Baroková, Terezie

Zbojníci v Monte Casale

 

František procházel městem Monte Casale. Šel do nového kláštera, v kterém se nedávno usídlilo několik nových bratří. Stmívalo se a František už pomalu ani necítil nohy, ale všechna únava z něho spadla, když se k němu připojil Angelo. Byl to urozený a jemný mladík, kterého lákal život Menších bratří.

„Františku, dovol mi bydlet s tvými bratry, třeba v tomto novém klášteru,“ žadonil Angelo.

„Opravdu bys rád?“ -  František z něho měl velkou radost. „A co tě k nám táhne?“

„Že chcete žít jen pro Boha a kromě něho už nic nežádáte. Vy nic nemáte a nic vás od něho neodvádí. Vlastně jste svobodní. Všechno věnujete Bohu. Také já jsem pochopil, že je ho třeba hledat po celý život. A zdá se mi, že u vás by mi to šlo lépe.“

„Správně jsi to pochopil. Ale nic nemít a takto žít je těžké, a ty jsi dosud žil jako v bavlnce. Bojím se, že bys to nevydržel,“ František upřímně vyjádřil své obavy.

„Když to vydržíte vy, jistě se to podaří také mně. Copak nejste jen lidé jako já?“ nedal se odradit Angelo.

„Dobře,“ pohladil ho František po hlavě. „Pojď tedy se mnou.  Několik mládenců tady už začalo společně bydlet. Můžeš se k nim přidat.“

Mladík nabídku přijal, nastěhoval se do kláštera a stal se z něho horlivý bratr. A protože byl také mimořádně bystrý, František ho brzy ustanovil za představeného kláštera v Monte Casale. Angelo vynikal rozvážností a moudrostí, bratři si ho vážili a milovali ho, František mu důvěřoval. Až jednou…

Klášter v Monte Casale si vzali na mušku tři lupiči, postrach širokého okolí. Bouchali na bránu ostošest.

„Co chcete?“ vyšel k nim Angelo.

„Máme hlad! Nepodařilo se nám dnes nikoho oloupit. Dej nám jíst, nebo ti to tady převrátíme vzhůru nohama,“ hrozili.

„Že se nestydíte, vy zloději, lupiči a vrahové! Okrádáte chudáky a není vám hanba dobývat se i do kláštera, kde máme jen to nejnutnější!“ křičel na ně Angelo. „Nezasloužíte si  nic dobrého ani od Boha, ani od lidí!“

„Neřečni a dej nám něco k jídlu!“ přerušil ho lupič a ohnal se sukovicí.

„Pojďme raději pryč,“ navrhl druhý lupič. „Nebo nás Bůh potrestá, když okrademe ještě i klášter.“

„Máš pravdu, pojďme!“ přidal se i třetí.

Neochotně a s reptáním odešel s nimi i první lupič, ale pořád se ohlížel a hrozil pěstí.

Angelo zamkl bránu a udělal několik kroků, když někdo znovu zabouchal.

Nahněvaný se otočil a ještě ani neotevřel a už huboval: „Zase jste tady, vy neznabozi a ničemníci! Už jsem vám řekl, že od nás nic nedostanete!“

Když však otevřel bránu, málem se mu nohy podlomily. Před ním stál František a bratr Masseo.

„Děkujeme za pěkné přivítání,“ uklonil se František. „Opravdu jsme ničemníci, Boha neznáme a nic si nezasloužíme.“

„Odpusťte mi,“ klekl si před nimi Angelo. „To nepatřilo vám. Před chvílí tady byli tři lupiči, myslel jsem, že se vrátili.“

„A ty jsi s nimi takhle hovořil?“ zvážněl František. „Kdyby to patřilo mně, nic bych ti nevyčítal. Ale k jiným si to nemůžeš dovolit.“

Angelo se ohradil: „Nic jiného si nezaslouží. Kdybys věděl, kolik zla napáchali v okolí a jak jsou bezcitní!“

„Angelo, nemluvíš v duchu evangelia,“ napomenul ho František. „Vzpomeň si, jak jednal náš Pán, Ježíš Kristus. Nevyhledával právě největší zločince a nejedl s nimi? Láskou bys je spíše přivedl k lepšímu než nadávkami.“

