Houška, Petr Alk. OFM

Novoroční procházku Věčným městem musíme začít nejspíše v jezuitském kostele Al Gesu, i když na bývalém Martově poli je řada dalších významných chrámů. 1. ledna na slavnost Matky Boží, Panny Marie, čte se v evangeliu také o obřezání Páně osmého dne po narození. A právě tento výjev znázorňuje velký oltářní obraz v kněžišti chrámu. Kostel je zasvěcen Jménu Ježíš, které bylo dáno Spasiteli při obřízce a příslušný svátek se slaví po Novém roce, podobně jako v našich františkánských kostelích.

Stavitelem chrámu, který se stal prototypem mnoha dalších svatyň otců jezuitů, je slavný Giacomo Vignola (+ 1573) který se podílel i na vybudování baziliky Panny Marie Andělské v Porciunkuli. V obou případech dominuje stavbě mohutná kupole.  Řada postranních oltářů v Al Gesu je rovněž bohatě zdobena, ale zvláště nádherný je oltář se zlatobronzovým sarkofágem sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva, který nalézáme v levém křídle příčné lodi. Oltář je dílem jezuitského umělce Andrea del Pozzo. Svítivě modrá zeměkoule nad oltářem je z největšího lazurového kamene, jaký kdy byl nalezen. Na opačné straně v pravém křídle  je oltář, který uchovává v relikviáři rameno sv. Františka Xaverského. Jeho tělo je pochováno v Goi ve východní Indii. Protože světec je – jak známo – patronem misií, scházívají se v tomto chrámu na jeho svátek ke společné bohoslužbě příslušníci různých etnických skupin v Římě zastoupených a obohacují liturgii některými sobě vlastními prvky. Stalo se už tradicí, že na poslední den občanského roku přichází sem Svatý otec, aby zde slavil díkůvzdání za uplynulých dvanáct měsíců. V dopoledních hodinách během roku se zde slouží bez přerušení mše sv. a je stálá příležitost ke svátosti smíření v různých jazycích. Když jsem to zkusil u jednoho starého padre s latinou, zavzpomínal si přitom, jak jako student kdysi také psal latinské verše.

Konečně bychom neměli v tomto kostele opomenout ani zastávku u náhrobní desky, za níž je pohřbeno tělo významné církevní osobnosti našeho koncilového století – jezuitského generála Pedra Aruppe.

Chrám Al Gesu leží při hlavní komunikaci na menším náměstíčku. Když jsem však zabočil napravo od této komunikace ve směru z Benátského náměstí, zabloudil jsem v uličkách a musel jsem se zeptat, kde najdu  kostel San Ignazo. Stálo za to navštívit tuto nádhernou barokní svatyni, vybudovanou r. 1622 pro kanonizační oslavy sv. Ignáce. Jsou zde pohřbeni tři světci z řádu jezuitů: sv. Alois Gonzaga (+ 1591), sv. Jan Berchmans (+ 1621) a sv. Robert kardinál Bellarmin (+ 1621). Avšak hlava sv. Aloise se uchovává v jeho rodišti v Castiglione v bazilice jemu zasvěcené. Při kostele je kolej, v níž se ukazuje Aloisova světnička.

Na pouti za barokními krásami chrámů se vrátíme na Corso Vittorio Emanuele a směrem k Tibeře přijdeme k bazilice S. Andrea della Valle. Je pro nás památná tím, že při novostavbě svatopetrské baziliky  byly sem přeneseny ostatky papeže Pia II. (+ 1464) – Enea Silvia Piccolominiho – a umístěny ve výši stěny hlavní lodi na pravé straně. Eneáš Silvius znal  české poměry doby pohusitské z vlastní zkušenosti, protože jako vyslanec císaře Fridricha III. v hodnosti biskupa sienského navštívil Čechy a na zemském  sněmu v Benešově r. 1451 rokoval se zemským správcem Jiřím z Poděbrad. Jeho snahou bylo sjednotit české kališníky s Římem, avšak neuznával kompromisní dohody uzavřené mezi kališníky a bazilejským sněmem r. 1436 – tzv. kompaktáta.  Tuto linii sledoval pak důsledně i jako papež. Patřil pro své humanistické vzdělání k nejkultivovanějším lidem své doby, byl literárně plodný a náš národ představil tehdejší vzdělané Evropě svou latinskou Kronikou českou.

