Hardick, Lothar OFM, Grau, Engelbert OFM

      Dnešní lidé žijí v inflaci slova. Slova se stala lacinými a nic neříkajícími. Protože se opotřebovala a ztratila zvuk a lesk, nemohou už ani zasahovat. Slyšíme je a neposloucháme. Žijeme v záplavě slov, která zaznívají všude kolem nás, a přece jsme uvnitř osamělí. Nezřídka tu stojíme bezradní; neboť slovo, které má být mostem od člověka k člověku, od osoby k osobě, zdá se pro tuto službu nejméně vhodné. Často dost pochybujeme o hodnotě slova, o jeho vnitřní vážnosti, o jeho potřebné upřímnosti. V denním spolužití dnešního člověka se zdá, že není nic lacinějšího, nic nezávaznějšího než slovo.

    Taková střízlivá zjištění by měla naplnit křesťana hlubokou úzkostí. Stojíme tu přece před nebezpečím, že ztratíme to podstatné našeho křesťanského života. Proč? Jestliže slovo nedává smysl, ztrácíme možnost dialogu, rozhovoru s Bohem. Vždyť Boží rozhovor s člověkem, slovo, které Bůh dává člověku, je začátkem veškeré spásy. A odpověď člověka na Boží slovo je pro nás přece dokonáním této spásy. Co se však stane, když se Boží slovo stane pro nás jedním z mnoha jiných; podobně nezávazných, stejně laciných, právě tak nedůležitých a bez lesku jako všechna ostatní slova; když už nás Boží slovo vůbec nezasáhne? Při takových otázkách může nám už vysvitnout, kolik zla má svůj původ v tom, že člověk se stává neschopným naslouchat Božímu slovu a, co je stejně důležité, odpovídat na ně.

   Bude to ještě zřetelnější, když si k tomu vyslechneme několik slov samého Pána: "Je psáno: Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst" (Mt 4,4); anebo jiné, které na sv. Františka tak silně zapůsobilo (1. řehole 22): "Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život" (Jan 6,63); po případě další, která slyšíme o svátcích Matky Boží: "Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho" (Lk 11,28). Toto blahoslavenství je rozvíjeno, když Pán říká: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal" (Jan 14, 23-24). - Zde už můžeme skončit a zeptat se, zda my křesťané jsme příliš neztratili! Víme ještě o životodárné síle Božího slova, o jeho působivé moci spojující s nejvnitřnějším životem Božím, o jeho nepomíjivé plodnosti pro lásku?

     František o tom ještě věděl. Vyznává to s vírou: "Vždyť na tomto světě máme a vidíme tělesně z Nejvyššího jen jeho tělo a krev, jména a slova, jimiž jsme byli stvoření a vykoupení ze smrti k životu" (List duchovním). V nás dnešních křesťanech může takové slovo nejdříve vzbudit úžas; ba snad nás i do hloubi polekat! Toto spojení: Svátost oltářní a Boží slovo zdá se mnohým i po II. Vatikánském koncilu odvážné. To, že Nejvyšší je ve Svátosti přítomný, věříme; vyznáváme to různými znameními úcty a klanění. Jsme proniknuti tím, že ho zde na světě máme a vidíme tělesně, že jsme byli jeho tělem a krví vykoupeni ze smrti k životu. Avšak totéž vyslovit i o Božím slovu, a dokonce v tak bezprostředním spojení a přiřazení, připadá nám přinejmenším zarážející. Takovou víru přijímáme i po koncilu jen váhavě. Pro Františka je to však samozřejmost vyplývající z víry. V Listu věřícím (6) píše: "A buďme všichni pevně přesvědčeni, že nikdo nemůže být spasen jinak než skrze svatá slova Páně, která duchovní vyslovují a hlásají, a skrze Krev našeho Pána Ježíše Krista, nad kterou oni mají moc. A jen oni sami smějí tuto službu vykonávat a nikdo jiný." Opět slyšíme, že František vidí Boží slovo a svátost jako jedno, vždyť v obou k nám přichází Kristus, Slovo Otce, aby nás vykoupil (List věřícím 1). Vždyť to, co František svými, pro nás snad trochu těžkopádně znějícími slovy, chce vyjádřit a vyznat, je to, že Kristus, Slovo Otcovo, které se stalo tělem, je mezi námi přítomné dvojím způsobem, a to "až do skonání tohoto věku" (Napomenutí 1): ve svém slovu, které je pro nás uchováno ve svatém Písmu, a v posvátné eucharistii. Tam se s ním setkáváme skutečně, anebo, jak to říká František, tělesně.

    Písmo svaté nepodávalo mu tedy jen svědectví o Bohu, které číst je pro člověka dobré; nýbrž je třeba, jak František výslovně vyznává, "hledat v něm Pána" a nacházet ho. František ho hledal a setkával se s ním.

           Die Schriften des hl. Franziskus von Assisi,

          Einführung, Ãśbersetzung, Erläuterungen:

          Lothar Hardick OFM - Engelbert Grau,

          Dietrich-Coelde-Verlag, Werl/Westf., 8. vyd. 1984,

          úryvek z hesla: "Das Wort Gottes"

          z němčiny přeložil: Radim Jáchym OFM