Pechatý, Jaroslav Josef OFS
Jak jsem se stal sekulárním františkánem
Jak jsem již uvedl, oženil jsem se na jaře roku 1978 a soboty, případně neděle jsme trávili vandrováním po Francském Švýcarsku. Je to překrásná krajina, asi 40 minut vlakem od Fürthu, dnes prakticky již část Norimberku, kde jsme tehdy bydleli. Centrem této melancholické krajiny je impozantní barokní bazilika v Gossweinstein. Nedaleko baziliky je malá kaple, kterou jsem rád navštěvoval pro její bohatě zásobený novinový a časopisový stánek. Prohrabávání časopisů, prospektů atd. je podle mé ženy typickým znakem emigrantů z bývalé východní Evropy. Snad je to jakýsi instinkt - sehnat informace.
Jednou, bylo to krátce po Vánocích, jsem tam našel zajímavý časopis „TAU“, vydávaný německými a švýcarskými sekulárními františkány (FG). Časopis uváděl, že zájemci o toto společenství se mohou obrátit na informační centrálu v Augsburku.Časopis se mi líbil a doma jsem se rozhodl dovědět se o tomto prastarém společenství co nejvíce. Na můj dopis však nepřicházela odpověď, a tak jsem na celou záležitost pro řadu osobních starostí pozapomněl.
Zde musím trochu odbočit. Moje paní, tehdy ještě Miss Parker, nepočítala s tím, že zůstane na „kontinentě“ déle než 3-4 měsíce. Svatba jí na jedné straně život zjednodušila, ale na druhé straně trochu zkomplikovala. Nemohla zůstat v Evropě do nekonečna jako „turista“. Rozhodla se tehdy stát se aktivním členem US-ARMY a v únoru 1999 byla „přestěhována“ do (nyní již zrušené) pevnosti Ft. Mc Clellan ve státě Alabama. Já zůstal ve vojenském lazaretu v Norimberku.
Jednou mě telefonicky dostihl pan Werner Horcher, který byl tehdy diecézním sekretářem v Bamberku a kromě toho velmi aktivně spolupracoval se sekulárními františkány. Sdělil mi, že dostal kopii mého dopisu, který jsem poslal do Augsburku, a pozval mě do své kanceláře na kus řeči. Byl mně sympatický na první pohled a mluvili jsme o všem možném a já se tak pomalu ale jistě dostával do sítě Boží. Werner Horcher mi postupně objasňoval základy františkánské spirituality a její aplikaci na život sekulárních františkánů a jeho paní Traudl, mimochodem exkluzivní kuchařka, sytila můj žaludek franckými specialitami.
Jednou se mě Werner nedbale zeptal, zda by moje paní Theresa nechtěla přijít mezi nás. Theresa, která byla už zase v Německu, váhala. Její němčina byla tehdy značně nedokonalá, ale Werner ji ujistil: „My si kvůli tobě oprášíme znalosti angličtiny.“ To ji uklidnilo. Francký dialekt je totiž velmi obtížný i pro rodilé Němce. Theresiny rozpaky byly tedy oprávněné.
Naše zkušenosti a dojmy ze setkání se sekulárními františkány ať už neformálními nebo při exerciciích byly takové, že jsme si oba unisono řekli: to je přesně taková spiritualita, která nám vyhovuje a kterou bychom chtěli žít. A tak jsme se pomalu ale jistě z pouhých zájemců stávali aktivními členy sekulárního františkánského řádu (FG v Německu a ve Švýcarsku). Potom přišlo přijetí dne 30. listopadu l980 a za rok nato profes 20. prosince, obojí v klášteře sv. Ludvíka v Norimberku.
Byly to krásné roky a rádi na ně vzpomínáme.
Jenomže přišel rok 1984 a moje paní byla opět „přesunuta“, tentokrát do pevnosti Ft. Lewis ve státě Washington (pozor! Nezaměňovat s hlavním městem Washington Dc). Ft. Lewis leží nedaleko města Seattle na západním pobřeží, asi 100 mil jižně od kanadského Vancouveru (B.C.).Stáli jsme před otázkou, co dál. Pro mne to znamenalo emigrovat podruhé a proplétat se řetězem byrokratických zádrhelů. Nakonec jsme se rozhodli, že bude nejlépe, když si podám žádost o vystěhovatelské vízum do USA. Nebyl jsem tím příliš nadšen, byl jsem varován lidmi znalými poměrů před emigrací do USA, ale bylo to tehdy asi jediné možné řešení.
A tak po boji s byrokracií jsem konečně jednoho dne stál v mrazivém únorovém večeru na vojenském letišti Mc Quire ve státě New Jersey, doprovázen už i dvouletým synem Edmondem. Nebyl jsem již politickým asylantem, ale vystěhovalcem.
Jaroslav Josef Pechatý OFS