Matějka, Pacifik OFMCap.

Na svátek sv. Anežky České 13. listopadu 1999 uplyne 400 let od chvíle, kdy příchodem do Prahy zahájil řád menších bratří kapucínů své působení na české půdě. V příštích číslech Poutníka vyjde na pokračování několik ukázek ze dvou připravovaných publikací o dějinách Provincie kapucínů v ČR, z nichž první, s názvem »400 let kapucínů v Čechách a na Moravě«, má vyjít již v dubnu 1999.

            Kapucíni jsou jednou ze tří větví řádu, jemuž dal počátek sv. František z Assisi[1], když na základě Božího vnuknutí a zapálen vroucí láskou ke Kristu začal žít v novém typu evangelního bratrského společenství, pro něž v roce 1209 dosáhl od papeže  Inocence III. ústního schválení a v roce 1223 písemného schválení bulou papeže Honoria III.

            Počátek kapucínské reformy je třeba hledat v 16. století, kdy vrcholil proces postupného štěpení a znovuslučování františkánského řádu, který začal již za života sv. Františka ve snaze přibližovat se ve změněných životních podmínkách vždy nově prvotnímu ideálu evangelního života, jak jej ukázal sv. František.

            Iniciátorem a průkopníkem kapucínské reformy se možná i nechtě stal br. Matouš z Bascia v italské Umbrii nedaleko Pennabili, který poté, co ve  dvaceti letech vstoupil ke františkánům a delší dobu po kněžském svěcení úspěšně kázal mezi prostým lidem, začal náhle pociťovat, že zvlažnělý život mnohých jeho spolubratří jej neuspokojuje. Jednoho dne proto náhle změnil způsob oblékání a života, začal chodit bos, a když narazil na projevy nevole ze strany spolubratří i představených, uprchl v lednu 1525 z kláštera v Montefalcone do Říma, kde získal od papeže Klementa VII. dovolení pokračovat ve způsobu života, který vedl, a zachovávat řeholi doslovně bez jakýchkoli zmírnění. Někoho možná udiví tento požadavek, ale právě diskuse o uskutečnitelnosti té chudoby a té formy života modlitby a apoštolátu, jak je požadovala Františkova řehole, byla po celá staletí ústředním jablkem sváru a příčinou vzniku různých větví uvnitř františkánství.

            Průkopnický čin P. Matouše z Bascia si brzy našel následníky v rodných bratřích Ludvíkovi a Rafaelovi z Fossombrone, kteří pokračovali v jeho způsobu života i poté, co sám Matouš z Bascia se v důsledku nepochopení a pronásledování začal stahovat do samoty. I oni se museli určitou dobu skrývat, ale 3. července 1528 dosáhli na přímluvu vévodkyně z Camerina vydání zakládající buly »Religionis zelus«, kterou byli kapucíni schváleni jako nové samostatné hnutí podřízené pravomoci generálního ministra konventuálů, kterým se u nás říká minorité. V roce 1535 bylo již bratří asi 500 a působili v šedesáti konventech v devíti kanonicky ustavených provinciích po celé Itálii, od Benátska až po Sicílii.

O rok později v důsledku myšlenkového rozchodu z dalším vývojem uvnitř reformy vystoupili z nově vzniklého řádu oba jeho zakladatelé Ludvík i Rafael. Existenci reformy to již ale nemohlo ohrozit, neboť  nově vzniklá větev brzy došla velké obliby mezi prostým lidem a získala si i mnoho vlivných příznivců, zvláště mezi katolickými vladaři, protože kapucíni byli horlivými a úspěšnými misionáři mezi nejširšími vrstvami lidu. V následujících letech se bratři začali rychle šířit do mnoha zemí Evropy. Roku 1573 přišli do Francie, 1578 do Španělska, 1582 do Švýcarska, 1593 do jižního Tyrolska a rakouských zemí, 1599 přišli do Prahy a odtud na území Německa, Štýrska, Korutan a Kraňska, 1627 přišli do Uher, 1679 do Polska. Počátkem 17. století již měli 24 000 členů v 1 500 klášterech 50 provincií. Historicky nepřekonaným početním rekordem v životě řádu je rok 1754, kdy počet bratří dosáhl 32 821. Není bez zajímavosti, že čtvrtinu až třetinu z tohoto počtu (tehdy 9 212) tvořili vždy bratři laici.

Ustavující proces byl zakončen 23. ledna 1619, kdy papež Pavel V. povýšil toto hnutí na řád s vlastním generálním ministrem. Počátkem roku  1998 měl řád 11 381 členů, v 1 654 řeholních domech 90 zemí světa.[2] Největší nárůst je v posledních  dvaceti  letech zaznamenáván v Africe, Asii a Jižní Americe, kde jsou životní podmínky velmi podobné Itálii v době sv. Františka. Následující graf vypovídá o mnohém: Prudký nárůst po I. světové válce v důsledku systematické obnovy řádu a zvl.áště  v souvislosti s celořádovým budováním tzv. serafínských škol, které byly významným zdrojem dorostu; pak následovala krátká stagnace v době II. světové války, a následně pokračoval předchozí vzestup, i když již zeslabeně v důsledku válečných úbytků v populaci. Zlomem je zřetelně rok 1965, tedy závěry II. vatikánského koncilu a zvláště dekret Perfectae caritatis, který přiměl řeholní společnosti k přehodnocení svých ideálů a životních zvyklostí. S dlouhodobých grafů se zdá velmi pravděpodobné, že do deseti let začne počet řeholníků v našem řádu opět významněji stoupat.
V souvislosti s prudkým nárůstem místních církví v Africe, Asii a Jižní Americe.[3]