V bazilice S. Andrea della Valle je také pohřben kardinál sv. Josef Maria Tomasi z kongregace theatinů (+ 1713), která měla za úkol povznesení vzdělání kněží a náboženského života lidu. Založil ji  sv. Kajetán (+ 1547). Tomasi byl výborným znalcem moderních i klasických jazyků, významným teologem, který publikoval v oboru biblicistiky a liturgiky. V lecčem předešel názorově liturgickou reformu 2. vatikánského koncilu. Jan Pavel II. ho r. 1986 kanonizoval.

Pokračujeme-li v cestě dále směrem k Tibeře, ocitneme se na Piazza della Chiesa Nuova  s pomníkem Pietra Metastasia.  Metastasio byl italský básník a dramatik 18. století. Naši pozornost však upoutá především  další krásný barokní kostel Chiesa Nuova neboli Santa Maria in Vallicella. V něm je pohřben apoštol Říma 16. století, sv. Filip Neri, rodák z Florencie (+ 1595). Tento světec rozdávající radost je zde oslaven freskami Pietra da Cortona, bohatými oltářními obrazy P. P. Rubense a mozaikou Guida Reniho. Tento chrám si kdysi oblíbil Eugenio Pacelli, pozdější papež Pius XII. (1939-1958).  Jako kněz a později církevní hodnostář sem po léta chodíval zpovídat.

Až dosud jsme se pohybovali v oblasti baroka. Chceme-li spatřit – jak se uvádí – jediný římský chrám gotického slohu, musíme se vrátit nazpět a v blízkosti Pantheonu objevíme chrám Santa Maria sopra Minerva, vybudovaný kdysi – jak upozorňuje i název – na místě chrámu pohanského. Při kostele je starobylý dominikánský konvent, ve kterém žije i historik Padre Ambrogio Eszer, rodák z někdejšího německého Slezska, čelný pracovník Kongregace pro svatořečení, který se zasloužil o zdárné ukončení kanonizačního procesu naší sv. Zdislavy.

V chrámu vyniká uměleckou cenou Michelangelův bronzový  Kristus. Ale největším pokladem je tělo sv. Kateřiny Sienské, dominikánské terciářky, v naší době prohlášené za Učitelku církve (+ 1380). Tělo odpočívá ve skleněné rakvi pod hlavním oltářem a zdá se, jako by světice spala. Ostatky jsou ovšem upravené, protože hlava světice se uchovává   v jejím rodišti Sieně v kostele sv. Dominika, v kapli jí zasvěcené, v mramorové schránce.  Na tomto místě mívala světice kdysi svá mystická vytržení. Její úmrtní světnička se však ukazuje v Římě a může se do ní projít ze sakristie kostela Santa Maria sopra Minerva. Sv. Kateřina se dožila Kristova věku – zemřela v 33 letech.

Nedaleko jejího hrobu je pochován slavný dominikán Fra Giovanni Angelico z Fiesoly v Toskáně – od r. 1982 oficiálně prohlášený za blahoslaveného. Tento malíř je patronem umělců a bývá nazýván „malířem serafických snů“. Zemřel v Římě r. 1455. Jeho tvorbou vrcholí a vlastně i končí středověké malířství inspirované vroucí, mystickou zbožností. Nejvíce jeho obrazů najdeme ve Florencii v San Marco  a rovněž vyzdobil i papežskou domácí kapli ve Vatikánu.

Ne neprávem se říká, že tento umělec s jemnou, citlivou duší, nadšený pro krásu věcí Božích, byl duchovně spřízněn se sv. Františkem Serafickým.

Petr Alk. Houška OFM