Kejdana, Antonín OFM

Měl jsem za to, že tu uvidím slovácké tance s houslemi a cimbálem, a zatím mě společenství mladých pozvalo na disko. Jen přibližně mi vysvětlili, kde se koná, ale šel jsem k cíli neomylně za decibely a barevnými zákmity rámusu, kterému se říká hudba. Očekával jsem tanec a nebyl jsem zklamán. Ještě na počátku tohoto století se takovému svíjení říkalo „tanec svatého Víta“. Od skupiny křepčících se odpoutává děvucha, nožky jí jen kmitají v divokém rytmu barevného šílení, přikřepčí do kouta ke mně, starému františkánovi, a udýchána švitoří mně do ucha: „Otče, to jste vy, ani bych si vás málem nevšimla. Chci se jen zeptat, kdyže máme setkání sekulárního řádu – já jsem totiž františkánka.“ Ta slova mě utvrdila v přesvědčení, že jsem na katolickém disku, protože františkáni byli vždy upřímně spojeni s církví a s papežem.

A hned ráno na Popeleční středu dlouhé řady kajícníků z obou stran zpovědnic, mezi ženuškami s fěrtůžky a v nabíraných sukních děvuchy v dlouhých sukních nebo v džínech v soustředěném zadumání čekají, až na ně dojde řada, aby vyznaly svou hříšnost.

Je postní doba, čas pokání. Poznávám Slovácko.

Antonín Kejdana OFM