Matějka, Pacifik OFMCap.

Příchod kapucínů do Čech

            Koncem 16. století započaly na základě usnesení tridentského sněmu snahy o znovuoživení katolického života v německy mluvících zemích. Nejprve byli povoláni jezuité a po nich také kapucíni. První snahy o jejich uvedení jsou spojeny s osobou pražského arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice (1561-1580), který jakožto první arcibiskup na pražském stolci po 141 letech od husitských válek již 4. září 1575 žádal milánského arcibiskupa sv. Karla Boromejského, aby svým vlivem dosáhl poslání šesti kapucínů do Čech. Celé jednání však z neznámých důvodů ztroskotalo nebo přinejmenším na zmíněný dopis není známa žádná odpověď. úspěchu dosáhl až jeho nástupce arcibiskup Zbyněk Berka z Lipé a Dubé (1592-1606), který po vytrvalém snažení započatém roku 1597 dosáhl toho, že rozhodnutím generální kapituly kapucínského řádu byla do Čech roku 1599 vyslána skupina 12 kapucínů vedená slavným misionářem sv. Vavřincem z Brindisi (vlastním jménem Julius César Rossi), který do Prahy přišel ve funkci generálního komisaře.

            Výprava vyrazila z Benátek přes nově založené kláštery v jižním Tyrolsku a delší dobu musela zůstat ve Vídni v důsledku onemocnění většiny členů výpravy a v obavě před morem, řádícím v té době v Čechách. Třináctého listopadu 1599 v noci však část výpravy v čele s generálním komisařem navzdory všem obtížím stanula na půdě arcibiskupského paláce v Praze a po srdečném uvítání od představitelů světských i církevních úřadů se prozatímně usadila a začala působit při klášteře křížovníků s červenou hvězdou u Karlova mostu.

            V důsledku obtíží s hledáním vhodného stavebního místa a vzhledem k liknavému postoji císaře Rudolfa II. byl základní kámen k prvnímu klášteru na našem území položen až 23. května 1600. O dva roky později, dne 16. června 1602 jej pražský arcibiskup slavnostně posvětil a zasvětil Panně Marii Andělské, což je titul, kterému je zasvěcena kolébka františkánství, slavná Porciunkule. Tento první český kapucínský klášter se pak stal základem budoucí Česko-rakouské provincie (1618),[1] z níž později vznikly provincie českomoravská, slovenská, chorvatská, slovinská, maďarská a vídeňská.[2] (viz schéma vzniku)

Význam pražského kláštera je dobře patrný ze skutečnosti, že v dalších letech se stal základnou pro misijní výpravy do dnešního Rakouska, Maďarska, Německa a zvláště Polska a Ruska. Kromě toho měl klášter i politický význam, neboť se za doby působení sv. Vavřince stal i pravidelným místem porad Katolické ligy. Po bitvě na Bílé Hoře, 9. listopadu 1620 přišli císařští pod vedením Bukvoye s vítězným praporem ke kapucínům, aby zde slavným »Bože, chválíme tebe« u milostné sochy Panny Marie poděkovali za vítězství nad stavovským vojskem. Přišli sem i obyvatelé Malé Strany a Starého Města, aby se vzdali na milost katolickému vojsku. Po dvou hodinách se v klášteře objevil i kníže Maxmilián, kterého zde probošt a děkan svatovítské kapituly požádali o ochranu katolíků.

Roku 1632, když byla Praha dvacet sedm týdnů okupována Sasy, kapucíni, aby pomohli císařským, vylámali zeď při klášteře a kapucínskou brankou pomohli vojsku do města a z terasy nad klášterní zahradou pak Valdštejn vedl dělostřeleckou palbu na nepřítele. Roku 1641 byly na pozemku kláštera dočasně postaveny dřevěné baráky pro ubytování vojska v akci tzv. »kvartýrovací povinnosti«. V závěru války roku 1648 sehrály klíčovou roli poškozené hradby v nejbližším okolí kapucínského kláštera, kde v rámci oprav bylo lešení. To neušlo bývalému důstojníku císařského vojska Arnoštu Ottovalskému, rodem z Bavorska, který se po propuštění z císařských služeb rozhodl pro zradu a uvedl tudy beze ztrát do Prahy vojska švédského generála Konigsmarka, který si odnesl kořist za 12 mil. zlatých. V 18. století byl klášter několikrát ostřelován, o čemž svědčí i dělostřelecké koule, které podobně jako např. v olomouckém klášteře dodnes najdeme zasazené ve zdivu kostela, a v případě Prahy dokonce umělecky zakomponované i v ústředním reliéfu loretánského domku!

