Matějka, Pacifik OFMCap.

V dalších letech se však řád ocitl pod mocným tlakem všudypřítomného josefinismu, kdy byl velmi omezen styk s ústředím řádu v Římě a řeholníci nuceni k přijetí osvíceneckých zásahů do řeholních stanov, neslučitelných s františkánským duchem, a zvláště však v důsledku rozptýlení bratří kněží po farách začal postupný pokles počtu řádového dorostu, až v letech 1783-5 došlo ke stavu, kdy řád na našem území neměl ani jediného novice! V roce 1783 dovršil Josef II. likvidační snahy příkazem svolat do Brna na 28. května mimořádnou provinční kapitulu, která dostala za úkol rozdělit provincii na českou a moravskou. Záměr byl sice nevyslovený, ale zřejmý: likvidace řádu. Už takto totiž měla provincie velké problémy s výchovou dorostu a rozvíjením apoštolátu mezi nejnižšími vrstvami lidu a po novém rozdělení už takřka neměla šanci.

                V době josefínského rušení měl řád 23 klášterů a 7 hospiců. Po zrušení zůstaly kláštery: v Praze na Hradčanech, Brně, Olomouci, Roudnici nad Labem, Mostu, Znojmě, Litoměřicích, Horšovském Týně, Sušici, Chrudimi, Sokolově, Kolíně nad Labem, Fulneku, Opočně, Žatci, Zákupech, Rumburku, v Mnichově Hradišti[1] a Třebíči (celkem 19) spolu s hospici v Mělníku a v Mariánské u Jáchymova  (celkem 2). Zrušeny byly kláštery: v Mikulově, v Českých Budějovicích, ve Vyškově, v Jihlavě a v Kyjově (celkem 5) spolu s hospici: v Českém Brodě, v Prostějově, v Náměšti nad Oslavou a v Praze na Novém Městě (celkem 4). Hospic v Praze na Novém Městě byl později částečně obnoven.

                Roku 1825 dosáhl vnucený úpadek řeholního života takových rozměrů, že oba provinciálové - český i moravský - se společně odebrali k císaři Františku I. s naléhavou prosbou, aby dovolil opětovné spojení obou celků v jedinou provincii. František I. jejich prosbě vyhověl a 23. prosince 1826 byla císařským dekretem opět obnovena českomoravská provincie, která byla svěřena dosavadnímu moravskému provinciálovi P. Teodorovi. Konkordátem mezi Sv. stolcem a Rakouskou říší z roku 1855 dosáhly pak všechny řeholní společnosti sice svobody, která umožnila vnitřní obnovu českomoravské provincie, avšak rány, zasazené provincii státní správou byly až příliš hluboké, a proto celý zbytek 19. století řád navzdory četným snahám o obnovu pouze živořil.

                V novější době přibyl ještě hospic v Liberci (1911), kde byli kapucíni až do roku 1950, a noviciátní dům v újezdě u Uničova, který užíváme od roku 1990.

            Dnes tedy působí kapucíni v klášterech v Praze (na Hradčanech a na Novém Městě), v Brně, v Olomouci, v Sušici a v újezdě u Uničova. Kromě toho pak na několika farách a v komunitách řeholních sester.

Pacifik Matějka OFMCap.

Čtyři kapitoly o příchodu kapucínů do Čech a na Moravu byly vybrány z knihy P.Pacifika Matějky OFMCap.: „Ne mečem a měštcem, ale bezbranností lásky“ (vydal Velehrad v březnu 1999). Přílohu knihy tvoří umělecké fotografie Tomáše Vážana.