Mlčoch, Lubomír OFS

Přiznávám kajícně, že zpočátku mi připadal pokyn naší národní rady, abychom si připomínali rok řehole tím, že si vždy po celý týden budeme číst každý den z řehole jeden odstaveček, trochu podivný: sedmkrát po sobě číst to, co už stejně dávno známe? Ale z poslušnosti jsem se podřídil a postupně jsem tomu „dětinskému“ pokynu přicházel na chuť. Až jsem v té chvilce po denní modlitbě církve našel zalíbení. A povinnost se mi nakonec změnila v pocity vděčnosti za ten úžasný dar povolání do širší rodiny svatého Otce Františka. Jak jsou ta prostá, jednoduchá pravidla života v sekulárním františkánském řádu ohromně „moderní“, jak odpovídají na naše každodenní problémy v naší znejistělé české společnosti na konci druhého tisíciletí po Kristu. Snad proto, že jsou „novým zjevením“ prvopočáteční evangelní formy života, kterou žil vtělený Syn Boží ve své pozemské existenci se svou Matkou, s apoštoly a učedníky (P. Alois Moc OFM).

Najednou jsem si uvědomil, že řehole poskytuje docela jasné vedení v komplikovaných životních situacích, ve kterých bychom si jinak nevěděli rady. A ve kterých si, jak se zdá, nevědí rady ani mnozí jiní. Pokusím se ukázat aspoň na několik aktualizací, v nichž jsou rady a životní příklad sv. Františka nedocenitelným pokladem.

Základní postoj řádu je postoj kajícnosti, jsme především řádem kajících bratří a sester. Kající postoj, vědomí vlastní nedostatečnosti, je pojistkou proti moru farizejství, vede ke „svaté pokoře, která zahání pýchu a všechny syny tohoto světa a vše, co na světě jest“. A když už se nám do smýšlení vetře ďábel pýchy, je zde „svatá sestra poslušnost“, která nás přivede k tomu, abychom se podřídili (i „dětinskému“ přání národní rady).

Jsme ohroženi zbohatnutím z české ekonomické transformace (?), neboť – jakkoliv to není moc pravděpodobné – co rafinovanějšího by si mohl ďábel na františkána vymyslet? I když nás čeká zchudnutí z české ekonomické transformace – což je patrně pravděpodobnější, v obou možnostech se vnitřním postojem můžeme zasnoubit se „svatou paní Chudobou, která je sestrou svaté Pokory“. Když se vzdáváme i když užíváme časných statků při obstarávání svých hmotných potřeb, máme si uchovávat správného ducha a být si vědomi, že podle evangelia jsme jen správci statků, které jsme dostali pro Boží děti. V duchu blahoslavenství se máme snažit očišťovat své srdce ode vší náklonnosti a žádostivosti po majetku a moci (čl.11).

My sekulární františkáni jsme zavazováni k tomu, abychom „všechny lidi přijímali pokorně a laskavě jako dar od Pána a jako obraz Kristův“ (čl.13). Všechny – i naše nepřátele. Sv. František šel tak daleko ve své lásce, že naše nepřátele nazývá „přáteli našimi jsou tudíž všichni, kdo nám nespravedlivě působí útisk a soužení, hořkosti a zahanbení, bezpráví a úzkosti, bolesti a smrt. Za to všechno je máme velice milovat, poněvadž za to, čím nás trápí, dosáhneme života věčného“ (NŘ, hl.XXII). Sv. František zde připomíná, že náš Pán nazval i zrádce Jidáše přítelem! Ale přiznejme si – kde vzít tu sílu víry, abychom milovali všechny ty „přátele“, jichž má naše církev tolik – po levici i po pravici?

Jsme povoláni k obnově církve otevřeným a apoštolsky účinným dialogem, avšak máme tak činit v horlivém usilování o život v plném společenství se Sv. otcem, s našimi biskupy a knězi

(čl.6). Jen tudy vede pravá cesta k tomu, aby se „…církev stala živým nástrojem evangelizace a obnovy, světlem světa, kvasem a solí země…“ (z denní modlitby za plenární sněm katolické církve). S biskupy a  knězi – nikoliv bez nich – či snad – nedej Bože – proti nim! V tom nám dal sv. Otec František zářný příklad, a právě v tom se lišil od reformátorů všech dob, kteří rovněž viděli nedostatky na šatu nevěsty Kristovy, avšak jejich cesty rozdělují ještě po staletích. Františkova cesta obnovy církve spojuje, spojuje dokonce i za hranicemi církve katolické, otevírá bratrský mezicírkevní a mezináboženský dialog v Lásce Boží.

Při vědomí všech možných selhání, minulých i přítomných, sv. František nás zavazuje k tomu,  abychom prokazovali úctu duchovním: „…běda těm, kdo jimi pohrdají. Neboť i kdyby byli hříšníci, nemá je nikdo odsuzovat, protože Pán sám si vyhradil soud nad nimi. Neboť jak vznešená nade všecko

 jeho moc, kterou mají nad nejsvětějším tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista, které oni zpřítomňují a jen oni podávají druhým, tím větší hřích mají ti, kdo se proti nim proviňují…“ (Napomenutí 26).

Řehole SFŘ poskytuje rady a pravidla pro život  manželů, rodin, občanské společnosti. Máme být nositeli všeobecného bratrství ke všem tvorům, živým i neživým, máme být nositeli pokoje, poslové dokonalé radosti! Jako heroldi velikého Krále, našeho Pána Ježíše Krista, se máme snažit přinášet bližním radost a naději. A když při tom všem usilování – kéž by tomu tak bylo – „narazíme“ i tam, kde bychom to nejméně čekali – v podobě nepochopení našich nejbližších v rodině, selhání našich bratří a sester ve společenství, či dokonce nevděku ze strany matky církve, v takových případech nám sv. Otec František poskytl onu lekci o trpělivosti, v níž je dokonalá radost (Kvítky, kap.8). A pokud si – dokonce se špetkou humoru, který si dovedeme udělat i sami ze sebe – tuto lekci budeme umět připomenout ve všech možných „malérech“ života, pak je naše řehole dokonale „neprůstřelná“.

Lubomír Mlčoch OFS

…A proto slyš závěr, bratře Lve: Je nade všechny věci, milosti i dary Ducha svatého, které Kristus uděluje svým přátelům,, přemáhati sebe samého a ochotně pro Kristovu lásku snášet

bolesti, křivdy, potupu, nepohodlí; protože ve všech jiných Božích darech se nemůžeme honosit, poněvadž nejsou naše, nýbrž od Boha. Proto praví apoštol: Co máš, co bys neměl od Boha? A jestliže jsi to dostal od něho, proč se tím chlubíš, jako bys to měl od sebe? Ale v kříži, soužení a protivenství můžeme se honosit, protože je naše; proto praví apoštol: Nechci se chlubit, leč v kříži našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď čest a sláva vždycky a na věky věků. Amen.

Kvítky 8, závěr