Co máme dělat, bratři? (Sk 2, 37) - Bůh Otec (duchovní zaměření SFŘ v roce 1999)

Šváček, Augustin OFMCap., Alexa, Petr OFS

Hospodin je slitovný a milostivý, nejvýš milosrdný (Ž 103)

 

 

Papež Jan Pavel II. nás apoštolským listem Tertio millennio adveniente vybízí, abychom rok 1999 zasvětili rozjímání o Bohu Otci. Je to příprava na rok 2000, kdy bude naším cílem „velebit Trojici, z níž všechno povstává a k níž všechno směřuje, ve světě i v dějinách.“

 

 

Boha Otce charakterizuje Vyznání víry takto: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.“ Takové chápání Boha Otce je společné křesťanům, židům i muslimům. Židé a muslimové však neznají vykupitele Ježíše Krista ani Ducha svatého. Neznají poučení zjevené v 1. listě Janově: „A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa. Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Také my jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ (1 Jan 4,14-16).

 

 

Tato slova Písma snad nejvýrazněji vystihují Františkovo charisma, jeho lásku a oddanost Bohu Otci.Papežský kazatel P. Raniero Cantalamessa OFMCap. (v knize Pod vládou Kristovou) vyzývá křesťany všech vyznání, „že by srdci vzkříšeného Pána udělali ohromnou radost, kdyby se dokázali v jeden den v roce „ekumenicky“ spojit k oslavě Otcova svátku.“ Můžeme ale říci, že sv. František i Sv. otec Jan Pavel II. nás společně vyzývají, že bychom srdci Otcovu udělali ještě větší radost, kdybychom se jeden den v roce dokázali - mezináboženským dialogem - spojit k oslavě Otcova svátku i se staršími bratry židy a s muslimy. Plyne to z apoštolské exhortace Tertio millennio adveniente, jejíž základní myšlenky k roku Boha Otce jsou tyto:

 

 

Celý život křesťana je jakoby velkou poutí do domu Otce, jehož svrchovanou lásku ke každému lidskému stvoření a zvláště k „marnotratnému synovi“ (srov. Lk 15,11-32) den za dnem stále znovu objevujeme. Taková pouť zahrnuje samotné nitro lidské osoby a rozšiřuje se posléze na společenství věřících a celé lidské pokolení.

 

 

Jubileum, jehož ústřední postavou je Kristus, se tak stává velkým aktem chvály Otce: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,3-4).

 

 

V tomto roce bude vědomí „cesty k Otci“ pobízet všechny, aby tak, jak to chce Kristus, Vykupitel člověka, nastoupili cestu opravdového obrácení, která s sebou zároveň přináší jak „negativní“ aspekt osvobození od hříchu, tak „pozitivní“ aspekt rozhodnutí pro dobro, vyjádřené mravními hodnotami, obsaženými v přirozeném zákoně, potvrzeném a prohloubeném evangeliem. V této perspektivě se má znovu objevit a horlivě ctít svátost pokání ve svém nejhlubším významu. Hlásání obrácení, které nutně vyžaduje křesťanská láska, je mimořádně důležité v dnešní společnosti, v níž se často zdají být ztraceny samotné základy mravního nazírání lidské existence.

 

 

Proto je zapotřebí klást zvláště v tomto roce důraz na teologální ctnost lásky a připomínat si souhrnné a tak výstižné tvrzení 1. listu Janova: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16). Láska, ve své dvojí podobě lásky k Bohu a k bratřím, je vlastně shrnutím mravního života věřícího člověka. V Bohu pramení a v Boha ústí.

 

 

Když si tedy v této perspektivě připomínáme, že Ježíš přišel, aby „chudým zvěstoval radostnou zvěst“ (Mt 11,5; Lk 7,22), tím spíš musíme mít na paměti, že církev si musí všímat hlavně chudých a opuštěných. A je třeba zdůraznit povinnost hájit spravedlnost a mír ve světě, poznamenaném tolika zápasy a neúnosnou sociální a ekonomickou nerovností, povinnost, jež je určujícím aspektem příprav a oslav jubilea. Tak, ve světle 3. knihy Mojžíšovy (Lv 25,8-12), se křesťané musí stát hlasem všech chudých světa a v přesvědčení, že jubileum je k tomu vhodnou dobou, uvažovat mezi jiným o snížení, ne-li vůbec o vymazání mezinárodního dluhu, který zatěžuje budoucnost mnoha národů. Jubileum bude také příležitostí zamyslet se nad dalšími palčivými problémy dneška, jako jsou například obtíže, bránící dialogu mezi různými kulturami, a otázky spojené s úctou k právům ženy a podporou rodiny a manželství.