            V 17. století - zvláště v letech 1613, 1639, 1679 a 1680 - byl v Čechách několikrát hrozný mor a velké množství bratří kapucínů se věnovalo péči o nemocné. Proto v zahradě sousedící s klášterem byla vybudována karanténa, ve které sloužilo nakaženým deset bratří, kteří na mor též zemřeli.

            S ranými dějinami kapucínů v Čechách a na Moravě je těsně spojeno i působení několika slavných postav tohoto řádu.

            Především si zaslouží zmínku syn císařského vyslance Konstantina barona z Magni P. Valerián[3] (1587-1661), kterého celá Evropa znala pod přezdívkou »dlouhý mnich«. Kázal německy, italsky, francouzsky a latinsky a několikrát si jej velmožové té doby vyžádali jako svého vyslance v důležitých diplomatických záležitostech. Zvláště proslulým se stalo jeho vystoupení v roce 1621, kdy zastupoval císaře Ferdinanda II. (1619-1637) a bavorského vévodu Maxmiliána (1598-1652) v Paříži jako prostředník v právním sporu mezi Francií a Rakouskem. Jeho obratnost a strhující výřečnost mu tehdy u Francouzů vynesla titul »Valerián Veliký«. V pozdějších letech stál P. Valerián v čele rady pro obnovu pražské univerzity; vyjednával v Římě o zřízení nových biskupství v Čechách. Pak znovu zastupoval císaře na mírovém kongresu roku 1630 v Mantově, byl činný i na říšském sněmu v Řezně. Pomohl k trůnu polskému králi Vladislavovi V., když mu Poláci po volbě odepřeli přísahu věrnosti, a později jej z pověření mocných úspěšně odrazoval od chystané svatby s Alžbětou, dcerou Friedricha V. Falckého, která byla kalvinistka.

            Mezi význačnými lidovými kazateli té doby je třeba zmínit P. Prokopa, původem z Braniborska, který v Praze a na jiných místech rozvíjel významnou literární činnost. Zachovalo se 2617 jeho kázání v 10 svazcích. Kolem roku 1650 se častěji setkáváme se jménem P. Emmericha Sinelli, který 7 let působil v Praze a přivedl mnoho luteránů zpět do katolické církve. Jiným oblíbeným kazatelem byl P. Alexius z Burgundska,[4] který se stal i provinciálem, a který po několik let kázal v kostele sv. Jakuba v Brně, kde k jeho pravidelným posluchačům patřil mimo jiné i kardinál Dietrichštejn a hrabě Kounic. Významné misijní úspěchy zaznamenal i literárně činný P. František z Rodrażewa[5], který na žádost císaře Ferdinanda II., olomouckého biskupa kard. Františka Dietrichštejna a pražského arcibiskupa Arnošta kard. Harracha působil počátkem 17. století v Čechách a v Polsku jako apoštolský misionář Kongregace pro šíření víry a napsal řadu významných knih[6], které za pomoci našeho P. Samuela Greifenfelse z Plzně vydal i v češtině. Významné misijní úspěchy zaznamenal v Litoměřicích, Žatci, Litomyšli a okolí Vyškova.

            Jako zvláštní ozdoby[7] české řádové provincie 17. století bývají ještě uváděni pozdější generální definitor řádu P. Jan z Benátek, který je nazýván druhým zakladatelem provincie, a P. Samuel z Plzně nebo z Plzence z rodu pánů z Greifenfelsu, který zastával vysoké řádové funkce a zemřel 1664 v Roudnici.

Pacifik Matějka OFMCap.