Angelo se zastyděl: „Na to jsem nemyslel. Náš Pán nás opravdu neposlal soudit lidi, ale sloužit jim, tak jak to sám dělal. Jak to mám napravit?“

„Mám tady chléb a víno,“ řekl František. „Doběhni je a zanes jim to. Přiznej, žes udělal chybu a popros je o odpuštění.“

Angelo se hned vydal na cestu. „Obyčejně se zdržují v horách, odtud je lidé vidí přicházet,“ pomyslel si a vydal se tím směrem.

„Á, lakomý mnich,“ ozvalo se najednou za ním. „Teď ti spočítáme tvou štědrost! Tady se před námi nezamkneš. Prozraď nám, kam ses vypravil? Ale už se tam nedostaneš, protože toto je tvá poslední hodinka. Tak kam?“ vykřikl hlas.

„Za vámi,“ udělal čelem vzad Angelo a ocitl se tváří v tvář lupičům.

„Co říkáš?“ zasmáli se. „Ještě jsi nám dost nevynadal?“

„Nechoval jsem se k vám pěkně  a nechal jsem vás odejít hladové. Proto jsem vám přinesl chléb a víno.“

Ten první přistoupil k Angelovi: „Ukaž? Opravdu! To není možné! To se mi snad zdá!“

„Asi mu přeskočilo,“ smál se druhý.

„Nebo se nás polekal,“ prohlásil sebevědomě třetí.

„Ani jedno, ani druhé, ani třetí,“ stroze odpověděl Angelo. „Poslal mě za vámi František. Nelíbilo se mu, jak jsem se s vámi rozešel.“

„František? To bude asi ten chudobný mnich, co je ke každému tak dobrý,“ usoudil první.

„Sedněme si a společně se najezme,“ navrhl Angelo a začal lámat chléb. V duchu se radoval, že celkem dobře dopadl.

„Proč tě František poslal za námi?“ zeptal se jeden z lupičů, když si  od něho bral chléb.

„Bylo mu vás líto a rád by vám pomohl,“ Angelo mu dal velký kus chleba.

„Tomu nevěřím. Na nás nikomu nezáleží. Zrovna nám by chtěl někdo pomoci! Každý se nás štítí,“ vykřikl druhý.

„Tak proč by nám poslal chléb?“ uvažoval nejmladší. „V životě se mi ještě nestalo, že by nám někdo něco dal dobrovolně. Nechat se okrást, to ano, ale dát, to nikdy.“

Ostatní mlčky jedli a přemýšleli. Až jeden z nich přerušil ticho: „Co kdybychom šli za Františkem a zeptali se ho, proč to udělal?“

„Můžeme to zkusit,“ souhlasili ostatní a vydali se s Angelem na cestu.

„Vítejte!“ přivítal je s úsměvem František. „Bylo málo chleba? Ještě máte hlad? Pojďte do jídelny, něco se tam ještě najde.“

Lupičům to vyrazilo dech. „Františku, ty nás asi nepoznáváš,“ zajíkal se první, který ho poznal. „To my jsme tě tehdy hodili do jámy, když sis v horách zpíval.“

„To nestojí za řeč,“ mávl rukou František.

„Nebojíš se, že ti to tady vykrademe?“

„Ale to nemusíš,“ zasmál se František. „Já vám to raději daruji. Všechno, co se vám líbí, je vaše.“

„To se mi ještě nestalo. Ty jsi nějak jiný než ostatní lidé. A co když tu zůstaneme a nedáme se vyhnat?“ zvolal ten první a upřel na Františka velké tmavé oči.

„To mi uděláte největší radost,“ rozesmál se František. „A doufám, že se s námi budete také modlit.“

„Platí,“ vykřikli všichni tři a také se dali do smíchu. „Alespoň uvidíme, jestli mluvíš pravdu.“

Lupiči opravdu zůstali v klášteře a po krátké době lidé potkávali místo tří obávaných loupežníků tři pokojné a dobrosrdečné  menší bratry.

(pokračování)