 

 

Ve světle konstatování, že „Kristus ... zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání“, bude třeba se zvlášť zabývat dvěma tématy tohoto třetího přípravného roku, a to pokušením zesvětštěnídialogem s velkými náboženstvími.

 

 

V prvním případě bude vhodné věnovat pozornost široké tematice civilizační krize, která se projevuje především v západních státech, jež jsou sice technicky vyspělejší, ale trpí duchovní prázdnotou, protože zapomněly na Boha, nebo se mu hodně vzdálily. Na civilizační krizi je třeba odpovědět civilizací lásky, založené na všeobecných hodnotách míru, solidarity, spravedlnosti a svobody, které jsou plně dovršeny v Kristu.

 

 

Pokud jde o horizont náboženského povědomí, bude rok 1999 velkou příležitostí - i ve světle událostí posledních desetiletí - k zahájení dialogu mezi náboženstvími podle jasných dispozic, které 2. vatikánský koncil stanovil v Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate.

 

 

Na tomto rozsáhlém horizontu úkolů vyvstává před očima věřících přesvatá Maria, vyvolená Otcova dcera, jako dokonalý vzor lásky k Bohu i k bližnímu. Jak sama vyznává ve velepísni Magnificat, velké věci s ní učinil ten, který je mocný a jeho jméno je svaté (srov. Lk 1,49). Otec si vyvolil Marii k jedinečnému poslání v dějinách spásy: aby byla matkou očekávaného Spasitele. Panna také pohotově a ochotně odpověděla na Boží volání: „Jsem služebnice Páně“ (Lk 1,38). Její mateřství, které započalo v Nazaretu a vyvrcholilo v Jeruzalémě pod křížem, bude v tomto roce vnímáno jako jemná i naléhavá výzva určená všem Božím synům, aby se navrátili do Otcova domu a naslouchali přitom jejímu mateřskému hlasu: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5).

 

 

 

 

Co z těchto slov a výzev Jana Pavla II. plyne pro nás, sekulární františkány?

 

 

Určitě to, abychom rok řehole - „dar Ducha, který nás přivádí k Otci“ - prožívali v jednotě s Petrovým nástupcem a celou Kristovou církví.

 

 

Abychom jako „kající bratří a sestry“ svůj způsob myšlení a jednání uváděli „v soulad s Kristem naprostou a dokonalou vnitřní proměnou, kterou samo evangelium nazývá obrácení a kterou je pro lidskou křehkost třeba denně uskutečňovat. Na této cestě obnovy je svátost smíření výsadním znamením Otcova milosrdenství a pramenem milosti“ (Řehole SFŘ, čl. 7).

 

 

Abychom činili pokání nejen za naše vlastní hříchy, ale také za hříchy ostatních křesťanů v současnosti i v minulosti, které mohou bránit tomu, aby lidé kolem nás uvěřili v Boha, který je Láska - srov. kající modlitbu Nehemijáše: „Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání ...“ (Neh 1,6-7).

 

 

A také abychom skutečně byli zajedno se všemi lidmi, zvláště nejmenšími a snažili se pro ně vytvořit životní podmínky důstojné tvorů vykoupených Kristem. (srov. Řehole SFŘ, čl. 13) Jedním, velmi snadným a konkrétním naplněním tohoto článku řehole může pro každého františkána být např. to, že připojí svůj podpis k právě kolující podpisové akci: Petice r. 2000, odpuštění dluhu pro miliardy lidí, jak k tomuto odpuštění dluhů chudým zemím vyzývá sv. otec. Tím, že bohaté státy nebudou od chudých zemí vyžadovat splácení dluhů, samy nezchudnou a chudým bude pomoženo, aby neupadli do ještě větší bídy. (Formuláře s podpisy přijímá RNDr. Josef Kuchyňa, Hnutí solidarity s chudými třetího světa MAITRI, Komárovice l, 588 22 Luka nad Jihlavou.)

 

 

 

 

Augustin Šváček OFMCap., Petr Alexa OFS