To byla odměna Boží.

V našem domově je kolem 130 důchodců, a byla by to zajímavá kniha, kde by byly zapsány osudy jejich klopotného života. Je zde dědeček, který má 101 roků, bývalý ruský legionář. Když měl 100 let, prezident Havel mu poslal blahopřání. Dědečka to velmi potěšilo. A co říci o těch, o které mladí nestojí, nenavštěvují je, ti jen teskně se dívají oknem na vrch Sv. Hostýna a nastokrát pozdravují Potěšení zarmoucených.  A těm, kteří jsou trvale přikováni na svůj kříž, stále ležícím, otec Pavel  připomíná, že tu nejsou zbyteční, že je tady Pán potřebuje, aby s ním spolupracovali na spáse duší, že jejich bolesti jsou Ježíšovým křížem, který nesou jejich ramena. A tak náš domov důchodců, bývalý lovecký zámek, se stal místem, kde modlitbou a utrpením se  loví pro Pána duše v tomto hrbolatém kraji na Záhoří ve stínu Hostýnských vrchů.

Sestra Malvína