Čech, Zdirad

31. ledna                  + 1533

Když byla Ludovika ještě malá, umřel jí otec Stefan degli Albertoni a matka se znovu vdala. Dívku si předávali příbuzní a dopadlo to, jak muselo. Když jí bylo dvacet let, provdali ji za staršího vdovce, otce tří dcer, a nijak jim nevadilo, že ji srdce táhne jinam. Až když po dvanácti letech ovdověla, mohla vstoupit do Třetího řádu a začít velké dílo milosrdenství. S radostí navštěvovala nuzné příbytky chudých a nemocných, radila, pomáhala, nosila almužny. Zvláště pečovala o chudé dívky, chránila je před nástrahami světa, hledala pro ně práci, a když se chtěly vdát, dávala jim štědré věno. Mohlo by se říci, že asi měla z čeho dávat, když dávala. Ale její část rodinného dědictví  nebyla bezedná a Ludovika se sama po čase dostala do naprosté nouze. Ale ani potom, kdy její marnotratná štědrost neměla odkud brát, nepřestávala její péče a starostlivost. Rozdala, co měla, a z Boží vůle bývala sama obdarovávána hlubokými mystickými extázemi.

Kresba postavy blahoslavené Ludoviky provázejí znaky otce, města Říma (kde žila a kde její tělo odpočívá pod  Berniniho nádherným mramorovým náhrobkem) a papeže Klimenta X., který její úctu schválil apoštolským breve roku 1671.

Zdirad Čech